„Na festival jedeme poprvé, včera jsme přiletěli ze Soulu,“ říká mi ve vlaku z Paříže Sang-Min Lee, režisér jihokorejského snímku Hamjinabi, s nímž sedím ve vlaku „na čtyřce“ – společně s jeho producentem a hlavním hercem. „Jsme v mezinárodní soutěži, náš film je horor. To máme v Koreji hodně rádi,“ dodává. Řeč je o jednom z více než pěti set snímků z pětapadesáti zemí světa, zařazených do programu 46. ročníku Mezinárodního festivalu krátkometrážních filmů v Clermont-Ferrandu (2.–10. 2. 2024). Vybrané tituly, od tříminutových až po hodinové, tvoří zhruba pět procent z celkového počtu přihlášených děl. Tvůrci a tvůrkyně přijíždějí do středu Francie, aby představili svou tvorbu nejen v hlavních soutěžích – tedy v sekci mezinárodní, národní (francouzské) a LABO (experimentální) –, ale také v kategorii virtuální reality nebo v sekci filmů pro nejmenší diváky. Převládají fikce, následují animované snímky. Minoritu tvoří dokumenty.
V programu nechyběly ani české a slovenské filmy. V hlavní soutěži byl uveden dokument Zima a tma slovenského režiséra Petera Hoštáka, půlhodinové černobílé dílo mísící slovenskou (evropskou) realitu energetické krize s magickým realismem. V soutěžní sekci LABO se promítl titul Krížom krážom Niny a Tomáše Rybárových. Český animovaný film Deniska umřela režiséra Philippa Kastnera byl zařazen do dětských projekcí. A do válkou zmítaného Charkova zavádí ukrajinsko-český film ve virtuální realitě Fresh Memories: The Look.
Česká i slovenská účast je v Clermont-Ferrandu pravidelná, a to hlavně na filmovém trhu, který je také největší svého druhu. Podle organizace Unifrance je středoevropský prostor zajímavým odbytištěm pro francouzské filmy. Spolupráce se tak vyplatí oboustranně. Navíc krátké snímky jsou ve Francii dlouhodobě velmi oblíbené. Dokládají to i tři krátkometrážní kategorie při udílení výročních cen francouzské akademie: Césara lze získat za krátký animovaný, fikční i dokumentární film. Pravidelně jsou krátká díla zařazována do výběru festivalu v Cannes. Kromě nejdůležitější akce v Clermont-Ferrandu jsou po celé zemi desítky krátkometrážních festivalů.
Prezident Eric Roux připustil před aktuálním ročníkem snížení rozpočtu. Nicméně návštěvnost má festival tradičně vysokou. „Očekáváme až 160 tisíc prodaných lístků,“ řekl. Dramaturgové svou pozornost letos zaměřili mimo jiné na poctu vzmáhající se africké kinematografii. K vidění tak byla produkce z Rwandy, Nigeru, Burkiny Faso nebo Beninu.
„Nemám rád, když festivaly vytvářejí speciální queer nebo LGBTQ+ sekce. Jsme normální lidi. Náš film je o tom, co nás zajímá,“ říká mi izraelský režisér Tom Prezman. Připouští, že to ale někdy jinak nejde. Společně s Tzorem Ederym vytvořili animovaný patnáctiminutový snímek Maurice’s Bar, zařazený do francouzské soutěže. Zavádí diváky do roku 1942 a do jednoho z prvních pařížských queer podniků.
V Clermont-Ferrandu letos vzdali poctu ženám ve filmovém průmyslu, a to nejen režisérkám, scenáristkám, kameramankám či herečkám. Tři hlavní poroty byly ostatně složeny výhradně z žen. Ve spolupráci s asociací Collectif 50/50 vznikl výběr nazvaný Eurovisions: 22 filmů, 24 tvůrkyň, 25 zemí Evropy. V něm se představil i snímek Milý tati české režisérky vietnamského původu Diany Cam Van Nguyen. Program doplnily sekce Bloody Girls, Décib’elles nebo Insoumises (Nepodvolené).
„Fascinuje mě síla a odvaha žen,“ řekl mi íránský režisér Abbas Taheri, který na festivalu představil krátký snímek s názvem There Is No Friend’s House. „Odkazuji ke slavnému filmu Abbáse Kiarostamího Kde je dům mého přítele?. Věnuji se ale dvěma dospívajícím dívkám.“ Ve filmu nemá jít v prvé řadě o politiku, ale o přátelství. „Chtějí se prostě normálně kamarádit. I kamarádství je ale ovlivňováno režimem. Vláda kontroluje soukromí obyvatel a tím zasahuje i do přátelských vztahů.“ Zkrátka kontrola všeho – a zvlášť silně se to týká žen. „Bojujeme ale za změnu,“ dodává režisér.
Jedním z vrcholů programů festivalu byl animovaný snímek 27, který popisuje stav papírově dospělého, ale ekonomicky nesamostatného hrdiny. „Jen těžko se můžeme postavit na vlastní nohy. Platí to v Maďarsku, ale i jinde,“ říká jeho režisérka, v Paříži žijící Maďarka Flóra Anna Buda. Jediné, co zbývá, je zůstat u rodičů. A to i přesto, že vás mladší brácha přistihne při masturbaci. Filmařka popsala srozumitelnou situaci, kterou podle ní zažívá mnoho mladých nejen v Budapešti. Problém je nejen ekonomický, ale i sociální; je spojen s nejasnou identitou či se strachem z výprasku od rodičů – a to i v 27 letech. Titul se setkal s ohromným úspěchem už v loňském roce. Letos se dostal za Francii do širšího výběru na Oscary i na místní ceny César. „Vůbec jsem nečekala takovou odezvu. Je skvělé, že je snímek k vidění na stanici Arte a dostane se tak k většímu publiku,“ říká autorka. A co podle ní generaci dnešních dvacátníků zbývá? „Snít,“ odpovídá lakonicky.
Autorka je novinářka.