LP, Awe 2023
Ačkoli čtvrté album americké elektronické hudebnice Laurel Halo zní poměrně nenápadně, přináší rozřešení jednoho dilematu její předchozí tvorby, a sice otázky, nakolik je pro ni důležitý hlas. Dokáže se bez něj obejít? V některých skladbách svého debutu Quarantine z roku 2012 Laurel Halo sice zpívala, na dalších nahrávkách ale jako by hledala způsoby, jak se hlasu buď zcela zbavit, nebo jej transformovat v pouhý „neutrální“ zdroj zvuku. Hudebnice hlas střídavě využívala a opouštěla a do jisté míry tím rozdělovala své publikum: zatímco někteří preferovali abstraktní skladby, jiní s každým novým trackem toužebně očekávali, zda se přece jen neozve zpěv. Aktuální album Atlas podobné očekávání neumožňuje. Jeho zvuk je natolik plný, že zde pro hlas jednoduše není místo, a pokud je v mixu obsažen, stal se zcela nerozpoznatelným. Zvukové krajiny se před námi odvíjejí jako variované série různých atmosfér. Přesto nemáme pocit formálního experimentu – není zde žádná distance, posluchač je stále určitým způsobem přítomen hraní. Příčinou tohoto dojmu může být využití několika živých nástrojů (například houslí, cella nebo saxofonu). Zatímco předchozí desky Laurel Halo byly poznamenány distorzemi, nyní sledujeme hladké plynutí, do něhož nevstupuje nic cizorodého. Jako by se jednalo o zhudebnění čistého klidu. Ale není to klid, ve kterém se nic neděje; naopak můžeme se v něm setkávat s rytmem svého vlastního prožívání. Nervní napětí předchozích alb tak dostalo svůj protipól.