Na cestě z neviditelnosti

Tématu postavení žen v architektuře se v posledních letech dostává čím dál větší pozornosti. Čím chce do debaty přispět váš projekt a jaké budou jeho výstupy?

V projektu Ženy v architektuře. Architektura a emancipace v České republice po roce 1945 nám šlo hlavně o výzkum. První, nedávno zveřejněný výstup je spíše popularizační. Jedná se o veřejně přístupnou online databázi vybraných v Česku působících architektek. Vytváření paralelního ženského kánonu je přístup, který se z feministických pozic už nějakou dobu kritizuje, neřeší totiž důvody, proč ženy z veřejného prostoru mizí, a opomíjí institucionální a společenskou kritiku. Nám ale přišlo vytvoření takového přehledu nezbytné, protože v západní Evropě se women’s history věnovali už v osmdesátých letech, zatímco u nás k tomu ještě nedošlo. Chceme ukázat, že tu ženy­-architektky jsou, a zviditelnit je. Databáze je otevřená všem, kdo by na tématu chtěli dál badatelsky pracovat.

V databázi nejsou všechny ženy působící v architektuře. Jaká byla kritéria pro zařazení?

Bylo náročné je určit, protože těch žen je velmi mnoho. Nešlo nám o to, vypíchnout ty nejslavnější, ale naopak připomenout ty, které tolik známé nejsou, avšak dělaly zajímavé věci. Nakonec byla zvolena dvě kritéria: titul ing. arch. a místo působnosti v Česku. Jakkoli je tento výběr limitující, bylo potřeba ho učinit – už kvůli omezeným personálním kapacitám. Vybrané ženy se ale nutně nezabývají architekturou v nejužším slova smyslu, protože naším záměrem bylo upozornit právě na to, že z různých, často genderovaných důvodů si vybraly třeba akademickou karié­ru, působily v památkové péči, věnovaly se designu či se staly teoretičkami – jejich cesty zkrátka byly a jsou různorodé. Naším cílem je také ukázat bohatost architektonického pole a vznést otázku, co je vlastně architektura a zda se ni nedíváme příliš úzkým pohledem.

Čemu se věnujete ve výzkumné části projektu?

Jde o výzkum realizovaný mezioborovým týmem, jehož součástí jsou kromě historiček umění a architektek i socioložky a historička. Společná témata se vybírala i na základě rozhovorů s architektkami, které najdete na webu projektu jako podcasty, a na základě dotazníků rozeslaných mezi architektky. Specializované odborné studie se objeví v publikaci, která by měla vyjít letos. Právě v knize dojde na důležitou část feministické práce v rámci dějin architektury, a tou je analýza důvodů, proč jsou ženy v oboru neviditelné, interpretace zjištěných faktů a propojení architektonického prostředí s obecně genderovými otázkami, které se řešily už za minulého režimu: druhá směna, ženská emancipace během socialismu nebo genderová politika tehdy a dnes. Na základě toho se snažíme ukázat, jaké konkrétní strategie ženy volily, aby se architektuře mohly nějakým způsobem přese všechny obtíže věnovat.

Z jakých nejčastějších důvodů jsou ženy v obecném architektonickém kánonů tak málo přítomny?

Jedním z hlavních důvodů je nepříliš překvapivě ona druhá směna čili velké zatížení žen péčí o děti a domácnost a automatické přemýšlení o společenských rolích tímto způsobem. To se netýká jen socialismu, ale i devadesátých let a současnosti. Se Šárkou Malošíkovou a Klárou Brůhovou jsme dělaly průzkum architektonických časopisů z osmdesátých a devadesátých let a bylo do očí bijící, že v nich ženy nebyly skoro přítomny. Zatímco v osmé dekádě minulého století se v nich ale objevovaly aspoň občas, například jako specialistky nebo expertky na konkrétní problémy, v devadesátých letech takřka mizí, a navíc se tu objevuje množství sexistických reklam, takže devadesátky z toho vyšly hůř. Zvláště třeba v souvislosti s revolučním étosem hledání nového architektonického pole a působnosti nových osobností v architektuře se psalo hlavně o mladých mužích. Samozřejmě se ale nikdy nezmiňuje, že jim někdo musel doma hlídat děti a pečovat o domácnost.

Z rozhovorů s architektkami vyplývá, že musely vymýšlet speciální strategie, jak skloubit všechny své povinnosti, a že musely dělat hodně kompromisů. Neměly čas na neformální setkávání, kde se navazují a upevňují kontakty, na politické schůze či chození do médií. Tyto věci musely při velkém zápřahu omezit jako první a výsledkem je právě ona neviditelnost. Jedná se i o různé stereotypy a předsudky, s nimiž se setkáváme i dnes – například mýtus geniálního tvůrce, který funguje určitým způsobem, obětuje se pro obor, pracuje po nocích, přes víkendy, nějak vypadá a nějak se chová. Ženy do tohoto obrazu často vůbec nezapadaly a nezapadají. Ačkoli tyto stereotypy byly v dějinách umění mnohokrát dekonstruovány, stále se objevují.

Dají se ve vámi zkoumaném období, tj. mezi roky 1945 a 2000, vysledovat nějaké výraznější změny či milníky? A pokud ano, shodovaly se s významnými politickými a společenskými událostmi?

To je spíše otázka obecné genderové politiky v Československu. V padesátých letech se objevila spousta zákonů ve prospěch žen, například nový rodinný zákon, v ústavě byla ukotvena rovnost mezi mužem a ženou, byly povoleny potraty, zatímco na Západě k tomu docházelo až v sedmdesátých. letech. Ženy byly silně podporovány v ekonomické nezávislosti a ve výkonu své profese, s čímž šel ruku v ruce velký důraz na institucionální péči o děti. Na ženách však stále zůstávala ona druhá směna, ačkoli původní plán byl, že stát za ně převezme i domácí práce. Nikdy se to ale neuskutečnilo a také nikdy nedošlo k diskusi o tom, že by se do péče měli více zapojit muži. Generace těchto žen ale měla možnost ­pracovat i na velkých projektech. Zhruba v polovině šedesátých let se ale znovu začaly objevovat hlasy, že pro ženy je přirozené být matkami a pečovatelkami, a s normalizací a ­upevněním ideje rodiny jako jednotky, která má držet pohromadě a jež byla často jediným prostorem pro seberealizaci, došlo i k potvrzení­ této představy o ženských rolích. Projevilo se to i v architektuře – ženy se nedostávaly do vedoucích pozic a často jim byly zadávány úlohy, které souvisely s jejich pohlavím, například navrhování škol, školek či občanské vybavenosti. Je třeba uznat, že v tom byly dobré, a byly to velké a důležité úkoly, ale genderovaný podtext v tom nacházíme.

Zmínila jste strategie, které ženy volily, aby se mohly věnovat práci i dalším povinnostem. Jakou měly nejčastěji podobu?

Jde spíš o konkrétní příběhy než o nějakou dominantní strategii. Osobní taktiky byly dost různorodé, pro celé sledované období bylo typické, že architektky odcházely z velkých ateliérů, protože tam panoval velký tlak na to, aby se účastnily soutěží a pracovaly po večerech, a nebyla tam žádná citlivost k jejich životní situaci. Odcházely například učit na vysoké školy, protože tamní prostředí k nim bylo vstřícnější. V devadesátých letech často kloubily částečné úvazky a práci na menších projektech s péčí o děti, které byly mnohdy součástí pracovního procesu a jezdily s matkami i do terénu nebo na stavbu. To vše ovlivňovalo kariéru architektek i tu zmíněnou viditelnost, ačkoli ženy si i v těchto si­­­tuacích ­kolikrát našly téma, které jim bylo blízké a naplňovalo je.