Nepatřit nikam

Scenárista a režisér Nathan Fielder už více než dekádu mění televizi v nepříjemné místo. Svými hybridními pořady Nathan for You (2013–2017) a Zkouška (The Rehearsal, 2022–2023) se pohyboval na hraně formátu reality show, sám stál před kamerou jako průvodce a specifický rádce, který sám sebe i ostatní účinkující pojímal coby laboratorní králíky. V prvním seriálu vystupoval jako odborník, který radil podnikatelům a testoval, jak bizarní tipy, často na hraně etického i legálního počínání, dokážou přijmout. Ve Zkoušce zacházel ještě dál a snažil se pomoci lidem s jejich nejistotami a osobními problémy. Třeba jak odhalit kamarádovi dlouholetou lež. Nebo jak překonat strach z rodičovství pomocí simulovaného kursu mateřské péče. V obou případech posouval reality show směrem k černé komedii, vyvolávající v publiku i účinkujících pochyby, nakolik jsou vyobrazené interakce skutečné a do jaké míry hrané. Oba pořady lze chápat i jako komentář k povaze televizní zábavy a zároveň test jejích mantinelů.

Jako loutky

V novince The Curse (2023–2024) se Fielder – se spolutvůrcem Bennym Safdiem – poprvé pouští do čistě hraného formátu, jakkoli zápletkou je opět natáčení reality show. Desetidílná satira o privilegovaném bílém manželském páru pokoušejícím se konat dobro má zdánlivě trendy téma. Bohatí jsou terčem mnoha ambiciózních seriálových a filmových dramat – od seriálů Boj o moc (Succession, 2018–2023) či Bílý lotos (The White Lotus, od roku 2021) po nedávný snímek Saltburn (2024). Ale The Curse není typem díla, které by vyzývalo k bezmeznému hltání epizod. Jeho tvůrci naopak dělají vše pro to, aby publiku sledování co nejvíce znepříjemnili. A jeho záběr se navíc ani zdaleka neomezuje jen na kritiku svých zámožných protagonistů a jejich představ o tom, jak učinit svět lepším místem.

Mladý manželský pár Asher a Whitney Siegelovi, ztělesněný Fielderem a Emmou ­Stone, vlastní několik obchodů v malém městečku Espanola v Novém Mexiku a také několik pasivních domů. Snaží se natočit pořad o tom, jak jsou jejich domy soběstačné a udržitelné. A zároveň by si přáli, aby podobně funkční byla také místní komunita. Stačí však sledovat jednu z prvních scén, v níž dvojice o svém pořadu hovoří na kameru jedné televizní stanice, aby bylo zřejmé, jak tenká je u obou manželů hranice mezi ambicemi, vykutáleností a sebeklamem. A že jejich pořad bude mít hodně daleko k nepřikrášlovanému sledování bohulibé činnosti.

Ema Stone nyní získává uznání za ztvárnění hrdinky snímku Chudáčci (Poor Things, 2023), kde bylo její herectví založeno na nepřirozených emocích a pohybech, neboť se tu musela převtělit do rychle dospívajícího nemluvněte v těle mladé ženy. V The Course jako by hrála pozoruhodný protipól této pinocchiovské loutky, která se vítězně vzpírá pravidlům patriarchálního světa. Tentokrát se její postava naopak stává loutkou dobrovolně: tím, že nasazuje křečovitý úsměv, s nímž se snaží být hvězdou pořadu, který s manželem produkují, i milovanou osobou, jíž jde o blaho komunity. Belle z Chudáčků se pokoušela osvobodit, Whitney se – aniž by si to připouštěla – uzavírá do vězení vlastní umělosti a nevěrohodnosti. Čím víc chce zapadnout, tím víc se izoluje.

Dysfunkční komunita

Seriál z města, kde žije početná hispánská menšina i původní domorodé obyvatelstvo, se dotýká nejen tématu gentrifikace, ale také mezikulturních a sociálních bariér, neschopnosti komunikovat v době sociálních sítí či způsobů, jakými lžeme sami sobě ve vztazích s partnerem i v interakci s nejbližším okolím. Whitney a Asher se pokoušejí o dítě, ale jejich snaha je stejně neúspěšná jako většina jejich ostatních činů. Což se odráží i na jejich soužití, které očividně v mnoha ohledech nefunguje.

Whitney se snaží zamlčet, že pochází z bohaté rodiny a že její rodiče jsou majitelé nemovitostí, kteří se ke svým nájemníkům nechovají zrovna férově. Chce být lepší než oni, ale její představy o budování funkční komunity a překonávání bariér jsou stejně iluzorní jako představa, že její zrcadlové – a od jiného architekta okopírované – domy nejsou pouhá architektura, nýbrž umělecká díla. A nezdary maskuje absurdními kroky. Když se v jejím obchodě začne krást, dá zaměstnankyni údaje své kreditky, aby z ní mohla při každé další krádeži strhnout patřičnou částku. Čímž se problém kupodivu nevyřeší. Jen narůstá pocit, že okázalou velkorysostí bez špetky skutečného porozumění tomu, jak místní žijí, lze stěží dosáhnout změny k lepšímu.

Tragikomičtí hrdinové 21. století

The Curse se v lecčem podobá seriálu Atlanta (2016–2022) Donalda Glovera. Žádné z těchto děl nestojí na ději, ale spíše na nenápadných sociologických sondách, obě mísí všední, odpozorované situace a dialogy s absurdnem a lehce surreálnými motivy. Jen perspektiva je otočená, Glover ztělesňoval pocity afroamerické menšiny v Americe, Fielder a Safdie vyprávějí především očima privilegovaných vrstev, v nichž se ovšem zkušenost místních etnik odráží. Fielder byl ve svých pořadech vždy posedlý detaily, tentokrát opět pracuje až metodicky precizně, a to navzdory tomu, že zhruba hodinové epizody jsou postavené na volném řetězení situací. Každá ze scén je natahována na samotnou hranici snesitelnosti, neustále se pracuje s trapností a s tím, jak moc si lidé, kteří se zrovna pokoušejí o dialog, nerozumějí.

Název The Curse zdánlivě vychází z úvodního dílu, v němž Ashera na parkovišti prokleje černošská dívka. Nesebevědomý muž, jenž o všem pochybuje a současně sám sebe neustále obelhává, se v průběhu dalších epizod snaží z této kletby vykoupit, což mnohdy vede ke groteskním eskapádám a dalším scénám zkoumajícím, kolik trapnosti publikum snese. Seriál tímto hororovým motivem vzbuzuje očekávání – tušení, že ty nejhorší věci se teprve blíží, podporuje i zlověstný klávesový doprovod Johna Medeskiho. Jasného rozuzlení se diváci této show, která potměšile meandruje mezi různorodými tématy, pochopitelně nedočkají.

Ačkoli seriál končí epizodou, která šponuje hry s absurdnem a surreálnem do nečekaně konkrétního tvaru a pointy, celá jeho poetika stojí na záměrně nevypointovaných dlouhých scénách. A také na navracení a rozvíjení klíčových motivů, které jednak dávají dílu sevřený tvar, jednak s přibývající stopáží umocňují pocit bezvýchodnosti. Režisér Benny Safdie, který zároveň ztvárnil Asherova známého z dětství a producenta jejich show, využívá postupy z filmů, jež natočil s bratrem Joshem. Konverzační scény jsou často snímány skrze výlohy či různé předměty bránící ve výhledu, což jen podporuje jeden z nejdůsledněji zkoumaných motivů: seriál ukazuje, jak si všichni zúčastnění navzájem překážejí.

Dříve Nathan Fielder navazoval podivné falešné interakce s relativně nahodilými účinkujícími ze svých pořadů. The Curse je sice hraný seriál, ale vzhledem ke zvoleným paradokumentaristickým postupům i k faktu, že tentokrát spolu neupřímné hry hrají blízcí lidé či přímo manželé, se sleduje ještě obtížněji než autorova předchozí tvorba. Fielder tu definuje nový typ tragikomických hrdinů 21. století. Jsou ubozí, neboť jejich snaha udržet si věčný úsměv a hyperkorektní výrazivo z nich činí nevěrohodné postavičky, jež jsou místnímu obyvatelstvu spíš k smíchu, jakkoli se starousedlíci občas snaží využít jejich majetku (k žádnému jinému užitku jim totiž nejsou). Zároveň jsou i k pláči, neboť si snad ani neuvědomují, co činí a jak navenek působí. Největším a nejspíš jediným prokletím protagonistů je jejich neschopnost – neschopnost zapadnout do místní komunity a najít v ní své místo a především neschopnost být sami se sebou nebo se svými nejbližšími.