Normalizujme udržitelnost

Byla jste odbornicí na konzervaci památek. Jak došlo k tomu, že jste se nakonec stala ambasadorkou udržitelné kultury?

Byla jsem mnoho let konzervátorkou kamene. Účastnila jsem se výzkumných projektů v Get­tyho muzeu, ve Vatikánu, v galerii Uffizi a byla jsem součástí prvního týmu odborníků, kteří na Rapa Nui pracovali na sochách moai. Ale také jsem vyrostla v horách v Coloradu a měla jsem vždycky blízko k přírodě. Jednoho dne jsem si ve škole všimla koše plného jednorázových rukavic. Takové plýtvání! A pak se mi otevřely oči. Je tolik věcí, které děláme a které mají negativní dopad na životní prostředí! Jaký smysl má konzervace kulturního dědictví, když tím ničíme planetu? Založila jsem skupinu zaměřenou na environmentální dopad konzervace a pak jsem byla přizvána do pracovní skupiny pro udržitelnost pro ICOM, Mezinárodní radu muzeí. A tam jsem viděla, že nejde jen o životní prostředí. Máme sociální a ekonomické problémy a netýká se to jen muzejního sektoru. Umělci, galerie, performativní umění, zkrátka celý kulturní sektor má obrovský problém s tím, že není udržitelný, a neví, jak se jím stát. Pochopila jsem, že potřebujeme založit organizaci, v níž se placení zaměstnanci budou na plný úvazek zabývat propagací udržitelnosti. A tak vznikla Ki Culture.

Co konkrétně děláte v Ki Culture? Které projekty považujete za klíčové?

Máme dvě společnosti. Neziskovku Ki Culture a Ki Futures, což je komerční poskytovatel služeb. V Ki Culture pracujeme na aktuálním projektu Go Green – podporovaném programem Horizon Europe –, který zkoumá možnosti ekologické konzervace a hledá způsoby, jak nastavit skutečně ekologické parametry konzervování, aby výsledkem nebyl jen green­washing. Vydáváme i knižní manuály, školíme a podporujeme instituce, které chtějí přijmout udržitelná opatření, ale potřebují v tomto procesu nějaké vedení. Zabýváme se všemi aspekty udržitelnosti, od ekologických přes sociální až po ekonomické, protože to, co je udržitelné, je vždy životaschopnější i finančně.

Nejpyšnější jsem na projekt Dostat klima pod kontrolu v oblastí muzejnictví. Největší uhlíkovou stopu v provozu běžného muzea má totiž spotřeba energie, protože muzea své sbírky udržují v přesně daných rozmezích vlhkosti a teploty. Výzkumy ale ukázaly, že používaná rozmezí nejsou ve skutečnosti úplně nutná a že jsme trochu přehnaně opatrní, a tedy že do našich ventilačních systémů zbytečně pumpujeme spoustu energie. Vymysleli jsme program, který s tím muzeím pomůže. Pilotní projekt jsme zahájili v Dánsku a pokračovali v Kanadě, USA, Francii, Rakousku, Švédsku, Pákistánu a v mnoha zemích po celém světě. Můžete tak snížit své emise uhlíku na polovinu a uspoříte energii mezi 24 a 82 procenty. Nejde jen o muzea, ale třeba také o knihovny či archivy. Divadel se tohle tolik netýká.

Panuje obava, že zvládnutí změny klimatu bude nutně vyžadovat obrovské finanční náklady. Jak takový narativ můžeme změnit?

Udržitelnost má skutečně marketingový problém. Lidé si myslí, že je to drahé. Jenže je to naopak, udržitelnost je finančně výhodnější. Někdy až z dlouhodobé perspektivy, ale platí to vždy. Zvlášť když vezmeme v potaz biliony eur, které jsou potřeba na pomoc při klimatických katastrofách. Je daleko levnější utratit pár tisíc dolarů za lepší izolaci budov než platit později za škody. Na zmíněné úpravě klimatizace v muzeích můžete při cenách energií, které se v poslední době zvýšily až třikrát nebo čtyřikrát, ušetřit desetitisíce eur měsíčně. A místo toho můžete najmout lidi nebo investovat do dalších inovativních řešení.

Ještě jeden příklad bych ráda zmínila. Na Barnard College v New Yorku se v centru performativních umění zaměřili na svůj materiálový rozpočet a rozdělili ho nově na tři části: materiály nové, použité a na skladě. Každá část měla určený objem financí, které bylo možné v průběhu roku vyčerpat. Ušetřili tím tolik, že byli schopni najmout nové zaměstnance, aby tento postup dál prohlubovali.

Muzea bývají obrovské konzervativní budovy, kde rodiny tráví odpoledne. Je skutečně možné propojit je i s aktivismem?

Samozřejmě nás hned napadnou klimatičtí aktivisté využívající muzea k vyjádření svého názoru. Různá muzea na to reagovala odlišně. Některé instituce se děsily, jaký to je strašný vandalismus. Pak tu byly jiné, které si uvědomily, že aktivisté mají pravdu – selhali jsme, protože se ukazuje, že nejsme dostatečně hlasití v propagaci toho, co je důležité. A další muzea už aktivistům otevřela dveře. Podle mě se musíme stát skutečnými spojenci. Muzea už zkrátka nejsou neutrální, nemůžeme tvrdit, že se nás to netýká. Muzea mají mocný hlas a mohou ho celkem svobodně používat, byť samozřejmě v závislosti na tom, kdo je platí. Musíme být transparentnější a otevřít se dialogu, stát se spíše prostorem pro komunitu než jen místem, kde jsou vystaveny obrazy. Přiměje nás to zamyslet se, co je vlastně naším posláním.

Když jsem se zúčastnila prvního dne podzimní konference Střed zájmu: Udržitelnost jako způsob existence v Altě, kde jste měla úvodní slovo, překvapilo mě, že byl sál plný žen. Může to být tím, že je kulturní sféra v České republice podfinancovaná a že ženy zastávají nepříliš dobře placené pozice?

Kulturní sektor skutečně přitahuje ženy a platí to i pro udržitelnost. Netýká se to zdaleka jen České republiky. Klimatická změna ovlivňuje více ženy než muže, a tak jsou to spíš ženy, komu záleží na udržitelnosti. Navíc přirozeností žen je pečovat – a to znamená také pečovat o sbírky, o planetu, o sebe navzájem. Možná jsme dokonce v jakémsi čase žen. Myslím, že ženy nás vedou k udržitelné budoucnosti. Já se o to alespoň snažím.

Použila jste slovo greenwashing. Jak vy osobně rozlišujete mezi projekty, které jen hezky vypadají, a těmi, které mají skutečně nějaký dopad?

Jde o transparentnost. Greenwashing spočívá v tom, že se o udržitelnosti sice mluví, ale záměr je úplně jiný. Mnoho kulturních profesionálů se greenwashingu velmi obává, ačkoli si nemyslím, že by to zrovna v kulturním sektoru byl opravdu problém. Jsme až příliš opatrní. I když neděláme všechno dokonale, mluvme o tom. Jinak riskujeme, že se dopouštíme greenhushingu. Mlčet ze strachu z negativní reakce je daleko horší. Ukažme, co se nám daří a jaké dopady to má. Říkejme, co chceme zlepšit a na čem pracujeme. A pokud si s něčím nevíme rady, žádejme o pomoc, chtějme slyšet návrhy druhých. Pokud mlčíme, jsme součástí problému, protože udržitelnost je třeba především normalizovat. Musíme být hrdější na to, co děláme. Jinak neinspirujeme ostatní, aby nás následovali.

Jak je to s financováním institucí v souvislosti s greenwashingem? Nakolik je třeba dávat si pozor na své finanční zdroje?

Právě tady se rodí greenwashing. Upřímně: neznám ale moc kulturních institucí, které berou peníze za projekty, které jen hezky vypadají, aniž by měly skutečný dopad. Zároveň se mi ale nelíbí způsob, jakým jsou nastaveny některé evropské programy. Organizace stráví tři roky výzkumem a vývojem, vytvářejí webové stránky, mají sociální média, ale k nikomu se to nedostane. Po třech letech to skončí a je hotovo. Modely financování je skutečně potřeba revidovat a aktualizovat je.

Jak můžeme téma udržitelnosti účinněji podat veřejnosti?

První věc, kterou lidem vždy říkám, je zahrnout to do běžné konverzace – na kávě s kolegou věnujte pozornost tomu, zda je hrnek opakovaně použitelný. Pokud jdete do divadla nebo do muzea, všímejte si, co je udržitelné, a ukažte na to – prostě se o tom začněte bavit. Instituce pak může myslet i na ty nejmenší detaily, jako jsou informace o veřejné dopravě na webové stránce nebo to, že o divadelní přestávce dostane publikum nápoj ve skleničce, a ne v plastu.

Ale hlavní silou jsou samozřejmě příběhy, které vyprávíme. Jeden můj kolega viděl na Broadwayi hru o mladém černém gayovi a vyprávěl mi, jak ho to zasáhlo, cítil se, jako by byl v kůži tohoto člověka. Změnilo ho to navždy, protože zažil, jaké to je, být menšinou. Právě tohle dokáže umění. Je velmi odlišné, když jen čtete o něčí zkušenosti v novinách. Síla kulturního sektoru spočívá v tom, že můžeme přimět lidi, aby přemýšleli jinak a o něčem se přesvědčili. Proto mám tak ráda svou práci.