Od mesianismu k hypotékám

Po šestidenní válce proti sousedním arabským státům v létě 1967 se palestinský Západní břeh ocitl pod kontrolou izraelského státu. Ačkoli Izrael obsadil i pásmo Gazy, Sinaj a Golanské výšiny, bylo to především dobytí teritoria na západ od řeky Jordán, které bylo oslavováno. Poprvé za dva tisíce let totiž židovský národ kontroloval území, kde se odehrála celá řada formativních událostí jeho antické historie (není náhoda, že i mnoho sekulárních Izraelců a Izraelek nazývá tato území biblickými jmény Judea a Samaří). Přístup k posvátným místům judaismu, jako jsou Západní zeď v Jeruzalémě nebo hrobka patriarchů v Hebronu, vedly k vlně národní extáze, která měla i silně náboženskou dimenzi, neboť izraelské vítězství bylo v některých kruzích chápáno jako první krok k příchodu mesiáše.

Velký Izrael

Rané osadnické hnutí bylo do velké míry produktem směsice nacionalismu a specifické interpretace judaismu, které zdůrazňovaly nutnost židovské přítomnosti v „zemi izraelské“. První osady tak byly zakládány věřícími Izraelci na Západním břehu jakožto materializace mesianisticko­-politických snah o židovské znovuosídlení historické domoviny. Ačkoli tehdejší izraelská vláda pod vedením Strany práce neprosazovala strategii osídlování celého Západního břehu a chtěla primárně kontrolovat okolí Jeruzaléma a údolí Jordánu, odmítla zasahovat proti nově vzniklým osadám, a naopak jim poskytovala vojenskou ochranu i přístup k základní infrastruktuře.

K institucionalizaci osadnických politických snah došlo postupně v hnutí Guš Emunim (blok věrných), které vzniklo v roce 1974 a jehož agendou bylo prosadit vizi (a realitu) „velkého Izraele“ napříč izraelskou společností a politikou. Protagonisté hnutí vycházeli z tradice náboženského sionismu, který kombinuje projekt židovské politické suverenity na Blízkém východě s náboženskými prvky. Zároveň ale politické směřování tohoto ideologického proudu posunuli k významně radikálnějšímu výkladu toho, co všechno má do území židovského státu spadat. Kromě samotného Izraele viděli jako nedílnou součást právě i Západní břeh, Pásmo Gazy, Sinaj, Golanské výšiny a podle některých výkladů i velké části dnešního Egypta, Jordánska a Iráku. Teritoriální ambice byly pak doprovázeny rasismem vůči Palestincům a Palestinkám, jejichž přítomnost byla vnímána jako historická nespravedlnost a jejich nároky jako zcela nelegitimní ve světle biblických příslibů. Z tohoto podhoubí vyrostl fenomén extremistických osadníků útočících na palestinské vesničany a jejich majetek – akce, jež pokračují dodnes. Izraelské ozbrojené složky je v naprosté většině případů přehlížejí, a dokonce se jich někdy i účastní.

„Neideologické“ osady

K zásadním změnám došlo dvě dekády po šestidenní válce, kdy izraelský stát přešel od implicitní ochrany a podpory osadnických komunit k politice jejich aktivního rozšiřování. Stalo se tak v kontextu dvou širších politicko­-společenských trendů, neoliberalismu a suburbanizace. Pod vlivem vleklé ekonomické krize představila pravicová vláda v průběhu osmdesátých let sérii reforem směřujících k privatizaci veřejného sektoru a osekání sociálních služeb. Tento klasický neoliberální model měl ale v Izraeli jedno specifikum: vláda zároveň zachovala de facto sociální stát pro izraelské občany a občanky na Západním břehu. Tam významně dotovala hypotéky, sponzorovala výstavbu bytů a obytných domů a místním správám a úřadům přidělovala štědré rozpočty. V průběhu osmdesátých a devadesátých let tak nebylo výjimkou, že cena rodinného domu v osadě i s pozemkem byla nižší než cena malého bytu v Tel Avivu. Osady měly také výrazně lepší občanskou vybavenost než řada izraelských měst.

Neoliberální moment (a jeho kompenzace v podobě podpory osad) byl pak doprovázen demografickým trendem suburbanizace: izrael­ské obyvatelstvo se začalo přesouvat mimo hustě osídlené prostory soustředěné kolem Tel Avivu a Jeruzaléma. Řada osad se přitom nacházela v okolí těchto souměstí, a Izrael­ci a Izraelky se tak mohli přestěhovat do výrazně levnějších osad, které byly často pouze desítky minut jízdy autem od jejich pracovišť, rodiny a přátel. Výsledkem je, že přesídlení na Západní břeh bylo atraktivní pro velkou řadu izraelských středostavovských rodin, které se na okupovaná území stěhovaly s vidinou zvýšení životní úrovně, nikoli proto, že by chtěly participovat na mesianistickém projektu.

Je ale nutné si uvědomit, že i osady, do nichž se Izraelci a Izraelky uchylují z neideologických důvodů, jsou součástí izraelské násilné a ilegální kontroly nad palestinskými územími. Kvůli výstavbě a rozšiřování osad dochází k vyvlastňování palestinské půdy a jejich přítomnost významně omezuje rozvoj blízkých palestinských vesnic a měst. Osady a jim sloužící infrastruktura, jako jsou silnice pouze pro Izraelce nebo checkpointy, izolují palestinské komunity od sebe navzájem a ztěžují pohyb jejich obyvatel. A v neposlední řadě existence osad znemožňuje vznik teritoriálně kontinuálního palestinského státu. I „ne­­ideologické“ osady tak stále plní klíčovou roli v izraelské okupaci.

Mainstreamizace extremismu

Je tedy omyl současnou osadnickou dynamiku vidět dominantně prizmatem židovského extremismu, který je izolovaný od vlastního Izraele a jeho demokratických norem. Jak popisuje mimo jiné izraelský antropolog Michael Feige (který byl v létě 2016 zavražděn palestinským teroristou v Tel Avivu) ve své knize příznačně nazvané Settling in the Hearts (Usadit se v srdcích, 2008), úspěch osadnického hnutí spočívá v tom, jak původně okrajové ambice kolonizace Západního břehu pronikly do izraelského politického a společenského mainstreamu. Tento posun má dvě hlavní dimenze.

Na jedné straně je izraelská přítomnost na okupovaných územích vnímána velkou částí izraelské veřejnosti jako fakt, který nejenže se nedá změnit, ale navíc je i zcela přirozený a neproblematický. Celá řada osad – z nichž ty větší mají již desetitisíce obyvatel – je i sekulární populací přijímána jako realita izraelského státu a jejich status je neodlišitelný od jiných izraelských měst. Projekt osídlování Západního břehu si sice částečně uchovává svoji mesianisticko­-náboženskou dimenzi, ale dostal se i do zdánlivě nepolitických úvah izraelských rodin o tom, kde je nejlepší prostředí pro jejich děti nebo která komunita je finančně dostupnější.

Na straně druhé se pak ideologie extremistického osadnického hnutí a její představitelé stali stabilní složkou izraelské politické kultury. To souvisí s obecným posunem izraelské politiky doprava nejpozději od druhé intifády ze začátku nultých let, ale je to i výsledek politických snah a aktivismu členů a členek osadnického hnutí. Jakkoli měli zastoupení v Knesetu už od osmdesátých let, jejich politické etablování kulminovalo ve volbách v roce 2022. Tehdy získala koalice Náboženského sionismu, složená z osadnických a fašistických figur izraelské politiky, 14 křesel ze 120 a následně vstoupila do vlády pod vedením Benjamina Netanjahua. Řada středových komentátorů odsoudila účast pravicově extremistických politiků a političek ve vládě jako skandál a odklon od norem izraelské demokracie. Tento pohled ale ignoruje skutečnost, že koalice získala třetí největší podíl hlasů a masivní podporu měla mezi mladými Izraelci a Izraelkami. Uvedené zisky tak poněkud problematizují názor, že úspěch extremistické pravice byl jakousi jednorázovou deviací. Pod taktovkou členů těchto stran – kteří získali klíčové pozice v izraelském aparátu kontroly nad Západním břehem – došlo nejen k navýšení podpory pro osady a masivnímu nárůstu přímého násilí proti palestinskému obyvatelstvu na okupovaných územích, ale i ke snahám o okleštění pravomocí Nejvyššího soudu, který je pravicí vnímán jako překážka židovské dominanci v Izraeli a na okupovaných územích. Nyní, v kontextu izraelské devastace Gazy po útoku Hamásu ze 7. října, jsou to politici jako Bezalel Smotrič a Ben Gvir, produkty politického mesianismu, kteří volají po etnických čistkách palestinského obyvatelstva a kriminalizaci domácí opozice vůči izraelským krokům.

Úspěch osadnického hnutí tak netkví v tom, že by veškeré izraelské obyvatelstvo očekávalo příchod mesiáše. Spíše platí, že jeho cíle i prostředky jsou vnímány jako legitimní součást izraelské politiky a promítají se i do zdánlivě nesouvisejících témat, jako jsou socio­-ekonomické priority. Vliv jeho protagonistů nakonec ale ukazuje také to, že represivní praktiky vůči palestinskému obyvatelstvu na okupovaných územích nelze oddělovat od politického vývoje ve vlastním Izraeli.

Autor je výzkumník Pražského centra pro výzkum míru na IMS FSV UK.