Ačkoli nezanedbatelnou část osadnického hnutí na Západním břehu tvoří židovští radikálové, kombinující mesianistickou ideologii s násilím proti palestinskému obyvatelstvu, statisíce lidí do osad zamířily hlavně kvůli nízkým cenám a vysoké kvalitě života. Vývoj osadnického projektu tak poukazuje na zásadní politické a společenské posuny v Izraeli během posledního půlstoletí.
Po šestidenní válce proti sousedním arabským státům v létě 1967 se palestinský Západní břeh ocitl pod kontrolou izraelského státu. Ačkoli Izrael obsadil i pásmo Gazy, Sinaj a Golanské výšiny, bylo to především dobytí teritoria na západ od řeky Jordán, které bylo oslavováno. Poprvé za dva tisíce let totiž židovský národ kontroloval území, kde se odehrála celá řada formativních událostí jeho antické historie (není náhoda, že i mnoho sekulárních Izraelců a Izraelek nazývá tato území biblickými jmény Judea a Samaří). Přístup k posvátným místům judaismu, jako jsou Západní zeď v Jeruzalémě nebo hrobka patriarchů v Hebronu, vedly k vlně národní extáze, která měla i silně náboženskou dimenzi, neboť izraelské vítězství bylo v některých kruzích chápáno jako první krok k příchodu mesiáše.
Velký Izrael
Rané osadnické hnutí bylo do velké míry produktem směsice nacionalismu a specifické interpretace judaismu, které zdůrazňovaly nutnost židovské přítomnosti v „zemi izraelské“. …
