Páchá Izrael v Gaze genocidu?

Na konci minulého roku požádala Jihoafrická republika Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, aby se zabýval otázkou, zda se Izrael v odpovědi na masakry Hamásu ze 7. října nedopouští v Gaze genocidy. Šestadvacátého ledna vydal tento soud rozhodnutí, v němž vyzval Izrael, aby se zdržel všech aktů, jimiž by se podle článku II Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948 mohl dopouštět tohoto zločinu, a zamezil projevům svých politických představitelů, které by mohly k takovým aktům podněcovat.

Toto předběžné rozhodnutí nepotvrdilo jihoafrické obvinění, ale jen to, že bylo podepřené „plausibilními“ důvody, a mohlo by se tedy ukázat jako oprávněné. S poukazem k povinnosti signatářů Úmluvy, mezi něž Izrael patří, požádal proto haagský soud izraelský stát, aby změnil své chování v Gaze způsobem, jaký navrhovala Jihoafrická republika – tedy aby přestal s bombardováním civilních čtvrtí a objektů a umožnil v plném rozsahu poskytovat humanitární a zdravotní péči tamním obyvatelům.

Zároveň však soud oslyšel jihoafrickou žádost, aby nařídil okamžité humanitární příměří. Tím potvrdil právo Izraele na obranu proti útoku Hamásu – právo, které mu jako členu OSN zajišťuje její Charta. Uznání možnosti, že se Izrael dopouští zločinu definovaného Úmluvou, avšak v rámci spravedlivé – tj. obranné – války, se opírá o klasické oddělení práva na válku (ius ad bellum) od práva regulujícího válčení (ius in bello): první stanovuje pravidla vstupu do války, druhé pravidla jejího vedení.

Pochopením násilí v Gaze jako obranné (tj. spravedlivé) války vyprovokované agresí Hamásu zmenšil soud pravděpodobnost, že by ve vyšetřování, které bude v následujících měsících (a možná letech) probíhat, mohlo dojít k potvrzení jihoafrického obvinění Izrae­le. Autorům Úmluvy z roku 1948 totiž představovalo empirický model jejich konceptu vyvražďování bezbranných židovských civilistů ozbrojenými složkami nacistického režimu, nikoliv národnostní konflikt dvou ozbrojených stran.

Takové konflikty spočívají od napoleonských válek obvykle v asymetrické konfrontaci konvenční armády státu s neregulérními jednotkami bojovníků, kteří jednají jménem civilního obyvatelstva, v němž nacházejí své zázemí a ochranu. Ať už může být taková válka státu proti nestátním aktérům („guerillám“ či „partyzánům“) považována za spravedlivou, nebo nespravedlivou, vždy způsobuje neúměrně velké ztráty na civilním obyvatelstvu a infrastruktuře. Protože však k této disproporci dochází v rámci konfliktu, v němž jsou ozbrojené obě strany, neodpovídá prototypu, který představoval holokaust.

Mezinárodní právo a paměť holokaustu

Obraz genocidy Židů působil nejen v Úmluvě ze čtyřicátých let, ale stal se zhruba o třicet let později jádrem západní paměti celého 20. století jako století totalitárních hrůz. Holokaust má v této paměti status jedinečné události, která je svou krajností nesrovnatelná s jinými kolektivní masakry minulého století. Právě proto, že je přesahuje, může je všechny pod sebe symbolicky zahrnovat a reprezentovat.

Status jedinečnosti a univerzální reprezentativnosti, jejž holokaust získal v poslední čtvrtině minulého století, svěřuje výjimečné postavení také židovskému lidu reprezentovanému Izraelem. Nejenže není jako ostatní národy, ale jeho krajní utrpení založilo dluh, jejž si u těchto národů vybírá Izrael jakožto jeho stát: mají mít větší ohledy k utrpení jeho židovských občanů, než jaké mají k utrpení palestinských Arabů, s nimiž už devadesát let zápasí sionističtí Židé o území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Dokud konstitutivním jádrem paměti 20. století zůstává vzpomínka na holokaust, nemůže nikdy strašné utrpení statisíců Palestinců Pásma Gazy způsobené izraelskou odvetou za hrůzný masakr ze 7. října přebít utrpení tisíců jeho židovských obětí a přeživších.

Jedinečnost židovského utrpení zkrátka brání jeho převodu na homogenní směnnou jednotku sdíleného lidství, která by ho dovolovala kvantitativně poměřovat s utrpením jiných národů. A nejen to. Obraz holokaustu zvěčňuje postavení Židů jako obětí, a vylučuje tak předem možnost, že by mohli být pachateli. Paměť je zde posilována mezinárodním právem. Ačkoliv Úmluva z roku 1948 Židy nezmiňuje, zůstávají tam přece jen latentně přítomni: její autoři je měli před očima jako paradigma obětí genocidy, což činí obtížným si je představit v opačné pozici.

V knize The Problems of Genocide: Permanent Security and the Language of Transgression (Problémy genocidy. Permanentní bezpečnost a jazyk transgrese, 2021) australský historik Anthony Dirk Moses připomíná, že stal­-li se obraz holokaustu hlavním zdrojem právního konceptu genocidy hned po druhé světové válce, status jedinečné a univerzálně reprezentativní události získal v kolektivní paměti Západu až během sedmdesátých a osmdesátých let. Tehdy se podle něj začaly „režim“ mezinárodního práva a „režim“ paměti Západu vzájemně posilovat. Ačkoliv Mosesova kniha byla publikována dva roky před masakrem Hamásu, její analýza vzniku a propojení těchto dvou „režimů“ vynáší na světlo právě ty aspekty jejich synergie, které stavějí překážky použití konceptu genocidy na chování Izrae­le v Gaze po 7. říjnu.

Masová vražda z nenávisti?

Vedle zvěčnění Židů jakožto obětí – které je v režimu práva implicitní, v režimu paměti explicitní – je dalším bodem vzájemného posilování práva a paměti zúžení genocidy na jednání, jímž se pachatelé pokoušejí vyhladit (ať již zčásti, nebo úplně) určitou etnickou či národnostní skupinu nikoliv kvůli tomu, že by je ohrožovala, ale kvůli ideologickému předsudku. V tomto motivačním předpokladu se odráží pojetí genocidy Židů jako důsledku „metafyzické“ nenávisti nacistů, kteří v nich viděli vtělení Zla. V souladu s tímto modelem nemá být masové zabíjení zdůvodněno racionálně, tj. bezpečnostním ohrožením, ale iracio­­nálně – rasistickou esencializací skupinové identity obětí. Jinak řečeno: příslušníci vyvražďované skupiny nemají být zabíjeni kvůli tomu, co (někteří z nich údajně) dělají, a čím tedy (domněle) ohrožují skupinu, k níž patří vrahové. K jejich zabíjení má vést pouze předsudek vrahů. Mosesovými slovy je genocida v tomto pojetí „masovou vraždou z nenávisti“.

Koncept genocidy i paměť holokaustu tedy navozují situaci, v níž jsou lidé určité skupiny zabíjeni pro to, čím jsou (tj. pro svou etnickou, kulturní či náboženskou identitu), nikoliv pro to, co způsobují svými činy. Do konceptu genocidy se otiskl obraz vlaků, které transportovaly do vyhlazovacích táborů zcela mírumilovné a pasivní civilní obyvatelstvo. Z toho důvodu je obtížné použít ho pro masové zabíjení, k němuž dochází v kontextu zápasu soupeřících etnických skupin o určité území nebo boje státu s ozbrojeným odporem, jehož protagonisté se odvolávají na právo své skupiny na sebeurčení. V ozbrojeném etnickém konfliktu či boji státu proti povstalcům sice vždy najdeme také diskursy nenávisti, těžiště ospravedlnění masového zabíjení však spočívá v tezi, že bezpečnostní hrozbu nepředstavují jen ozbrojené složky nepřátelské skupiny, ale tato skupina sama – jako podpůrné zázemí bojovníků a rezervoár jejich posil. Protože v tomto případě není kruté zacházení s nepřátelským obyvatelstvem – včetně vyhánění a masakrů civilistů – motivováno „čistou“ nenávistí, ale bezpečnostními ohledy, lze ho těžko vměstnat pod kategorii genocidy.

Takový pohled například tvoří pozadí pro tvrzení oficiální izraelské historiografie, že osmanský masakr Arménů v roce 1915 nebyl – navzdory nesmírnému utrpení a smrti milio­nů civilistů – genocidou. Ze stejného důvodu nakonec nezvítězil ve světovém veřejném mínění názor, že by hlad Igboů způsobený nigerijskou blokádou Biafry kvůli její iredentě byl dokladem genocidy. Prizma etnického konfliktu zabránilo také tomu, aby Američané a další členové Rady bezpečnosti OSN včas rozpoznali vražednou povahu jednání vlády Hutuů ve Rwandě na jaře 1994 a pokusili se předejít masovému masakru Tutsiů.

Velmi úzká definice genocidy Úmluvou z roku 1948 stvrzovaná pamětí holokaustu se také projevila v argumentačních strategiích Jihoafrické republiky a Izraele v jejich sporu před haagským tribunálem. Při zdůvodňování svého podezření, že se Izrael dopouští v Gaze genocidy, ignorovali právní zástupci JAR takřka úplně válečný kontext, zatímco zástupci Izraele ve svém prvním vystoupení v Haagu nemluvili o ničem jiném než o něm: vysvětlovali, že vedou spravedlivou obrannou válku proti Hamásu, který nejen představuje existenční hrozbu pro Izrael a jeho židovské občany, ale také nese plnou zodpovědnost za smrt a utrpení palestinských civilistů, neboť je proti Izraeli používá jako lidské štíty.

Civilizace proti barbarství

Mosesova kniha vysvětluje důvody, proč po druhé světové válce zvítězila v mezinárodním právu úzká definice genocidy. První důvod už jsme zmínili: otiskl se do ní obraz holokaustu jako masového vyvražďování zcela bezbranné – žádnými ozbrojenci nedisponující – skupiny. Moses k němu přidává další dva, jež se týkají zájmu spojenců na tom, aby sami nebyli obviněni z genocidního jednání. Také oni se totiž ve válce proti Německu a Japonsku dopouštěli masového zabíjení jejich nebojujícího obyvatelstva – včetně žen, dětí a starých lidí. A nejen to. Dopouštěli se ho také při potlačování povstaleckých vzpour příslušníků neevropských skupin, které si v předcházejících staletích podmaňovali či zotročovali a které i ve chvíli vypuknutí druhé světové války stále udržovali ve stavu hierarchické podřízenosti, ať již to byli původní obyvatelé Ameriky, do ní násilně převezení černoši nebo obyvatelstvo zámořských kolonií a mandátů Británie či Francie.

Vražedné násilí proti kolonizovanému či segregovanému obyvatelstvu neevropského původu i proti obyvatelstvu nacistického Německa či imperialistického Japonska bylo ospravedlňováno bojem „civilizace“ proti „barbarství“. Kolonialistický diskurs 19. století obhajující agresi neevropských společností civilizační misí Evropy byl ve čtyřicátých letech 20. století nahrazen diskursem obrany evropské civilizace proti barbarství zemí Osy. Neodlišování civilistů od bojovníků během druhé světové války i v následujících konfliktech studené války jako například v Koreji, Vietnamu či Indonésii bylo Spojenými státy a jejich spojenci ospravedlňováno tím, že tváří v tvář barbarskému protivníku, který ohrožuje samotnou existenci civilizace či některého z jejích národů, je možné tuto zásadu „diskriminace“ či „distinkce“ (čili odlišování bojovníků od civilistů) porušit.

V nesmírně vlivné knize Spravedlivé a nespravedlivé války (1977, česky 2019) popisuje Michael Walzer takovou situaci existenčního ohrožení jako „stav nejvyšší nouze“ (high emergency state) a za příklad porušení zásady distinkce, které může být v této situaci legitimní, dává bombardování německých a japonských měst spojeneckým letectvem za druhé světové války. Walzer psal svou knihu v sedmdesátých letech, kdy nacistická genocida Židů začala v západní paměti získávat spolu se statusem jedinečnosti i status symbolu toho, o co šlo ve druhé světové válce jako celku. Svým projektem vyvraždění Židů ohrožoval Hitler samotné základy západní civilizace. Její boj o přežití ji opravňoval porušit zásadu „distinkce“ navzdory tomu, že předtím právě její dodržování považovala za doklad své civilizační nadřazenosti nad barbary.

Walzer je nejen politický filosof, ale také sionista. Ačkoliv to neříká explicitně, ze 16. kapitoly jeho knihy věnované „stavu nejvyšší nouze“ je zřejmé, že z ospravedlnění spojeneckých válečných zločinů tváří v tvář Hitlerovi, jenž se rozhodl vyvraždit Židy, plyne také ospravedlnění válečných zločinů židovského státu, když čelí pokusům o své zničení ze strany Arabů, proti jejichž vůli byl – jako „výspa Evropy v Asii“ (Theodor Herzl) – ustaven. Jistě, Walzer navozuje toto právně­-filosofické vyvinění Izrae­­le jen implicitně a nepřímo: jeho argument má platit pro každý národ, který se ocitne ve „stavu nejvyšší nouze“. Obecná teze však získává dodatečnou váhu, týká­-li se obrany národa, jenž už jednou takovému existenčnímu ohrožení čelil. Je­-li z hlediska paměti této události každé další ohrožení Izraele hrozbou „druhého holokaustu“ jako „výjimečné“ verze genocidy, tím spíše si může v reakci na tuto hrozbu nárokovat „výjimku“ ze zásady „distinkce“.

Nacifikace a džihádizace Palestinců

Jak jsem ukázal v Paměti a genocidě (2011), Izrael začal obhajobu své nesmiřitelnosti vůči arabským (a posléze muslimským) nepřátelům posilovat připomínáním holokaustu od procesu s Eichmannem roku 1961. Během něj premiér David Ben Gurion a izraelský tisk asociovali tehdejšího nepřítele Izraele číslo jedna, který seděl v Káhiře, s nepřítelem, jenž dříve seděl v Berlíně – tedy Násira s Hitlerem. U Ben Gurionových pravicových nástupců se tato asociace proměnila v bezprostřední identifikaci: Menachem Begin například zdůvodňoval protiprávní invazi do Libanonu v roce 1982 nutností vyhnat z bejrútského „bunkru“ druhého Hitlera, jímž byl v jeho očích Jásir Arafat. Ariel Šaron přidal k „nacifikaci“ Palestinců jejich „džihádizaci“, když po atentátu al­-Káidy 11. září 2001 řekl Georgi W. Bushovi: „Každý má svého Bin Ládina, my máme Arafata.“

Boj proti Palestincům tedy již nebyl jen bojem proti převtěleným nacistům, ale také izraelským příspěvkem k zápasu západní civilizace s novým vyzývatelem, jímž se po nacismu a komunismu stal radikální islamismus. U nábožensky orientovaného Hamásu je toto podřazení mnohem přesvědčivější než u Arafatova sekulárního Fatahu. Díky antisemitismu, který Hamás převzal z Evropy, je tato „džihádizace“ v dokonalém souladu s jeho „nacifikací“. Byla­-li za Šarona symbolem hrozby celé (západní) civilizace Bin Ládinova al­-Káida, od poloviny minulého desetiletí ho symbolizují medializovaná zvěrstva tzv. Islámského státu, s nimiž jako by soutěžila medializovaná zvěrstva Hamásu ze 7. října. Ztotožnění nelidskosti palestinských teroristů s barbarstvím nacistů a radikálních džihádistů explicitně ospravedlňovalo brutalitu odvetných opatření proti obyvatelstvu Gazy. Dva dny po masakru izraelský ministr obrany Joav Gallant řekl: „Uvalujeme na Gazu kompletní blokádu. Žádná elektřina, žádné potraviny, žádná voda, žádné pohonné látky. Vše je zablokováno. Bojujeme s nelidskými zvířaty a budeme se podle toho chovat.“

Právě toto a podobná vyjádření citoval izraelsko­-kanadský historik Omer Bartov jako možný doklad dehumanizace cílové skupiny, o niž je zpravidla opřen „genocidní záměr“, jejž je třeba doložit při prokazování genocidy. Upozornil přitom na to, jak v tomto a podobných vyjádřeních izraelských politiků přecházela dehumanizace pachatelů z Hamásu plynule do dehumanizace obyvatelstva Gazy. Ne vždy bylo jasné, kterou ze dvou kategorií mají vrcholní politici na mysli. Prakticky však jasné bylo, že vražedné násilí jejich odvety postihne obě: při hustotě obyvatelstva Gazy musela totální destrukce infrastruktury Hamásu a fyzická likvidace jeho velitelů a bojovníků, kterou si Netanjahuův válečný kabinet vytkl za cíl, znamenat také totální destrukci civilní infrastruktury Gazy, fyzickou likvidaci a zmrzačení desetitisíců palestinských civilistů, vyhnání jejich většiny z příbytků a zničení systému zdravotní péče. Musela tedy být podkopáním základních podmínek jejich existence. Byť toto jednání vykazuje rysy genocidy, její úzká definice takovou klasifikaci ztěžuje: jakkoliv rasistická byla vyjádření některých izraelských politiků a jakkoliv masově vražedný byl izraelský zásah, jeho hlavní zdůvodnění bylo bezpečnostní, nikoliv rasistické – nemělo jít o nenávist k jinému národu, ale o povinnost zajistit bezpečí národa vlastního.

Jak ospravedlnit masové utrpení?

Záměr genocidy ve smyslu kolektivní etnické vraždy bylo možné nalézt v diskursu oficiálních představitelů Izraele jen nepřímo, například v Netanjahuově evokaci biblického obrazu Amaleka, kterého je třeba zničit, mají­-li být Židé zachráněni. Mnohem explicitněji a konstantněji se ve vyjádřeních izraelských politiků projevoval záměr odsunu Palestinců z Gazy či alespoň její severní části. Ministr zemědělství za stranu Likud Avi Dichter se v prosinci v izraelské televizi hrdě hlásil k tomu, že Izrael provádí „Nakbu Gazy“ – „druhé vyhnání“ Palestinců. Osmadvacátého ledna pořádala izraelská krajní pravice velkou konferenci, jejímž tématem bylo znovuosídlení Gazy Židy poté, co z ní budou vypuzeni Palestinci. Účastnilo se jí pět ministrů Netanjahuovy vlády – vedle představitelů náboženských nacionalistů také dva ministři strany Likud.

Lidskoprávní diskurs sedmdesátých a osmdesátých let často asocioval „etnické čistky“ právě s genocidou, avšak v letech po druhé světové válce, kdy vznikala Úmluva o genocidě, byly nucené přesuny obyvatelstva podle etnického klíče považovány spíše za součást prevence genocidy a obecněji za podmínku řešení jinak neřešitelných národnostních konfliktů. Moses v knize připomíná, že precedentem, na nějž se obhájci odsunů a výměn obyvatelstva od druhé poloviny třicátých let odvolávali, byla výměna statisíců tureckých muslimů a pravoslavných Řeků mezi Řeckem a Tureckem, stvrzená smlouvou z Lausanne roku 1923. S odkazem na ni se například v jedné z verzí zprávy britské Peelovy komise, která roku 1937 navrhovala rozdělení mandátní Palestiny na arabský a židovský stát, objevil nápad odsunu Arabů z toho druhého.

Smlouva z Lausanne ovšem šla proti duchu i liteře předcházejících smluv uzavírajících první světovou válku. Ty opíraly vizi mezinárodní mírové koexistence o práva národnostních menšin, nikoliv o jejich odsuny do států, v nichž jejich etnikum představovalo většinu. Zničení versailleského systému Hitlerem na konci třicátých let vedlo však nakonec i mnohé původní zastánce tohoto systému a Hitlerovy odpůrce k přijetí jeho ideálu etnické homogenity. Lausannský model se z výjimky, kterou byl ve dvacátých letech, během první poloviny čtyřicátých let proměnil v následované pravidlo. To se projevilo například výměnou Poláků a Ukrajinců režírovanou Stalinem po posunutí hranic Ukrajiny (a SSSR) na západ nebo Benešovou kampaní za odsun Němců. Spojenci nakonec akceptovali vyhnání dvanácti milio­nů Němců z východní Evropy jako legitimní reakci na „barbarský“ útok nacistů proti „civilizovanému“ soužití národů. Jak řečeno, zpřítomňování tohoto „stavu nejvyšší nouze“ evropské civilizace, jejž zpětně symbolizovala právě Hitlerova genocida Židů, dovolilo Walzerovi tvrdit, že v obraně proti takovému existenčnímu ohrožení je legitimní přestat odlišovat bojovníky od civilistů.

Po 7. říjnu zaznívalo toto civilizační ospravedlnění v různých obměnách z většiny izrael­ských diskursů. Obraz fanatických barbarů, napůl nacistů, napůl džihádistů, sadisticky mučících a vraždících muže a ženy, starce a děti, evokoval krajní „stav nejvyšší nouze“ symbolizovaný holokaustem. Představa, že se Hamás 7. října dopustil na Židech stejného zločinu, jakého se na nich dopouštěli nacisté, saturovala velkou část oficiálních i neoficiál­ních reakcí Izraelců i jejich západních přátel a legitimizovala odvetu, která způsobila smrt a zmrzačení desetitisíců a krajní utrpení milionů Palestinců v Gaze. Ospravedlnění masového utrpení národa, který nyní ohrožuje Izrael, se živilo z představy o legitimitě masového utrpení národa, jenž ve čtyřicátých letech ohrožoval Židy a evropskou civilizaci. Podobně jako v odpovědi na barbarské a genocidní jednání wehrmachtu a SS nešetřili spojenci německé civilní obyvatelstvo, nešetřili ani Izraelci v odpovědi na barbarské a genocidní jednání Hamásu palestinské civilní obyvatelstvo.

Výhoda izraelské pozice

Jihoafričané tedy přišli se svým obviněním z genocidy až jako druzí. Vražedné jednání, v němž představitelé JAR zahlédli rysy genocidy, odůvodňovali Izraelci a jejich západní přátelé od počátku jako obranu proti genocidě. Nikoho tedy nemohla překvapit slova, jimiž Benjamin Netanjahu 12. ledna odpověděl na zahájení jednání u Mezinárodního soudního dvora: „Pokryteckým útokem v Haagu proti židovskému státu, jenž povstal z popela holokaustu, ve službách těch, kteří přišli vykonat další holokaust proti Židům, se dějiny národů dotkly svého morálního dna.“ Morální skandál měl spočívat v tom, že legitimní obrana židovského lidu proti další genocidě byla sama označena za genocidu. V souladu s tím mohl Netanjahuův poradce a mluvčí Mark Regev charakterizovat Jihoafrickou republiku jako advokáta Hamásu.

Podmínkou přesvědčivosti tohoto diskur­su je překrytí sporu dvou národů o zemi „mezi řekou a mořem“ opozicí mezi „civilizací“ a „barbarstvím“ – tedy nahrazení konfliktu o území střetem hodnot. Podle tohoto narativu nečelil Izrael 7. října nenávisti potomků vyhnanců z roku 1948, nad nimiž od šestidenní války roku 1967 panuje (od roku 2005 v modu remote control), ale dalšímu vzedmutí „věčného antisemitismu“: masakr nebyl dílem nábožensko­-extremistického křídla odboje proti mnoho desetiletí trvající nadvládě Židů nad (muslimskými a křesťanskými) Araby „mezi řekou a mořem“, ale výbuchem „čisté“, racionálně neodůvodnitelné nenávisti k Židům či výrazem zvrácené islamistické ideologie, v níž se antisemitismus nacistů prostupuje s apokalyptickým fanatismem džihádistů. V tomto pojetí zapadá masakr Hamásu daleko lépe do úzké koncepce genocidy (jako „masové vraždy z nenávisti“), zatímco utrpení Palestinců je politováníhodnou, ale nutnou cenou za udržení židovského ostrůvku evropské civilizace v barbarském moři Blízkého východu.

V míře, v jaké chápe západní paměť genocidu podle modelu holokaustu a etnickou čistku podle modelu vyhnání Němců na konci druhé světové války, zaujímá Izrael v soudním procesu, jenž se v příštích měsících a letech bude zabývat jeho obviněním z genocidy v Gaze, výhodnější výchozí pozici než Jihoafrická republika, která toto obvinění vznesla.

Autor je politolog.