Rubato 2023, 84 s.
Dějiny lze nahlížet různě. Mají bezpočet vykladačů, ale podle Petra Šmída „člověk by neměl nikomu a ničemu věřit“. Ostatně dějiny nám lisují do kostky buď jako soubor direktivních tezí, nebo nám je předkládají v podobě pásma anekdot, sekvencí videoklipu, tříště asociací zamíchaných brčkem. Vždycky mohou být jen „cáry papíru popsané neužitečnými fantaziemi“. Ovšem „odskočení si z lineárních dějin do mýtu, za to se platí“; každopádně mýtus můžeme vzít za slovo, zachraň se, kdo můžeš. A tak autor nastoluje svou verzi dějin jako poetickou mystifikační peep show, kde spatříme Che Guevaru v bolivijské džungli vzpomínat na jednu „couru“ z Československa, vychutnáme si wernischovský akvarel ze starověké Číny, v Brazílii usrkáváme legendární drinky a hned se ocitáme na náměstí uprostřed masakru, vidíme hořet vrak Bounty – a za tím vším vztyčený prostředníček vůči těm, kteří jsou od fantaskních vizí daleko a nic nevidí a nechápou. K tomu příznačné fotografie jako nápověda nebo inspirace ke čtení. Nejlépe se dějiny nasávají ze starých ocelorytin, map a obrazů, žurnálů a magazínů. A když jde s obrazem dějin po libosti manipulovat, ať to stojí za to – máme před sebou dlouhý přízračný sen, do nějž lze vejít, není však jisté, zda existuje cesta nazpátek, anebo už z horečné fantazie nebude úniku. Autorova sebevědomá dikce plná ironie a sarkasmu naznačuje, že imaginace je nejlepší nástroj otevírající Sezam historie. Dějiny jsou jen to, co se nikdy nestalo, tak proč je neuchopit podle svého? Někdy si s nimi můžeme pohrát a polaskat je, jindy naopak vzít do kravaty.