Úryvek z delšího textu básníka a prozaika Viktora Špačka načrtává šedivý život starého muže, který pracuje jako ostraha v obchodním centru na pražské periferii. Jeho kontrastem je syn, umělec, kterého živí komerční instalace a který nedokáže spočinout. Jedno však mají společné: oba marně bojují proti prázdnotě.
1. Podzim (Praha 2020)
Pětimetrový sloupec z knih, od podlahy až do stropu, seskládaný do širokého komínu, anebo spíš studny. Vepředu mezi knihami vynechané místo, takže člověk může dovnitř strčit hlavu. Nahoře na stropě je v komínu přilepené kulaté zrcadlo, dole na podlaze leží také, takže to při pohledu do zrcadla vypadá, že se sloupec (jako) táhne do nekonečna.
Na gravírované cedulce vedle Idiomu, jak se to celé jmenuje, stojí moje jméno: Josef Effenberger.
A není to moje jméno – ale jméno mého syna.
Můj syn je umělec. A vytváří takovéto… umění.
Tak tu spolu celé dny postáváme, před pobočkou Luxoru v (kvůli lockdownu) prázdném obchodním centru Plaza Malešice. On hluboký a ježatý, já v modré košili bezpečnostní agentury Indus. On vysokánský komín z tisíců svazků, já malá postavička s šedivou holou hlavou důchodce, respirátorem a rukama založenýma za zády.
Houpám se na patách a potom zas na špičkách. Roztržitě si čtu názvy na hřbetech …
