Sen

1. Podzim (Praha 2020)

 

Pětimetrový sloupec z knih, od podlahy až do stropu, seskládaný do širokého komínu, anebo spíš studny. Vepředu mezi knihami vynechané místo, takže člověk může dovnitř strčit hlavu. Nahoře na stropě je v komínu přilepené kulaté zrcadlo, dole na podlaze leží také, takže to při pohledu do zrcadla vypadá, že se sloupec (jako) táhne do nekonečna.

Na gravírované cedulce vedle Idiomu, jak se to celé jmenuje, stojí moje jméno: Josef Effenberger.

A není to moje jméno – ale jméno mého syna.

Můj syn je umělec. A vytváří takovéto… umění.

Tak tu spolu celé dny postáváme, před pobočkou Luxoru v (kvůli lockdownu) prázdném obchodním centru Plaza Malešice. On hluboký a ježatý, já v modré košili bezpečnostní agentury Indus. On vysokánský komín z tisíců svazků, já malá postavička s šedivou holou hlavou důchodce, respirátorem a rukama založenýma za zády.

Houpám se na patách a potom zas na špičkách. Roztržitě si čtu názvy na hřbetech knih. No, dobrý, no, prohlížím si Idiom a cvakám v prstech tužkou: lepší než ty slepovaný plechovky.

 

+++

 

Osm hodin ráno, babí léto. V nátělníku sedím v garsonce v jedenáctém patře paneláku a zabývám se svojí oblíbenou činností, totiž krájením cigaret. Vždycky vytáhnu jednu pelmelku z krabičky, položím ji na prkénko a řezákem na koberce podle značky uříznu centimetr. Seříznuté dávám do krabičky od krátkých Lucky Strike, zbylý váleček roztrhnu a tabák vysypu na hromádku na kraji čistě utřeného stolu, kde už mám připravené papírky. I pět cigaret si může člověk takhle navíc ubalit, i šest! Krájím cigarety, počítám, kolik ušetřím, na parapetu mi tu chraplá malé rádijko, teplý déšť se snáší šedivým vzduchem – prostě pohodové ráno.

Udělám zápis do Kalendáře výdajů a stavím se v Lidlu. Když pokladní Anežka za kasou spatří fazole, párky a jednu plechovku Argusu v mém vozíku, zasměje se a jako obvykle řekne: „Á, dneska bude asi středa!“ „Běda,“ položím si dlaň na čelo. Čtvrtek–krtek, pátek–svátek, sobota–robota, takhle si to říkáme už léta a Anežka si vždycky dává ruku na pusu a hihňá se jako dítě, jímž také ve skutečnosti je.

„Vy jste dneska v dobré náladě, pane Effenberger,“ řekne pokladní a já si vzpomenu na Evu a její milé „Jak se mi dnes máte, Josefe?“, které na mě už několik měsíců každé ráno čeká v telefonu.

Potom si vzpomenu na bývalou ženu Helenu – tedy ne přímo na ni, ale spíše na to, že na ni už vlastně vůbec nevzpomínám.

Věnuju delší úvahu tomu, že na tu… ženskou… už ani trochu nemyslím.

 

+++

 

Pomalu si to šinu na zastávku tramvaje. Na plátno deštníku dopadají řídké kapky, vzduch voní namoklým asfaltem a borovicovým jehličím. Tam a zpátky, tam a zpátky, už léta tady chodím, pořád tou samou uličkou v Hodkovičkách, mezi vilami s krásnými zahradami. Představuju si, jak mě na mé cestě přelétá syn v letadle. Představuju si, že se naklání z okénka a pozoruje mě, jak se pod ním v hloubce hrabu po zemi jako černé kolečko deštníku, zpod něhož se vymršťují nohy v polobotkách z Pracovních oděvů. Jak ale znám svého syna, než by se díval z okénka, spíše si hryže nehty. Třese se mu noha. Výbornou angličtinou vynadá chudince letušce, narazí si sluchátka, okamžitě je zase sundá a hodí pod sedadlo. Vytáhne mobil a začne se prohrabovat pracovními maily. Nečte je, jenom je prstem s nehtem seškvařeným od tavné pistole postrkuje nahoru a dolů po naprasklém displeji. Po několika minutách se noha přestane třást a v Josefově tváři se objeví výraz narkomana, jenž právě nemá svoji drogu, a tak si nabere stříkačkou z předloktí krev a pomalu si ji vpustí zpátky do žíly. Mobil v malátné ruce klesne na područku, Josef si opře hlavu a unavené oči obrátí do prostoru za okýnkem.

Bělostné letadlo letí v hutné modři, pod ním se rozprostírají přízračné zálivy, města a hory, vymodelované ze zlatých mraků. Josefovi se otevírá celý svět. Projíždí jím jako sportovní sáňkař ledovým korytem. Nohy se třepou, přibývají modřiny. Pořád někomu něco dokazovat, zírá na mě obviňujícím pohledem a já nevím: stojím na svém místě skutečně já? Nebo profesor Kopecký z Akademie? Anebo Bohunka? Anebo on sám?

Chlapče, chlapče, říkám si. Chlapče, chlapče.

Někdy o něm měsíce nevím, a když se mu ozvu, odpovídá mi netrpělivě, jako bych ho vytrhoval z důležité práce. Potom mi naopak týden pořád sám volá, je na hromádce a zkřehlým hlasem se mě ptá, jestli něco nepotřebuju. Je pěkné, že se takhle stará, zároveň je to ale zvláštně neosobní, a navíc vím, že až bude zase na koni, ani po mně nevzdechne. Na vernisáže mě Josef nikdy nezve přímo, vždy mi jenom ve schránce tiše přistane pozvánka. Na tu slávu si vždycky vezmu sako a jdu do galerie na Staroměstském náměstí, v prostoru za miliony leží jakési plechovky, je to celé podvod. Dívám se na Josefa, jak v šedivém triku s dlouhými rukávy stojí vedle řečnící kurátorky a rádoby lhostejným pohledem přelétá hlouček lidí před sebou (mému obličeji se přitom vyhýbá), na otázky na můj názor odpovídám „Já tomu nerozumím“ a oči mi sklouzávají ke kelímkům s vínem zadarmo.

Peněz má Josef dost – a je to hrozný pravičák. Odmítá uznat, že se tady odehrává katastrofa. Bezdomovců přibývá, každý desátý člověk v Čechách je v exekuci, desátý! Zřetelně vidím ten obrovský tichý dav, jak sedí s kruhy pod očima a s plechovkou piva v ruce v holých bytech s exekutorem polepenými předměty, cítím ho za zdmi, za okny paneláků a je mi jasné, že celé to dnešní pozlátko opravených ulic a velkých SUV je jenom přetvářka. Často nad těmi lidmi přemýšlím, myšlenky se mi k nim přímo smekají a nakonec mám pocit, že je v exekuci každý druhý. A co teprve ty předražené byty dnes? Další bublina, která jen jen prasknout! Dnes si ženská v důchodu s někým začne, ten je samý iPhone, samá dovolená, a vzápětí zjistí, že chlap dluží miliony. A pak ještě vezme zavděk, ne, a pak je ještě ráda… Ano, v dnešní době může být člověk rád, že je rád, zvlášť když je starý, říkám si a cítím, jak se mi ulevilo. Kdo, mimo bývalé zloděje, má dneska z důchodců peníze? Ale která – pomineme­-li tedy Helenu – by si s někým takovým začala?

Na živobytí si Josef vydělává především Anamorfózami, uměleckými instalacemi z různých předmětů. Neladná hromada nepořádku, která se z jednoho pohledu (bývá tam kukátko) složí náhle v portrét někoho důležitého. Anamorfózy si u něho objednávají různé společnosti všude po světě, Tesla, IG Farben, Arcel­lor Mittal, které si takové portréty zakladatelů dávají do foyerů ředitelství. Placené jsou skvěle, ale syn nadává, že to není žádné umění a že to seká jako Baťa cvičky. Na ta slova přichází zakázka z ústředí Baťových továren ve Zlíně na portrét Tomáše Bati, složený ze samých cviček. Na té právě dělá.

Představuju si Josefa při práci. Je sobota, mramorová vstupní hala prázdná, pouze vrátný na recepci poklimbává a občas se s tichým zahučením otevřou dveře výtahu. V prostoru ohraničeném páskou hromada bot. Je takové ticho, že je slyšet, jak tkaničky mého syna, běhajícího kolem hromady, narážejí na nárty jeho tenisek. Klepy klep, klepy klep. Josef nespí, nejí, nepije, pracuje. Posteskne si po telefonu Bohunce na ubytování, šedým vzduchem mramorové haly zahuhlá jeho hlas – a potom Josef ztichne a zase jenom běhá tam a zpátky. A už se to klube. Ten soustředěný výraz, který má můj syn… Přesně takto Josef vypadá. To je prostě on.

Pro takovéhle chvíle žiju, svěřuje se mi tiše a upřímně, s pokrčením ramen.

Na to, pro co žiju já, se ovšem nezeptá.

Jiní by byli naštvaní, vyčítali by. Jenže k čemu je takové fňukání? Co si na svých dětech vyfňukají? Jenom se jim zprotiví a nakonec se zprotiví i sami sobě. Já, při svých životních zkušenostech, vždycky říkám, že člověk musí brát věci s nadhledem. Výčitkami ještě nikdo ničeho nikdy nedosáhl.

Jasný a voňavý vzduch. Řídké kapky se snášejí na listy platanu. Dorazil jsem na zastávku Černý kůň. Stojím tu na svůj věk zdravý, minulost vyřešená, a navíc bez dluhů – co si může taková ženská přát víc? Když přijede sedmnáctka, lidi nelidi, prudce třepnu deštníkem a do tramvaje vkročím první. Vzpomenu si, jak si mě tu jedna žena před časem spletla s nějakým doktorem. Řekla: Ale dobrý den, pane doktore!

 

+++

 

Deset hodin, stojím za vedoucí osobního oddělení před služebním vchodem do Plazy. Vysoká, hezká, padesátiletá ženská, samý parfém, krém a opálení. Když její podpatky klapou kolem kanceláře ředitele, její šaty v barvě bílého zlata nervózně vlají kolem nohou s velikými palci s rudě natřenými nehty.

Prsty ovázanými leukoplastí rychle vyťukává kód u dveří. Poprvé to nevyjde, podruhé také ne, do třetice to prudce zacvaká o plastovou krabičku – a zase nic. Div se z toho vztekem nerozpláče. Co dělám, sakra, špatně, pane Effenberger? Holka, holka, klidně se natáhnu přes její rameno, vymačkám ta samá tlačítka – a dveře se otevřou.

Občas si s ní dávám venku cigaretu. Je jeden z těch lidí, kteří se mi rádi svěřují. Naslouchat já umím – a moc toho nenamluvím. A o čem bych taky vyprávěl? Kdybych měl mluvit o tom, co mě naplňuje a přináší mi potěšení, nikoho by to nebavilo. Drží si loket ruky s cigaretou, povídá a povídá, většinou o tom, jak na ni ředitel křičí, já jenom chápavě přikyvuju a myslím si: Co ti na to mám říct, holka? To je daň za ty tvoje peníze.

„Jak vy to děláte, pane Effenberger,“ povzdychne si a vejde dveřmi dovnitř. Po té otázce mi v mysli bůhvíproč vyvstane obraz mého Kalendáře výdajů.

V šatně se převléknu do modré košile a jdu zkontrolovat Idiom. Skloním se nad zrcadlo, seberu z něj kancelářskou sponku, a když se zvedám, narazím za sebou do něčeho měkkého a velkého. Zafunění, jako když se šlápne na gumového krokodýla do bazénu.

„Nelez za mnou, Mussolini!“ řeknu. „Co za mnou pořád chodíš?“

„Promiňte, pane Effenberger.“

„A nesahej si do těch vlasů.“

„Už nebudu, pane Effenberger.“

„A neprskej na mě. Radši si zase nasaď ten respirátor.“

Mussolini se nejmenuje Mussolini, ale Benito Dvořák. Ke svému divnému křestnímu jménu přišel kvůli tátovi z Kuby. Mussolini mu říkám já. Moc se mu to nelíbí, ale stejně mu tak říkám.

Na Mussolinim se, jak se říká, vyřádila příroda. Nejenže je tlusťoch, ale ještě ke všemu má divnou kožní nemoc – hrozně se mu mastí vlasy, a tak si je každé ráno musí mýt dvěma šampóny. Oči, jako když se dvakrát nehtem rýpne do tvarohu. Je mu pětadvacet, žije sám, dřív dělal na stavbě a měří dva metry.

Nasadí si respirátor a zamží se mu brýle. Sundá si brýle, pod nimi oči zamžené smutkem.

Vykročíme na obchůzku. Tam a zpátky, po eskalátorech, mezi zataženými roletami obchodů. Kolem vrátnice, v níž pololeží, polosedí bývalý náčelník policie (jak je ten důchod spravedlivý), se vznáší obláček vážné hudby. Kroky duní po dlaždicích, rozdělíme se, vidím nachýlenou Mussoliniho postavu v dálce na eskalátoru, jak vyjíždí nahoru, a najednou ho mám zase za sebou. V ruce drží pizzu.

Zastavíme se na ochozu ve třetím patře a opřeme se o zábradlí jako dva rybáři. Drobečky padají dolů.

„Takhle ale neušetříš, Mussolini.“

Mlčí, žvýká.

„Už dáváš zamrazovat chleba?“

„Nedávám, pane Effenberger.“

„A kdy začneš?“

Mussolini udělá obličej: Už zase o chlebu?

No počkej, počkej. Počkej, počkej. Bereš dvacet tisíc, a nešetříš?

„Že ti zase zplesnivěl, že jo,“ konstatuju s jistotou.

Podívá se jinam.

„Benito, Benito,“ pokývu hlavou. „Vždycky když si koupíš chleba, musíš si ho nakrájet, dát do mrazáku a vyndat si na snídani jenom dva krajíce. Večer si je vyndáš a ony ti přes noc rozmrznou. Takhle ti ten chleba vydrží třeba týden a půl. Když ho máš v utěrce, tak ti ztvrdne, a když v pytlíku, tak zase chytne plíseň.“

„Já už budu, pane Effenberger.“

„Musíš se rozhodnout. Rozhodnout se – a jednou ráno prostě začít. A hlavně nepřestat. Je to otázka vůle, rozumíš? Slib mi to.“

„Slibuju,“ zahuhlá plnými ústy Benito a podá mi papírovou krabici. „Nedáte si?“

Zacuká mi v ruce, ale nevezmu si. Ještě by po mně chtěl cigaretu.

 

První čtyři hodiny v prázdné Plaze ubíhají příjemně. Couráme s Benitem po tmavých chodbách, vyprávím mu o svých dávných pojistných případech, pozorujeme obrazce na mramorových dlaždicích pod nohama a říkáme si, co nám připomínají. Tak už jenom osm hodin do konce, tak už jenom šest hodin padesát, dělá Benito stejné vtipy jako vždy a my se jim smějeme jako lidé, kteří při takových slovech cítí, jak se mají rádi. Po nějaké době ale přijde zlom. Hloh před vchodem přestane vonět. Ručičky hodin zamrznou. Benito se z nudy začne přejídat – všechna předsevzetí jsou pryč, nastává boj o život, ze všeho nejdůležitější je přežít přítomnost. Jeho mlaskání a funění mě štve, jeho ubohé vtipy – „Ještě pět a půl hodiny a třicet sekund“ – mě popuzují, a tak ho odešlu na druhou stranu Plazy, aby se tam díval na to svoje porno na mobilu. Vyhrnu si nohavici, natřu si křečové žíly mastí a snažím se myslet na něco příjemného. Představím si Eviny oči, jak se zvedají od nákupního vozíku a hledí na můj lístek na nástěnce v samoobsluze (tak jsme se s Evou seznámili). Vybavím si vnoučata, Josefa a Bohunku. Představím si SUV, na které šetřím. Je letní den, sedím za volantem, zahýbám ze Strakonické na Slapy, ženská ruka mi podává lahev s poděbradkou, kabinou se ozývá smích. Ale ať už myslím na cokoli, nakonec se vždycky přistihnu, že mi před očima visí červená čísla z Kalendáře výdajů.

Do Kalendáře výdajů si spořádaným, hranatým písmem zapisuju každý utracený halíř. Kolik jsem dal za jogurt. Za kolik byly fazole. Snažím se každý den nevydat za jídlo víc než sto korun – víc je nedostatek vůle. Každou korunu je třeba mít pod kontrolou, každou. Jinak nastává chaos.

Jak mám dlouhou chvíli, obvykle s potěšením sčítám ušetřené peníze. Kapsy mám plné papírků se sloupky čísel. Když nechávám Benitovi na skříňce vzkaz, je obroubený výpočty. I na lístku v samoobsluze byl z druhé strany sloupek čísel.

Vedoucí mi jednou řekla: „Vy se při tom zapisování do notesu tváříte jako Benito, když se mu podaří o kilo zhubnout.“

Někdy se vracím večer tramvají domů, dívám se kolem sebe na kymácející se aktovky a kabáty a připadá mi, jako bych se kamsi vezl v úložním prostoru skříňového náklaďáku, který kamsi stěhuje staré hadry z nějakého bazaru. Za okny je tma, všechno je zmatené a trpké a mně připadá, jako by melancholie tramvaje byla smutkem celého života. A tehdy se mi před očima objevuje Josefův obličej. „Nemůžu se zastavit,“ řekne můj syn. „Sotva to udělám, všechno kolem mě ztěžkne – domy, tramvaje, lidé – a chce mě to zavalit. Neumím žít ve světě, jaký je – prostě to nezvládám.“ V takových chvílích s překvapením zjišťuju, že Josefovi rozumím. A tehdy, najednou, ani nevím jak, se v mých rukou ocitne tlustý notes Kalendáře výdajů. Převracím ho v dlaních. Hladím ho po deskách. Vnímám jeho teplou tíhu. Přes desky cítím červenou číslovku ušetřených 400 000, kterou jsem si napsal na první stránku, a myšlenky se upokojí. Prázdnota, která kolem bezútěšně sílila, zklamaně stáhne svou tlapu, jíž mě chtěla rozdrtit.

Stojím zády k Idiomu, špulím rty a s přimhouřenýma očima si na ně lehce poťukávám svým notesem. V hlavě vymeteno. Dokonalá čistota. Cítím naprostý klid.

Za zády se mi ozve kradmé zakašlání.

Otočím se na Benita: „Dáme si cigaretu?“

„Nechci vás rušit, když přemýšlíte, pane Effenberger.“

Stojíme za skleněnými dveřmi a zíráme na kaluž před nimi, do níž sem tam dopadají rozmyslné kapky. Vždy se udělá ladný kroužek – a po chvilce další. Vrátný na židli ve své kukani tak divně pololeží, že to vypadá, jako by mu usekli hlavu a potom ji jenom tak položili na krk bezvládného těla.

„Ale to není pravda, Benito,“ odpovídám Mussolinimu na jeho slova. „Ženský dneska chtějí hlavně stabilitu. Víš, kolik lidí je v exekuci?“ „Jenže…“ huhlá Benito cosi a já mu říkám: „Musíš si vždycky říct: To nebyla ta pravá.“ „Ale…“ vznáší Benito obvyklé námitky, visí na mně dětskýma očima a čeká na to, až mu zase posté, potisící, pomilionté povím: „Každý zboží má svýho kupce.“

„Neboj se, Benito,“ beru hromádku za tlusté měkké rameno. „Však se taky dočkáš.“

„Myslíte, pane Effenberger?“ Dívá se na podlahu zamlženými brýlemi a mlčí. Skoro na něj nedosáhnu, neobratně ho objímám kolem červeného vlhkého krku, říkám si, proč bych měl utěšovat já jeho, vždyť jsem v podstatě také sám – a potom si uvědomím, že Benito vlastně nemá nikoho jiného.

Díváme se na proud SUV, tiše se sunoucí před zmoklými šedivými fasádami.

„Kde na to ty lidi berou,“ řekne Benito – a skutečně to neví.

Poplácám ho po rameni a otočím se.