Věřte, nevěřte

Aktuální laureát Státní ceny za literaturu Jiří Kratochvil (nar. 1940) se ke čtenáři obrací hned dvěma prozaickými tituly vydanými v loňském roce. Vnějškově mají společné dvě skutečnosti: za přemrštěnou maloobchodní cenu je nabízejí dva nakladatelé, kteří jsou ve vydávání autorova díla nováčky. Vkrádá se otázka, zda Martin Pluháček po výpovědi Michalu Vieweghovi z důvodu rapidně klesající úrovně jeho textů nevykázal za hranice svého vydavatelského impéria dalšího kmenového autora. Po přečtení obou knih bohužel nelze toto podezření vyloučit.

Nepodstatný příběh ze současnosti

První kniha Klošár aneb Co si mamlasové povídali představuje podivnou a stěží vysvětlitelnou ediční kombinaci. Jediným důvodem byl nejspíš krátký rozsah titulní novely, který by neunesl honosnou grafickou úpravu včetně bezchybně reprodukovaných fotografií moderního Brna Pavly Kocourkové. Kniha dále obsahuje dvojici povídek z poslední doby, volně inspirovaných ruským vpádem na Ukrajinu, tři povídky patřící k nejstarším Kratochvilovým textům a dvojici povídek nových, dosud nepublikovaných. O posledním zařazeném textu s názvem Čertovo kopýtko přitom ještě na podzim roku 2022 hovořil prozaik jako o románu.

Námětem pro ústřední novelu se Kratochvilovi stal reprezentační měšťanský dům na brněnském náměstí Svobody, vystavěný v novorenesančním stylu na přelomu 19. a 20. století. Není to poprvé, kdy se prozaik inspiroval architekturou jeho milovaného Brna, avšak rozdíl mezi tímto domem a Fuchsovým funkcionalistickým hotelem Avion, podle něhož se jmenuje román z roku 1994, snad nemůže být větší. Odlišnost architektonických stylů jako by korespondovala s diferencí těchto dvou autorových próz. Zatímco v Avio­nu se specifické řešení hotelového interiéru odrazilo v textové struktuře a román lze vnímat jako literární konfesi této pozoruhodné budovy, v Klošárovi představuje dům U čtyř mamlasů výhradně vnější, na efekt vystavěnou kulisu pro nepodstatný příběh z naší současnosti.

Z ústředních autorových témat, jako lidská identita, její jedinečnost či naopak zaměnitelnost,
případně vztah velkých dějin, obzvláště středoevropských totalitních režimů, k osobnímu či přímo milostnému příběhu jedince, vlastně nezbylo nic. Zůstala lehká ironie a vypravěčská nadsázka, naopak příznačné metanarativní pasáže včetně vtipných apostrof čtenářů jsou zde velmi skoupé a omezují se na místa, kde je jejich výskyt očekávatelný. Kupříkladu v poslední kapitole s nepřekvapivým názvem Sladká pointa dojde k vyprávěcímu přesmyku z třetí do první osoby; nadto je ukončena větou: „A vypravěč se odlepil od zdi, zamáčkl špačka a šel zatáhnout oponu.“ Z kompaktního vyprávění tak najednou máme tři narativní roviny, aniž by ovšem tento postup k něčemu vedl a měl v příběhu své opodstatnění.

Vyprávění bez valného smyslu

Ještě dále v efektnosti zachází novela Kapesní román pro kapsáře. Přiznávám, že jsem už od první stránky pociťoval rozpaky a tázal se sám sebe, co to vůbec čtu a nedošlo­-li při uvedení autorova jména na obálce k záměně. Jediným vtipným momentem prózy je totiž její název; pro prozaika typický vypravěčský esprit a verva se naopak úplně vytratily. Výsledkem je poměrně banální příběh s vyčpělým instrumentářem někdejší postmoderny, postrádající jakoukoli „přidanou hodnotu“. Ačkoli se Milan Uhde na obálce obou knih snaží autora obhájit, seč může, poslední produkt z Kratochvilovy dílny je tristní. Pro bližší představu samotného příběhu využiji Uhdeho slova: „Kratochvilův Robert Mráček je kleptoman, jeho první žena Kateřina si připaluje cigaretu od blesku, druhá Pastorela horuje pro vzduchoplavbu, muž jí uletí na pustý ostrov a tam vede robinsonovskou existenci, přičemž funkci Pátka zastává orangutan. Okolní svět se zmítá ve válce, zřejmě třetí světové. V tom duchu hrdinova dobrodružství pokračují, věřte, nevěřte.“ Upřímně: raději bych nevěřil, ale naneštěstí je tomu tak.

Prozaická sklizeň Jiřího Kratochvila za loňský rok se tak podezřele podobá manýře, vyprázdněnému gestu, vyprávění bez valného smyslu. A to vyznavač kratochvilovského psaní, za kterého se považuji, nese velmi těžce. Nezbývá než se obávat toho, jak daleko spisovatel v exploataci své autorské poetiky, hraničící se sebeparodíí, hodlá zajít. Rozhodně tím nechci naznačit, že Kratochvil obdržel státní cenu neoprávněně – bez jakýchkoli diskusí si ji za svébytné prozaické dílo zaslouží. Ocenění mělo ovšem přijít dříve, neboť k soustavně budované literární mytologii jihomoravské metropole, která autora proslavila, mají obě aktuální knížky notně daleko.

Autor je literární historik a kritik.