Představuje West-Eastern Divan Orchestra pouhé gesto odkazující k domnělé univerzální síle hudby, nebo se jedná o zásadní iniciativu tvořící na mikrospolečenské úrovni předobraz možné budoucnosti? Jisté je, že za současné situace na Blízkém východě činnost souboru sehrává pozitivní roli. Výběr repertoáru však není bez otazníků.
Edward Said je znám jako zakladatel postkoloniální teorie, intelektuál, který dokázal nabourat eurocentrické myšlení Západu, a zejména jako autor knihy Orientalismus (1978, česky 2008). Daniel Barenboim je považován za jednoho z nejdůležitějších dirigentů a klavíristů druhé poloviny 20. století. Oba ale za svůj největší úspěch pokládají něco jiného: založení souboru West-Eastern Divan Orchestra, v němž spolu hrají hudebníci z Izraele, Palestiny, Libanonu, Jordánska či Egypta.
Londýn, Výmar, Buchenwald
Potkali se náhodou, v hotelovém lobby v Londýně na začátku devadesátých let. Z několika rozhovorů vyrostlo přátelství, jehož tmelem byly debaty o klasické hudbě i snaha porozumět jeden druhému při pohledu na izraelsko-palestinský konflikt. Barenboim, jehož jméno znamená v jidiš „hrušeň“, byl po celý život osočován jedněmi ze sionismu, druhými zase z antisemitismu, a tak dobře rozuměl frustraci svého přítele, který jako veřejně činný akademik čelil obdobným výpadům. Založení souboru jim v tomto ohledu život neulehčilo: orchestr složený z Arabů a Židů byl předurčen ke kontroverzím.
Soubor vznikl v roce 1999. Tehdy během oslav 250 let od Goethova narození přijelo do Výmaru několik desítek mladých hudebníků z Blízkého východu a spojili se v jedno těleso s německými muzikanty. Následně strávili mnoho hodin společnou prací, ale také diskusemi o politice. Ty byly od začátku brány nikoli jako tabu, ale jako nutná část celého procesu. Nejsilnějším zážitkem pro zúčastněné nakonec nebyla hudební performance, nýbrž společná návštěva koncentračního tábora v Buchenwaldu. Předchozí den Said mluvil o sousedství kulturního Výmaru a buchenwaldského lágru i o tom, jak je možné, že se různé národy ztotožňují s diametrálně odlišnými hodnotami. „Dokázal to říct tak, že neurazil žádné Izraelce, neobvinil Němce a Araby přesvědčil o tom, že tuto stránku evropské historie potřebují znát,“ vzpomíná Barenboim v předmluvě ke knize Parallels and Paradoxes (Paralely a paradoxy, 2002), obsahující rozmluvy obou mužů.
Německý kulturní manažer Bernd Kauffmann, třetí ze zakladatelů West-Eastern Divan Orchestra, k tomu dodává: „Pamatuji si, jak asi dvacítka mladých Arabů, kteří do té doby považovali holokaust za čirou propagandu, dorazila do Buchenwaldu. Najednou jim došlo, že je všechno jinak. Téhož večera jeden z Izraelců náhle řekl, že jeho dědeček zahynul v Buchenwaldu, a rozplakal se. V ten moment došlo k jakémusi vzájemnému porozumění a všichni spolu začali mluvit.“ Tento klíčový kolektivní zážitek rozhodl. Z jednorázového projektu se stal trvalý ansámbl. Později na něj navázala Barenboim–Said Akademie, která od roku 2016 v Berlíně vzdělává hudebníky primárně z Blízkého východu a severní Afriky. Koncertní sál, který nese jméno Pierra Bouleze, navrhl pro bono architekt Frank Gehry.
Znepokojivá kombinace
Na velká jména chudší, ale významem rovnocenná je sesterská akademie v Rámalláhu na Západním břehu Jordánu, jejímž hlavním cílem je poskytovat hudební vzdělání palestinským dětem a dospívajícím. Tato instituce funguje nepřetržitě od roku 2003. Stejně jako v případě West-Eastern Divan Orchestra přitom její fungování nebylo žádnou samozřejmostí. Za posledních čtyřiadvacet let se arabsko-izraelský konflikt vyvinul do ještě tragičtější podoby, než jakou měl na přelomu milénia. Zatímco ještě v roce 2005 byl koncert Divan Orchestra v Rámalláhu nadějným příslibem, o rok později, během války s Hizballáhem, odmítlo vyjet na turné několik hráčů z Libanonu. Koncerty v Gaze, Káhiře nebo Kataru byly v následujících letech z bezpečnostních důvodů odvolány.
Zatím nejtěžší okamžik však přišel 7. října 2023. Devět dní po tragédii vydal Barenboim prohlášení, ve kterém se vedle několika očekávatelných frází o míru a potřebě vzdělávání objevil i realistický výrok: „Každý jednotlivec může něco změnit a předat to dál. Ve větším měřítku je to věc politiky.“ Najdeme zde i formulaci, jež se dá považovat za krédo souboru, který svými zakladateli nikdy nebyl prezentován jako mírový projekt, nýbrž jako projekt proti nevědomosti: „Všechny diskuse, ať už jsou jakkoli kontroverzní, začínáme a končíme se základním porozuměním tomu, že jsme si rovni jako lidské bytosti.“ Při jiné, méně citlivé příležitosti Barenboim prohlásil: „Jediné, o co se snažím, je vytvoření platformy, kde mohou všechny strany polemizovat, aniž by došlo na nože.“
Tato kulturní diplomacie má pozitivní výsledky. Koncem října vyšel v New York Times obsáhlý článek o pocitech panujících v berlínské Barenboimově a Saidově akademii. Izraelci prožívali trauma a šok, Palestinci se cítili zranitelní a ohrožení. Zoufalství bylo všeobecné. „Když si představím, že tam lidé umírají, a já sedím ve cvičebně a přemýšlím, jaký použiji prstoklad,“ povzdechla si studentka z Íránu. „Všichni tu zažíváme vnitřní konflikt.“ Citované výpovědi ale mají jednu myšlenku společnou: pokud spolu nezvládneme žít ani zde, rozhodně to nezvládneme v Izraeli a Palestině. Akademie i orchestr se tak stávají sociální laboratoří s pragmatickým poselstvím. Navzdory vzájemným konfliktům, hádkám i bolestivému obviňování studenti nadále vystupují a sdílejí spolu stejnou vášeň. Jak řekla vdova po Edwardu Saidovi, Miriam, pracovat na něčem společně s nepřítelem je „znepokojivá kombinace, která ale může vést k jinému typu myšlení“.
Západovýchodní díván
Barenboima, který má izraelský i palestinský pas, pro jeho kritické názory označili krajně pravicoví politici z Likudu mnohokrát za antisemitu a nepřítele státu Izrael. Palestinské hnutí BDS, požadující bojkot, stažení investic a sankce vůči Izraeli, naopak orchestr vnímá jako nástroj whitewashingu izraelské okupace, kdy se koloniální útlak redukuje na konflikt mezi tradičními rivaly a zcela se ignoruje mocenská nevyváženost. Samostatnou kapitolou pak jsou umělecké výhrady vůči repertoáru, který je (s výjimkou nastudování skladeb Pierra Bouleze, Elliotta Cartera či Harrisona Birtwistla) výsostně konzervativní a eurocentrický a patrně ho vybírá sám Barenboim. Nejčastěji se hraje jeho oblíbený Beethoven.
Důležitý je však také Goethe. Právě jeho sbírka Západovýchodní díván (1819, česky 1928), inspirovaná perskou poezií, dala orchestru název. „Umění bylo pro Goetha jakousi výpravou k Druhému, nikoli soustředěním se na sebe,“ obhajoval název souboru Said v rozhovoru s Barenboimem. „Dnes se více soustředíme na potvrzení vlastní identity, na potřebu kořenů, na hodnoty vlastní kultury a pocit sounáležitosti. Projekce sebe sama směrem ven, širší perspektiva, se stává poměrně vzácnou.“
Dodejme, že v dialozích obou mužů se střídají v podstatě dvě polohy. Buďto se mluví o konfliktu, nebo o Beethovenově genialitě a humanismu. Je v tom určitá ironie. Said prošel – a byl si toho dobře vědom – koloniálním vzdělávacím systémem a to určilo i jeho vztah k hudbě. Zatímco populární produkci hodnotil v souladu s Adornem coby komercializovanou masovou zábavu, arabskou muziku považoval za „děsivě monotónní“ a „postrádající formu“ či „dramatický vývoj (v beethovenovském duchu)“. Said si nicméně uvědomoval problematičnost takových výroků, a proto jako kritik radši psal o historické vážné hudbě. Není překvapivé, že Barenboimovo naprosté opomíjení arabské či izraelské tradice nikdy nezpochybňoval.
Název a repertoár orchestru se tak dlouhodobě ocitají v disonanci. Jak moc jsou Beethovenovy symfonie nebo Goethova sbírka relevantní pro obyvatele Palestiny, Izraele, Gazy? A je tento model udržitelný? To je otázka pro současné i budoucí členy souboru, z nichž mnozí studují na akademiích v Berlíně a Rámalláhu. A také pro Michaela Barenboima, který po zdravotně indisponovaném otci stále častěji přebírá kapelnickou roli.
Autor je hudební publicista.