V arabských zemích je postavení Palestinců a Palestinek dlouhodobě jedním z klíčových veřejných témat. Nedávné průzkumy mezi obyvatelstvem států Blízkého východu ukazují, že dopady pokračující izraelské vojenské operace v Pásmu Gazy razantně snižují důvěru v Západ i možnost mírového řešení konfliktu.
Na nástěnce před alternativní kavárnou v tradičně kosmopolitní čtvrti v západním Bejrútu bývá pestrá směsice grafik a letáků. Pozvánky na koncerty, workshopy a scénická čtení doplňují upozornění, že se tu netoleruje rasismus, sexismus ani transfobie. Při mé prosincové návštěvě zde však, stejně jako jinde v této části města, naprosto dominovalo palestinské téma. Jeden z místních plakátů upozorňoval na akademický workshop věnovaný bojům proti osadnickému kolonialismu, další zval na charitativní stand-up s výtěžkem věnovaným uprchlíkům v Gaze a jižním Libanonu, jiný pak hlásal, že během probíhající genocidy nemohou existovat veselé Vánoce. Zhruba třetinu nástěnky zabíral plakát se siluetou bojovníka v charakteristické kukle a se samopalem v ruce, jenž se dovolává práva Palestinců na návrat.
Militantní ikonografie a boj za palestinská práva samozřejmě nejsou v arabském prostředí ničím novým. Míra aktivizace arabského veřejného mínění a jeho proměna v kontextu současného konfliktu jsou témata, která se z analýz blízkovýchodního vývoje po útocích Hamásu ze 7. října, následné izraelské invaze do Pásma Gazy a s ní spojené humanitární katastrofy často vytrácejí. Představují ale jeden z důležitých střípků nutných k pochopení budoucího politického vývoje na Blízkém východě a zároveň také k porozumění propastným rozdílům mezi arabskou a evropskou debatou o konfliktu v Gaze.
Normalizace mezistátních vztahů
V minulých letech se hlavním přístupem k řešení tzv. blízkovýchodního konfliktu ze strany izraelských vlád a Spojených států stalo upozadění palestinské otázky na úkor normalizace mezivládních vztahů mezi Izraelem a arabskými státy. Zosobněním této strategie byly Abrahámovské dohody a navázání otevřených diplomatických a obchodních vztahů mezi Izraelem, Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem, následované obdobnými dohodami s Marokem a Súdánem. Bidenova administrativa navzdory chaotickému politickému vývoji v samotném Izraeli a extremistickým postojům současné Netanjahuovy koalice pokračovala snahou o dojednání podobných dohod mezi Izraelem a Saúdskou Arábií a potenciálně i Libyí. Izraelsko-palestinský konflikt, definovaný dlouholetou blokádou Gazy, výstavbou nelegálních osad, střety ve východním Jeruzalémě a snahou o izraelskou anexi Západního břehu Jordánu, to všechno mělo zůstat stranou.
Zvolený přístup se dlouhodobě míjel s veřejnými náladami. Mezinárodní šetření veřejného mínění Arab Barometer, Arab Opinion Index a další konstantně ukazují, že palestinská otázka zůstává součástí arabské identity napříč regionem. Na rozdíl od českého nebo evropského prostředí bylo téma okupace a každodenního útlaku Palestinců silně přítomno v každodenních debatách v médiích, ve whatsappových skupinách nebo ve veřejném prostoru i před útokem Hamásu ze 7. října a následnou izraelskou invazí. Propalestinský aktivismus byl koneckonců jednou z mála víceméně tolerovaných forem politického projevu v autoritářských režimech a během protestů „arabského jara“ jej lidé často propojovali s dovoláváním se lidských a občanských práv ve vlastních zemích.
Mimo jiné i proto průzkumy veřejného mínění v arabských státech v minulých letech konzistentně ukazovaly většinový odpor k normalizaci vztahů s Izraelem za předpokladu zachování statu quo (a to i ve většině států, které k dohodám s Izraelem přistoupily). Bylo zde však možné sledovat také jiné trendy. Výrazně větší míru podpory – jakkoli v řadě zemí rozhodně nebyla většinová a během minulé dekády v kontextu zhoršující se situace v Izraeli a Palestině postupně klesala – si dlouhodobě uchovávalo tzv. dvoustátní řešení, tedy plán na vznik samostatného palestinského a izraelského státu.
Propad důvěry
Preference pro mírové řešení ale v kontextu izraelské invaze do Gazy a obětí, které s sebou přinesla a stále přináší, vzaly zasvé. Po arabských sociálních sítích i v médiích se šíří brutální záběry zraněných palestinských civilistů, uprchlíků, zničených univerzit, nemocnic a obytných domů. Vlnu odsudků vyvolávají tiktoková videa, na nichž si izraelští vojáci v Gaze dělají legraci z míry okolní destrukce, a nevoli vzbuzuje také způsob, jakým o událostech informují mnohá západní média. To jen dále rozevírá informační propast mezi různými interpretacemi toho, co se v Gaze děje.
Prozatím existují pouze kusé informace popisující současnou změnu veřejného mínění. Například šetření prováděná v rámci Arab Barometer v Tunisku v týdnech před útokem Hamásu na Izrael a po něm ukázala, že u Tunisanů, kteří měli dlouhodobě výrazně pozitivnější náhled na možné izraelsko-palestinské soužití než obyvatelstvo řady dalších arabských států, je patrný velmi výrazný pokles podpory jak dvoustátnímu řešení, tak i společnému státu. Podobné trendy ukazují i další průzkumy prováděné na menších vzorcích v minulých dvou měsících po celém Blízkém východě.
S palestinskou otázkou jako panarabským tématem se v arabských zemích v současné době identifikuje více než devadesát procent obyvatel. Naopak pozitivní vnímání izraelských spojenců, především pak Spojených států, se výrazně propadlo – například v Jordánsku až do jednociferných čísel. Spolu s tím klesla i důvěra v hodnoty, kterými se Američané zaštiťují. Arabskou veřejnou sférou velmi negativním způsobem rezonovala prohlášení evropského komisaře Olivéra Várhelyiho o zastavení veškeré humanitární pomoci na palestinská území nebo německé zásahy proti propalestinským aktivistům, které byly vnímány jako pošlapávání hlásaných liberálních hodnot. Z druhé ruky pak mohu citovat vyjádření jednoho egyptského lidskoprávního aktivisty na adresu Česka: „Chápu, že podpora Izraele je vaše politika, ale už nám, prosím, nikdy nic nevykládejte o lidských právech.“
Kdo se staví za palestinská práva?
Jestliže mezi obyvateli arabských zemí převládá vztek a zklamání z reakce Západu (či spíše z její absence) na humanitární katastrofu v Gaze, které státy naopak berou jako alternativu? Podle zmíněného tuniského šetření se jedná o Írán a jeho spojence a překvapivě i o Čínu, protože tyto země jsou považovány za hlavní protiváhu Spojených států. Jiné průzkumy na tuto otázku nedávají jasnou odpověď. Nicméně se ukazuje, že čím dál víc lidí chápe ozbrojený boj jako legitimní prostředek odporu. V tuniském případě jde o nárůst o závratných třicet procent. To se samozřejmě promítá i do dalšího trendu, sílících sympatií k Hamásu napříč celým regionem. V posledních letech přitom podpora této organizaci stagnovala, či dokonce klesala. Přestože mnozí nesouzní s jeho islamistickou ideologií, Hamás při absenci jiných alternativ představuje reprezentanta palestinského boje proti invazi a okupaci. Pro Evropu – ani pro Českou republiku – to není dobrá zpráva, nicméně naše politika alternativy nenabízí.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.