Žena je příroda, která ničí i léčí

Olga Tokarczuk se ve své poslední knize pouští do dialogu s Kouzelným vrchem (1924, česky 1958) Thomase Manna, ale také s kanonickými evropskými mysliteli, a to na téma, jež je zjevně esenciální a věčné: ženy, respektive genderové vztahy. Autorka podvratně komentuje misogynii vepsanou do základů evropské kultury a společnosti. A podobně jako u Manna i v jejím románu Empusion (2022) ženské postavy mlčí – jejich mlčení je ale významné a strašlivé jako antická Empúsa, k níž odkazuje titul knihy. Román je navíc autorsky charakterizován jako přírodně léčivý horor, což je podezřelé a nesamozřejmé sousloví, v němž se spojují protichůdné významy.

Obyvatelky zdí a podlah

Už rejstřík postav v paratextu knihy jasně vymezuje, na koho se v knize budeme dívat a koho poslouchat. Výčet mužských protagonistů a jejich sociálně­-kulturního pozadí představuje osazenstvo penzionu pro pány v lázních Görbersdorf léta Páně 1913. Mieczysław Wojnicz, student vodovodního a kanalizačního inženýrství ze Lvova, se dostává do společnosti katolického učitele z Královce, socialisty a klasického filologa z Vídně, teosofa z Vratislavi a mladičkého studenta umění z Berlína, s nimiž sdílí osud nemocných tuberkulózou. Společně tráví dny – kromě povinných a ve vyprávění záměrně opomíjených léčebných kúr – především hodováním, popíjením silného místního likéru Schwärmerei s halucinogenními účinky a rozmluvami na tradiční témata (existence duše a duchů, role náboženství, moderní umění), které vždy končí u žen. Jejich promluvy jsou v zásadě vždy misogynní, bez ohledu na jejich odlišné pozice. Na konci knihy autorka připojuje výčet parafrázovaných autorů: od Ovidia, Platona přes Darwina, Miltona, Nietzscheho až po Burroughse a Kerouaca.

Ženy a jiné periferní, až liminální postavy se nacházejí v rejstříku ve shrnující, zbytkové kategorii „a také“, což demonstruje jejich úlohu ve společnosti zobrazovaného světa. Na posledním místě se objevují bezejmenné obyvatelky zdí, podlah a stropů. Ty se postupně představují v roli kolektivních narátorek příběhu, zhmotňují se většinou na konci kapitoly, aby poodhalily směr a pohyb svého pohledu a pak zase zmizely. Jejich pohled – z podlahy, stropu, zdi – je voyeurský, vidí i skrz Wojniczem zacpané díry ve zdi a klíčové dírky. Přicházejí zdola, z podzemí, jako podhoubí, což vysvětluje neodbytnou vypravěčskou zálibu v popisech obuvi. Narátorky reprezentují vytlačovaný ženský prvek, který se prodírá z jiného světa, gombrowiczovského rubu, světa, který lze občas zahlédnout na de Blesových obrazech anebo zaslechnout z půdy. Do tohoto chtonického světa patří také skryté podzemní vody, které prosakují krajinou středoevropské literatury a nacházejí se také pod Görbersdorfem. Krajina, v níž se lázně nacházejí, podle studenta umění Thila sleduje a zabíjí. V Görbersdorfu totiž každý rok dojde k vraždě­-oběti – v rámci přírodního cyklu je zabit jeden muž.

Zasvěcení do chutnosti

Jedna ze symposionových debat se týká existence duchů, démonů; jde o střet monismu, dualismu a pluralismu, který je vposledku diskusí nad tím, zda přiznat existenci i tomu, co není racionálně uchopitelné, což zahrnuje samozřejmě i ženu. Ženské postavy v Görbers­dorfu jsou buď mrtvé, bezejmenné, neženské, nebo prostě neviditelné. Dává se tím jasně najevo, že v mužském světě je ženám zapovězeno jednat. Ve světě Olgy Tokarczuk dostávají funkci nejvyšší, vypravěčskou, moc nad řečí, z níž povstává svět románu. Tak jako v disputacích mužů i v příběhu je žena asociována s krajinou, přírodou, iracionalitou, smrtí, tělesností a pudy. Tokarczuk ve vyprávění tyto tradiční konotace ženského elementu emancipovala tím, že je zhmotnila do démonických bytostí Tuntschi (jde o germánskou variantu Empúsy s proměnlivou fyziognomií), které se obracejí proti svým údajným stvořitelům a pánům.

Dualismus se zásadně zpochybňuje i na úrovni postav. Hlavní hrdina Mieczysław Wojnicz je liminální postava a tabula rasa, je pouhým posluchačem pánských debat a vůbec nezapadá do mužského světa. Raději se vkrádá do pokoje zesnulé Opitzovy manželky a tráví čas v blízkosti umírajícího homosexuála Thila. Má také zvláštní, až obsedantní potřebu zapisovat si všechny snědené pokrmy – i otci raději než zprávu o svých pocitech posílá recepty. Jídlo si spojuje s příjemnými pocity, s dětstvím a chůvou jako nejvýznamnější ženou ve svém životě. Mieczysław totiž hledá jakýsi unikavý, ale na­plňující pocit „chutnosti“ – a v závěru ho skutečně nachází. Je to pocit podobný porozumění svému místu ve světě, pocit bezpečí. Wojnicz trpí až paranoidním strachem z cizího pohledu, chrání své tajemství a jeho coming out v závěru románu představuje vyvrcholení jeho inicia­ce, které s sebou nese i uzdravení. Na cestě mu jednoho z průvodců dělá psychoanalytický lékař Semperweiß, z jehož úst zaznívají některé překvapivé – až nekonzistentní – výroky, třeba že svět je „rozmazaný, rozostřený, mihotavý, jednou takový, jindy jiný, záleží na úhlu pohledu“. Tokarczuk nutí mužské postavy reflektovat nefunkčnost misogynního modelu světa a otevřít se světu jinému, podzemnímu; právě jim vkládá do úst své klasické gnómy. Intersexuální postava Wojnicze rozbíjí vyhroceně binární vnímání světa a doslova ztělesňuje kontinuum, nicméně onen potlačený svět prosvítá i skrze mužské protagonisty, neboť misogynní výroky se dostávají do rozporu s chováním a touhami těch, kteří je pronášejí.

Femininní není lidské

Četba Empusionu přivádí poučené čtenáře středoevropské literatury do rauše. Co motiv, to reference, opakované čtení slibuje odhalit další a další vrstvy a ponouká i k přečtení děl, na něž odkazuje. Pisatelka těchto řádků sice nečetla Kouzelný vrch, ale četla Franze Kafku, Witolda Gombrowicze, Thomase Bernharda, Michela Tourniera, Szilárda Borbélye, Elfriede Jelinek nebo Tarase Prochaska. Tokarczuk nepředestírá pouze literární dějiny misogynie, ale vstupuje do dialogu s celou evropskou literaturou a navazuje na tradici středoevropského románu. V této souvislosti mi však na mysli tanou také autorčiny výroky, které vyvolaly kontroverze v literárních kruzích, a sice že píše pro inteligentní lidi a že literatura není pro idioty. Od autorky, která si všímá ve svých dílech třídních rozměrů, pracuje s populárními žánry a je zároveň i aktivistkou, jsou tato slova překvapivá a vyznívají ignorantsky. Zároveň připomínají skutečnost, na niž bychom rádi občas zapomněli: literatura stále představuje exkluzivní část kultury. Rozdělení na vysokou a nízkou literaturu přetrvává a každá kniha vyžaduje jiného čtenáře, přičemž literární kritičky a kritiky dělí od čtenářstva bestsellerů intelektuální propast.

Empusion nenaplní očekávání čtenáře klasických hororů, krve i děsu je málo a vcelku se toho v knize moc neděje. Napětí sice stoupá, ale konec není příliš katarzní – spíše se konečně stalo to, na co jsme po celý čas vyprávění čekali: dochází k odhalení tajemství, vypuštění podzemní energie a finálnímu utkání. Kniha promlouvá ke čtenáři poučenému, který spíš než hororovou hrůzu očekává onu přírodní léčbu. Terapeutické kataklyzma v závěru smete starý misogynní svět a zasype ho sněhem zapomnění. Problém knihy ale možná tkví v tom, že femininní se nestává lidským; ženy zůstávají mocnými a fluidními bytostmi mimo náš dosah, postrádají prachobyčejné člověčenství, což je nakonec také to, co ženy, muže, lidi spojuje.

Autorka je komparatistka.