Australská skupina R.M.F.C. vydala po několika letech hraní debutové album Club Hits. Multiinstrumentalista Buz Clatworthy se na něm od eggpunkových kořenů vydává k postpunku ve stylu prvních desek Wire. Nahrávka „Fanklubu rockové hudby“ je zároveň vhodnou příležitostí podívat se blíže na subžánr egg punku.
Austrálie byla vždy domovem mnoha kvalitních punkových skupin, od Radio Birdman, The Saints či The Scientists po současnější Drunk Mums, Dune Rats, DZ Deathrays a v nedávné době třeba Amyl and the Sniffers. Garážová – ale také eggpunková – exploze posledních let ukazuje, že australská scéna má v tomto ohledu stále co nabídnout. Příkladem je i první dlouhohrající deska projektu R.M.F.C., která pod názvem Club Hits vyšla loni v listopadu.
Ze života sýrové křupky
Oproti dominantní angloamerické hudební scéně se „protinožcům“ daří prosadit na světové úrovni jen zřídkakdy. Necháme-li stranou hvězdy typu AC/DC, INXS nebo Nicka Cavea, představuje šestá největší země světa pro zahraniční rockové publikum zpravidla neprozkoumaný terén. O to paradoxnější situace nastává, když máme co do činění s obskurním žánrem, jehož příznivci jsou zvyklí věnovat pozornost tvůrcům i z těch nejvzdálenějších koutů zeměkoule. A právě to je případ takzvaného egg punku.
Podžánr se zrodil na počátku minulého desetiletí. Jeden z jeho průkopníků Mark Winter z amerického státu Indiana nejprve působil v nejrůznějších synthpunkových kapelách inspirovaných newyorskými Suicide či kalifornskými The Screamers. Takto ovlivněné skupiny obohacovaly klasický hardcorepunkový zvuk o syntezátory, kvůli čemuž se u mnohých punkerů setkávaly s nevraživým nepochopením. Po nějaké době Winter dospěl k závěru, že když ho místní punková komunita odmítá brát vážně, neexistuje důvod, proč by měl pokračovat v seriózní tvorbě.
Následně ve svých krátkodobých projektech jako The Coneheads, D.L.I.M.C. nebo C.C.T.V. kromě syntezátoru a vysoko naladěné baskytary uplatnil i absurdně humorné texty o životě s tělem sýrové křupky nebo o houbách, které rostou ze zadku. Výsledkem byla řada kazetových lo-fi nahrávek se záměrně amatérsky nakreslenými monochromními přebaly. Vzhledem k energickému tempu málokterá skladba přesáhla dvě minuty a většina koncertů netrvala déle než čtvrt hodiny. Nekompromisní DIY přístup znamenal, že nosičů a živých vystoupení – a tím pádem i fanoušků – bylo pomálu. Díky internetu se nicméně tehdy nově pojmenovanému egg punku přece jen podařilo udělat malou díru do světa a doputovat až do Austrálie.
Fanklub rockové hudby
Ačkoli Winter a jeho souputníci celkem jasně nastínili, kudy by se měl egg punk ubírat, mnozí následovníci pojali subžánr po svém. Buz Clatworthy z R.M.F.C. tak podobně jako nashvillští Snõõper nebo australský projekt Tee Vee Repairmann omezil roli syntezátoru, který se jinak mezi australskými eggpunkovými kapelami těší snad ještě větší oblibě než ve Spojených státech. Jako určující rys egg punku zůstala neserióznost a absence agrese, často považované za nedílnou součást prototypického „chain punku“. Oproti tomu eggpunkeři navazují spíše na kapely jako The Dictators, The Toy Dolls nebo The Dickies, případně na postpunkové Devo či Talking Heads. Právě o „post“ variantě žánru má nicméně skladatel a multiinstrumentalista Buz Clatworthy dost specifickou představu, která se odchyluje od obligátního mísení Interpolu a Joy Division.
V průvodním textu na bandcampové stránce alba Club Hits se dočteme, že základním kamenem postpunku jsou první tři desky anglické skupiny Wire, jež byla „post“ ještě předtím, než punk vůbec stihl s koncem sedmdesátých let poprvé zemřít. Ve vtipném textu dokonce zazní troufalá otázka: Komu jinému než právě R.M.F.C. neboli „Rock Music Fan Clubu“ by se mělo jako vůbec první kapele v dějinách podařit zkombinovat zvuk trojice nejstarších wireovských alb? Pomineme-li záměrnou nabubřelost tohoto prohlášení, je namístě podotknout, že takový husarský kousek by patrně vedl k dost rozháranému výsledku, poněvadž zatímco debut Pink Flag (1977) hýřil přímočarým hospodským punkem, třetí album 154 (1979) by svým experimentálním charakterem pokus o konzistentní syntézu nejspíš tříštilo.
Jak název napovídá, Club Hits jsou kolekcí skladeb vypilovaných během klubových koncertů, zároveň je ale z uspořádání desky patrná zmiňovaná trajektorie vytyčená deskami Wire – od vyloženě eggpunkového energického tracku Spectrum po téměř pětiminutovou temně postpunkovou meditaci Rock Tune. Clatworthymu se tak podařilo zachytit vlastní tvůrčí evoluci, již dle vlastních slov započal už jako dvouleté batole… Podobné zkazky dobře ilustrují nadhled hudebníků řazených k egg punku. V rozhovoru pro sydneyské FBi Radio pak Clatworthy žertuje, že jelikož si všechno skládá a nahrává sám, hráči jeho skupiny jsou nahraditelní, a pokud si nenajdou čas vystupovat, prostě je bez okolků vyhodí.
Pod skořápkou
Přes veškerý humor a lehkovážnost však můžeme z debutového alba vyčíst ambice, jaké se u většiny eggpunkových interpretů nevidí. Patrné je to už z přebalu s malbou od Oscara Suliche. Obálky starších nahrávek R.M.F.C. měly typické jednobarevné pozadí a obsahovaly koláže z černobílých fotek. Obdobný vizuál ostatně používají i kolegové z Gee Tee, kteří se jako mnozí další eggpunkeři aspoň symbolicky straní publicity – mimo jiné i tím, že jejich zpěvák vystupuje v lyžařské masce. Zatímco lidé jako Mark Winter dělají vše pro to, aby se vyhnuli i pouhému undergroundovému výsluní, Clatworthy se nezdráhá poskytovat rozhovory a rozebírat vlastní produkci.
Jistou ctižádost můžeme rozpoznat i v kompaktním mixu nahrávky. Lo-fi estetika sice zůstává zachována (projevuje se především horší srozumitelností vokálů utopených v hutných kytarových riffech), i tak ale dokážeme zachytit Clatworthyho kritiku neodvratnosti digitalizace v písni Access nebo jeho negativní vnímání modernity a lidského údělu vůbec ve většině ostatních minimalistických textů, jež vyměnily eggpunkovou lehkost za postpunkový pesimismus: „Mění se na špínu / horší se / lidský rozpor…“ Celkový zvuk desky ale dává jasně najevo, že hlavní úlohu zde má hudba, nikoli slovo.
Kvůli sarkastické povaze egg punku je těžké určit, do jaké míry se jedná o vážný pokus o post punk a nakolik o parodický komentář. Tvorba R.M.F.C. trpí paradoxem spojeným s výsadou dvorních šašků, kteří bez ohledu na zamýšlený smysl svého sdělení nemohou očekávat, že je někdo bude brát vážně. „Klubové hity“ nicméně ukazují, co se stane, když hudebníci řazení k danému podžánru zatouží alespoň trochu vyjít z jeho stínu. Jak zpívají jiní populární Australané: „Je dlouhá cesta na vrchol, / jestli chceš hrát rock’n’roll.“
Autor je překladatel.
R.M.F.C.: Club Hits. Anti Fade 2023.