Ve kterých obdobích novodobých českých dějin historická fikce vzkvétala a ve kterých naopak uvadala? Jak se žánrově proměňovala v průběhu dvacátého století a jaké změny přineslo století následující? Stručný průvodce po vývoji české historické prózy ukazuje obecné tendence i ojedinělé úkazy.
Historický román se v české literatuře již od svých počátků těšil nemalé oblibě. Je to žánr, který sehrál v době emancipačního úsilí menších evropských národů klíčovou legitimizační roli a který je citlivý ke kulturním a společenským proměnám. S tím souvisí období jeho popularity, kupříkladu v letech první i druhé světové války, i stagnace, již můžeme spatřovat obzvláště v dekádě po vzniku Československa. Právě tento státoprávní akt svým způsobem přispěl k zásadní transformaci historické prózy, které do té doby dominoval jiráskovský model. Jestliže doposud převládala povzbuzující či obranná funkce žánru a snaha popularizovat tehdejší historiografické poznání (patrná především na Jiráskově beletrizaci Palackého koncepce českých dějin), na přelomu dvacátých a třicátých let se situace zásadně proměnila. S vydáním Bloudění (1929) Jaroslava Durycha a Markéty Lazarové (1931) Vladislava Vančury přicházejí zcela odlišné koncepce historické fikce. Durych vychází sice ze stejně detailního poznání dějin jako Jirásek, avšak jde mu především o zachycení duchovní atmosféry třicetileté války, z níž se zrodila epocha jím obdivovaného baroka. Vančura vytváří ve své experimentální próze svébytný svět, jehož primární kvalitou není historická hodnověrnost zobrazené doby. Vypravěč klade středověk do protikladu k měšťácké společnosti první republiky, kterou kritizuje pro její polovičatost, vlažnost v lásce i víře a zpohodlnělost.
Vliv existencialismu a postmoderny
Dalším obdobím žánrového posunu jsou šedesátá léta, kdy autoři jako Jiří Šotola, Oldřich Daněk, Vladimír Körner či Karel Michal přicházejí s novými tématy i inovativními uměleckými postupy. Ústředním motivem se stává střet velkých a malých dějin, který nemůže skončit jinak než zklamáním či přímo tragédií. Je zdůrazňována osamělost individua a nutnost aktivního přístupu k životu či potřeba se rozhodnout, což souvisí s vlnou existencialismu. Obzvláště u Daňka je opakovaně artikulována skepse k historickému poznání, jež se u Michala, zdatného učně Vančurova stylu, projevuje bezmála výsměchem. Patrná je rovněž tendence k vytváření paralel k vládnoucímu komunistickému režimu prostřednictvím tématu moci a jedince, jež vrcholí v Šotolově románu Tovaryšstvo Ježíšovo (1969). Jinotajnost žánru se pak stala podstatným aspektem za normalizace, kdy historická próza (kromě výše zmíněných Václav Erben nebo Vladimír Neff) patřila spolu se sci-fi či profesní prózou mezi vyloženě únikové žánry.
Po pádu železné opony a poté, co mohlo být domácí literární prostředí otevřeně konfrontováno s postmodernismem, se postavení historické prózy razantně proměnilo. Obzvláště v devadesátých letech byla česká literatura zahlcena postmoderním přístupem „anything goes“ a její hranice se zdály téměř bezbřehé. A to jakkoliv se k postmodernismu explicitně přihlásil pouze brněnský prozaik Jiří Kratochvil. Právě v jeho tvorbě z této dekády a kupříkladu i v románech tehdy začínajícího Miloše Urbana byl patrný znevažující, ironický či jinak subverzivní přístup k dějinám. Próza se historickým tématům rozhodně nevyhýbala, využívala je však s hravostí za účelem mystifikačním (kupříkladu Urbanova prvotina Poslední tečka za Rukopisy z roku 1998), případně v kódu fantaskní či imaginativní prózy (obzvláště Daniela Hodrová). Jediný výrazný hlas, který zachovával principy historického románu a zároveň jej žánrově obohacoval, tehdy představoval Vladimír Macura. Jeho obrozenská tetralogie Ten, který bude, souborně vydaná v roce 1999, je mimo jiné důkazem toho, že je možné funkčně propojit nebývalou vědeckou erudici a umělecké dispozice. Tak plastický, životný a zároveň poučený a komplexní obraz o národním obrození nedokázal podat nikdo předtím ani potom.
Nový výklad 20. století
S nástupem nového tisíciletí přicházejí jednodušší, epičtější a méně hravé obrazy nejrůznějších dějinných epoch. Na rozdíl od předchozích období je zřetelné, že preferovaným časem příběhu se stává 20. století. Je to nejspíš dáno dvěma faktory. Právě ukončené století, obzvláště doba do šedesátých let, se pro většinu prozaiků a prozaiček stává historií, protože tuto dobu neznají z vlastní zkušenosti a mají k ní přístup jen zprostředkovaně (což je jeden z mála konstantních rysů historické prózy: autor by měl mít časovou distanci od zobrazené doby). Také se projevuje potřeba či chuť nahlédnout neuralgické „krátké“ dvacáté století (tedy dobu 1914–1989/90), plné válečných konfliktů a totalitních režimů, z nové perspektivy, která by mohla nabídnout alternativu donedávna jedinému povolenému výkladu dějin.
Snaha korigovat dějinný výklad, přehodnocovat ho, případně jím provokovat je patrná především u prozaiček (Hana Andronikova, Radka Denemarková, Kateřina Tučková, Jakuba Katalpa). Poněkud nepřekvapivě se přitom jejich tvorba vztahuje k době druhé světové války a zobrazuje příznačná traumata jako šoa, vyhnání Němců nebo česko-německé soužití v Sudetech. Obzvláště u Tučkové a Andronikovy může být problematické velmi bohaté rešeršování, kterým je v autorských paratextech mnohdy argumentována estetická hodnota románu. Jako by se v takových případech zapomínalo, že historická próza je na prvním místě umělecká fikce, která má zcela jiné zákonitosti než nonfikční literatura, a že jakékoliv detailní nastudování historických pramenů nezaručuje uměleckou kvalitu. I zde je během posledních dvaceti let viditelný posun. Když Andronikova v doslovu ke své prvotině Zvuk slunečních hodin (2001) uvedla soupis použitých zdrojů, bylo jí to kritikou vyčítáno. Dnes už je takové rozhodnutí považováno za zcela legitimní.
Ságy i návraty do středověku
Stálicí mezi subžánry historické prózy zůstávají rodinné ságy, v nichž se většinou prostřednictvím bezproblémového lineárního vyprávění čtenář seznamuje s osudy jedné rodiny v časovém horizontu několika generací. Texty jsou zpravidla založeny na vyváženém poměru radosti a smutku, štěstí a neštěstí, jež hrdinové prožívají, a sledují časovou osu s předvídatelnými uzly: první světová válka – idealizovaná meziválečná doba – druhá světová válka – zvěrstva komunismu v padesátých letech – socialismus s lidskou tváří – marasmus normalizace. Stojí za zmínku, že k psaní tohoto tradičního žánru lze přistoupit i z pozice pamětníka bez literární průpravy a výsledek bude téměř stejný: vedle Slepé mapy Aleny Mornštajnové (2013), Země Marka Epsteina či Rozpůleného domu Alice Horáčkové (obojí 2022) tak stojí Josefův pivovar (2015) Zlaty Svozilové, vnučky zakladatele litovelského pivovaru. Text, jehož rukopis byl nalezen až po autorčině smrti, se směle vyrovná výše uvedeným dílům známých spisovatelů.
Dále do minulosti se čeští autoři vydávají spíše výjimečně. K historické próze si tak občas „odskočí“ náš přední medievista Josef Žemlička: zatímco Zpověď Kukaty (2003) znamenala překvapivě pojatou výpověď nájemného vraha z doby přemyslovských knížat, Čtvrtý bratr (2022) už je mnohem konvenčnějším příběhem. Zhruba do stejné doby je zasazena hutná románová trilogie amatérského historika Aleše Novotného, jež ovšem zapadla – pravděpodobně i proto, že jednotlivé díly vydala různá nakladatelství: Hvězda kruhu knížat (2003) vyšla v Academii, Smrt Konráda Brněnského (2011) v edici Plus Albatrosu a Osud kláštera želivského (2022) u brněnského Šimona Ryšavého. Pozoruhodnou vančurovskou variaci pak představuje Příběh pana rytíře Vítka a jeho dcery Anežky (2020) Petra Motýla, situovaný do první poloviny 14. století.
Nedávno vyšel rovněž román, který je v kontextu české historické prózy zcela výjimečný hned v několika ohledech. V roce 2021 jej pod názvem Červený a žlutý rok 1940 vydal autor ukrytý za uměleckým jménem Okapus. Stěží bychom se nadáli, že neznámý domácí prozaik napíše obsáhlou prózu odehrávající se v prostředí ukrajinské NKVD na začátku druhé světové války, navíc vyprávěnou z perspektivy jednoho z vykonavatelů masakru v Katyni. Děj a reálie jsou podány neuvěřitelně věrohodně a prozrazují vskutku nebývalou znalost jedné z nejtemnějších kapitol existence Sovětského svazu. Román sice prokazuje jisté nedostatky, ty ovšem nejsou ani tak důsledkem toho, že se (nejspíš) jedná o prvotinu, jako spíš nulové redakce; autor totiž svůj debut vydal v zakázkovém „nakladatelství“ Powerprint. Přesto je obdivuhodné, do jaké míry se mu podařilo zachytit a přenést na čtenáře prostředí plné strachu, nejistoty a nevyzpytatelnosti v prostředí sovětské tajné služby a celého mocenského aparátu.
Autor je literární historik a kritik.