Ve kterých obdobích novodobých českých dějin historická fikce vzkvétala a ve kterých naopak uvadala? Jak se žánrově proměňovala v průběhu dvacátého století a jaké změny přineslo století následující? Stručný průvodce po vývoji české historické prózy ukazuje obecné tendence i ojedinělé úkazy.
Historický román se v české literatuře již od svých počátků těšil nemalé oblibě. Je to žánr, který sehrál v době emancipačního úsilí menších evropských národů klíčovou legitimizační roli a který je citlivý ke kulturním a společenským proměnám. S tím souvisí období jeho popularity, kupříkladu v letech první i druhé světové války, i stagnace, již můžeme spatřovat obzvláště v dekádě po vzniku Československa. Právě tento státoprávní akt svým způsobem přispěl k zásadní transformaci historické prózy, které do té doby dominoval jiráskovský model. Jestliže doposud převládala povzbuzující či obranná funkce žánru a snaha popularizovat tehdejší historiografické poznání (patrná především na Jiráskově beletrizaci Palackého koncepce českých dějin), na přelomu dvacátých a třicátých let se situace zásadně proměnila. S vydáním Bloudění (1929) Jaroslava Durycha a Markéty Lazarové (1931) Vladislava Vančury přicházejí zcela odlišné koncepce historické fikce. Durych vychází sice ze stejně detailního …
