Adventní čas, zánět žlučníku mě přivádí na nemocniční lůžko. Seběhne se to rychle a ani pokračování nepostrádá dynamiku – ráno mi mladá lékařka oznamuje, že půjdu na operaci. S jistým překvapením souhlasím a dostanu slib, že na sál pojedu jako první. Posléze mi však sestra přichází sdělit, že se pořadí komplikuje a přijdu na řadu až odpoledne. Starý horník, který se mnou sdílí pokoj, konstatuje: „Tak, chlapče, a teď budeš mít čekání na Golgota!“
Patrně nezáměrná slovní hříčka ve mně svou genialitou vyvolá nadšení a zpříjemňuje mi čekání na výkon. Chtě nechtě musím o Godotovi přemýšlet, o tom Godotovi, jehož jméno se tu překrývá s oním místem zvaným Lebka, kde se stalo něco, o čem dobře víme.
Otázka ohledně Godota zní, zda se na něj pořád ještě čeká, nebo už je tady. A ve druhém případě – odkud přichází? A kam nás povede? A jak ho poznáme?
I ten, kdo není, se mění. I ten, kdo nikdy nebyl, může přijít. Godot není zapomenutý, stal se součástí nás samých. Potřebujeme jít dopředu, ale chceme taky osvobodit člověka od jeho démonů. Bez toho je každá revoluce a progrese jen cesta do hor šílenství. Vidíme to i tady a teď – tak dlouho se někteří malincí spasitelé zaklínali lidskostí, spravedlností, pokrokem a lidem, až nakonec zjistili, že nejlépe se cítí mezi vlkodlaky a bazilišky a Lorda Voldemorta vlastně upřímně obdivují. Byla to tvrdá lekce a sprcha pro mnoho naivních a důvěřivých, co zapomínají prověřovat pravost duchů i charakterů.
Spasitelé spasou trávu, hemží se jak králíci nebo krysy. A nám zůstane co? Zelená je barva naděje a je nutné být jí věrný, pochod pod tímto praporem není marný, dřív než se krev proleje. V čele jdou vymítači ďáblů, na které nevěříme. Inteligence zvané umělé jsou jistě strašné jako budoucnost, zaslibují nás tyranii, obludná zvířata bez těl, člověka někdy obměkčíš, tyto však ne. Přicházející tsunami smete nás, co žádnou inteligenci nemáme – a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má (tedy v podstatě nic – ale počítá se, že něco málo si přece jen schoval).
Apokalypsa je nevyhnutelná. V Plzni o ní byla nedávno pěkná výstava. Dřív s apokalypsou počítali jako s bytelnou jistotou, jejíž nástup nelze odvrátit. Nepopíralo se, že to bude sotva příjemná událost, nicméně jevila se jako zásadní nutnost. Následuje po ní totiž fundamentální obnova, v níž se lze těšit na „nové nebe a novou zemi“. Přesvědčení, že bez řádné katarze se neobejdeme, mluví dnes spíše jazykem chemických vzorců než deskovými malbami, ale je stále pevněji součástí naší psychiky. Apokalypsu ale máme pevně spojenou s něčím vnějším, s kolapsem životních podmínek (kupodivu se nezabýváme příliš tím, že ten stejně přijít musí, vesmír je možná nafukovací, ale slunce tu s námi navěky nebude), méně už s duchovním pádem. Abych parafrázoval slova jedné písně – máme se stále lépe a lépe, snášíme to hůř a hůř. Duševní choroby a strázně, stále silnější úzkostnost, obava z toho, co nastane, vnitřní prázdnota, víra v absurdity, osamělost uprostřed davu, uzavírání se do fantomatického světa technologií, chladná anetičnost, v lepším případě lhostejná k druhým, v horším nenávistná: to je katalog, z něhož si každý podle chuti může vybrat svoje menu. A pokud jídelní lístek vrátí bez objednávky, má stále větší šanci, že mu dříve či později bude nějaká položka vyšší mocí neúprosného bytí přidělena. Už brzy bude život tak dokonalý, až nebude k žití.
Taková klišé, banální a otřepané výhledy si jistě mohu naložit do octa. Bez octa se však v kuchyni neobejdeme a mezi optimismem a pesimismem musíme přepínat jako při střídavém sprchování studenou a teplou vodou. Ovšem jak víme, teplá občas neteče. Bez apokalyptických vizí bychom byli podstatně chudší a náš zářivý idealismus jalový.
Ale co s tím nadělá Godot či Golgot? Postaví se do čela revoluce? Přinese nové učení? Rozdrtí fosilní lobby? Možná platí, že Godot jsme my. Jestli z Golgoty přichází či na Golgotu směřuje, záleží na nás. Možná si s námi jen vypije kávu a zase půjde, protože na něj čekají ještě na nějaké jiné planetě. A možná ani žádný Godot neexistuje.
To by ovšem byla škoda, protože na někoho čekat musíme. Někam jdeme a někdo jde k nám – není divu, že se nepotkáme. Takhle se ale skončit nedá. Musíme ještě čekat, s otevřenou myslí a dychtivým srdcem, a být připraveni na všechno. Musíme počkat ještě jeden den – a zase vždy znovu, až do konce světa.
Autor je literární historik.