Adventní čas, zánět žlučníku mě přivádí na nemocniční lůžko. Seběhne se to rychle a ani pokračování nepostrádá dynamiku – ráno mi mladá lékařka oznamuje, že půjdu na operaci. S jistým překvapením souhlasím a dostanu slib, že na sál pojedu jako první. Posléze mi však sestra přichází sdělit, že se pořadí komplikuje a přijdu na řadu až odpoledne. Starý horník, který se mnou sdílí pokoj, konstatuje: „Tak, chlapče, a teď budeš mít čekání na Golgota!“
Patrně nezáměrná slovní hříčka ve mně svou genialitou vyvolá nadšení a zpříjemňuje mi čekání na výkon. Chtě nechtě musím o Godotovi přemýšlet, o tom Godotovi, jehož jméno se tu překrývá s oním místem zvaným Lebka, kde se stalo něco, o čem dobře víme.
Otázka ohledně Godota zní, zda se na něj pořád ještě čeká, nebo už je tady. A ve druhém případě – odkud přichází? A kam nás povede? A jak ho poznáme?
I ten, kdo není, se mění. I ten, kdo nikdy nebyl, může přijít. Godot není zapomenutý, stal se součástí nás …
