Jakým způsobem umožňuje literatura promlouvat bezvýznamným lidem stojícím stranou dějin, kteří ve skutečném světě mluvit nemohou? Michel Foucault takovéto „zlopověstné“ hlasy vytáhl z hloubi archivů, ale dostatek příkladů bychom našli i u pozapomenutých jmen české literatury.
„Ve skutečnosti se v dějinách zapisuje jenom to známé, to viděné, to slyšené, jenom události, které kronikář považuje za důležité, jenom ty lži, jež pomáhají jeho pánům udržet si moc (…) Co si ti dějepisci myslí o nás, kteří jsme jenom přechodnou fází? O nás tažných ptácích, kteří jsou příliš zanedbatelní, než aby se vědecky zařazovali, příliš mlčenliví, než aby je zaslechl sebecitlivější nahrávací přístroj, o nás, kteří máme rysy příliš nevýrazné i pro ta nejnevýraznější slova?“ ptá se hrdina velkého románu Neviditelný (1952, česky 1981) afroamerického spisovatele Ralpha Ellisona poté, co policisté za prapodivných okolností zabijí jednoho jeho někdejšího přítele. Jsou to otázky, jejichž naléhavost ve dvacátém století zdůraznil nejeden filosof, Walterem Benjaminem počínaje a Michelem Foucaultem konče. Kdo má v dějinách právo mluvit? A jaký status, či spíše ne-status, mají tisíce hlasů, které se ocitají jaksi pod hladinou velkých dějin a které jsou bezejmenné či příliš bezvýznamné a „nezajímavé“ na to, aby v dějinách zazněly?
Pod prahem diskursu
Zmiňovaný Michel Foucault napsal v roce 1977 jakýsi manifest této bezejmennosti, nazvaný Život lidí zlopověstných (česky ve svazku Myšlení vnějšku, 2003). Jednalo se původně o úvod k antologii archivních dokumentů, při jejichž výběru se Foucault netají čistě osobní motivací: „Nejdůležitějším kritériem při výběru textů (…) byl můj vkus, má slast, emoce, smích, překvapení, jisté zděšení nebo jiný pocit, jehož intenzitu bych nyní, když pominul první okamžik objevu, obtížně ospravedlňoval.“ Dokumenty, shromážděné pod záhlavím generického výrazu „zlopověstnost“, však mají společné jedno: na okamžik se v nich zableskne právě neznámý, bezejmenný a z hlediska „velkých“ dějin bezvýznamný život, jemuž bylo „souzeno uplynout pod prahem každého diskursu“ a zmizet, aniž zanechal v oněch velkých dějinách jakoukoli stopu.
Foucaultova fascinace je pochopitelná a autorovi se bezesporu daří přenést ji i na čtenáře tohoto zvláštního textu: pokud nejednomu z nich při četbě zatrne, je to dost možná proto, že si uvědomí, jakou zcela nahodilou souhrou okolností (mezi něž patří Foucaultova práce v archivech) se k němu tyto zapomenuté existence dostaly, a především proto, že tyto existence, které byly čistě náhodou objeveny, odkazují k bezpočtu jiných, které objeveny nebyly a nikdy nebudou, protože se s diskursem protnuly jinak, případně se s ním neprotnuly vůbec. Je to pocit možná ne nepodobný tomu, jejž cestovatel někdy pociťuje při jízdě vlakem, když míjí neznámé vesnice a klade si otázku, jací lidé v nich asi žijí a s jakými osudy se potýkají…
Nejhorší, nejtajnější, hanebné
Co s tím vším má společného literatura? Je zajímavé, že Foucault o těchto ztracených životech soustavně hovoří v literárních termínech. Tyto archivní zprávy hned zkraje označuje výrazem „novely“ (a o něco později „legendy“), které v něm „rozezněly více strun než to, čemu se obvykle říká literatura“, přičemž však záměrně odmítá traktovat jejich hrdiny jako nějaké literární postavy: „Žádný z černých hrdinů se mi nezdál tak intenzivní jako tito příštipkáři, vojenští zběhové, obchodnice s obnošenými šaty, písaři, potulní mnichové, všichni rozvášnění, pohoršliví či hodní politování; a to nepochybně proto, že víme, že existovali.“ Jsou to „postavy ze Célina, které chtějí, aby se jim dostalo sluchu ve Versailles“. Ke konci textu potom již Foucault vyloží karty na stůl: štafetu zlopověstnosti v jistém momentu západních dějin převzala právě literatura. Ne snad proto, že by ony zatykače nebo udavačské dopisy, které hodlal shromáždit v koncipované antologii, byly samy o sobě novými literárními formami, nýbrž proto, že tato zlopověstná každodennost se od jistého momentu stává privilegovanou látkou literární narace. Literatura „více než kterákoli jiná forma jazyka zůstává diskursem ‚zlopověstného‘: to jí přísluší vyslovit nejnevyslovitelnější – nejhorší, nejtajnější, nejhůře snesitelné, hanebné“.
Jako modelové spisovatele zlopověstnosti Foucault uvádí – nemůžeme se zbavit dojmu, že namátkou – Guye de Maupassanta, Antona Pavloviče Čechova a Henryho Jamese. Pro literárněvědnou analýzu tak jeho esej otevírá fascinující téma, totiž právě téma zlopověstnosti ve smyslu jakési zbavenosti řeči. Jacques Rancière ostatně této otázce nedávno věnoval celou knihu, příznačně nazvanou Les bords de la fiction (Okraje literatury, 2017). Jakým způsobem literatura umožňuje promlouvat těm, kteří ve „skutečném světě“ mluvit nemohou? Je možné v tomto ohledu hovořit o určité „politice literatury“, která setrvává na hranici, „kde se životy, které užuž mají sklouznout do nicoty, pozvedají k totalitě času a nespravedlnosti“? Daleko spíše než v angažované literatuře lze podle Rancièra tuto „politiku literatury“ najít „v příbězích, které jako by se zimomřivě choulily stranou velkého vření vpřed se ubírajících Dějin“.
Kalibův zločin
I česká literatura takovou zlopověstnost dobře zná. Kým jiným je Raisův Vojta Kaliba než člověkem zlopověstným? A Martin Žemla z Herrmannova Snědeného krámu (1890)? Anebo Františka, hrdinka Adventu (1939) Jarmily Glazarové? Žádný z těchto „hrdinů“ se ničím neproslavil, ale všechny jejich bezvýchodná situace dohnala k nějakému zoufalému činu.
Pozastavme se alespoň na okamžik třeba u Raisova strhujícího Kalibova zločinu (1892), románu, jejž málokterý „běžný“ čtenář dnes otevře dost možná i kvůli úpornosti, s jakou mu „oficiální“ dějiny literatury vnucují nepříliš přitažlivý obraz Raise jako autora Zapadlých vlastenců a Pantáty Bezouška (v očích svých studentů při jakékoli zmínce o Raisovi zhusta vídám obraz pohrdání). Tam, kde Herrmannův Žemla obrací své zoufalství proti sobě a volí sebevraždu, se Kaliba, nemaje už jiného východiska, dopustí vraždy. Ta je doslova – a zcela v souladu s kategorií zlopověstnosti – rezignací na diskurs, na lidskou řeč: „‚Tak proto jste mě trhaly?‘ zařval ne jako člověk.“ Poté, co zabije svou ženu Karlu motykou, už jakákoli řeč umlká ve zcela fyzickém smyslu: „Hrůza jím zalomcovala. Vyjeveně hleděl na dveře, a hned zas k zemi. Svezl se na kolena, a paže se mu natáhly k ženině hlavě. Ale vtom se zatřásl, ústa chrčivě zablábolila, a také horní půle těla padla na zem, až hlava buchla do podlahy.“ Zůstává Kalibova zlopověstnost, v očích vesnického veřejného mínění tvořená směsicí děsu a soucitu, ale také jakéhosi přiznaného nevědění: „Měli z toho všeho hrůzu, ale třebaže je Vojtův čin děsil, neklnuli mu. Sám představený povídal: ‚Musely ho tuze mučit – my o všem ani nevíme. Povídala Nedomlelka, že ho je sotva polovička. Nosil on to všecko v sobě, a tady mu snad došla síla!‘„
I tohle jsou dějiny. Kromě velkých dějin, v nichž hovoří významné osobnosti konající významné činy, jsou zde podpovrchové příběhy zlopověstnosti a kromě angažované literatury, jež se těmto významným činům snaží být práva, je zde literatura dávající hlas těm, kdo sami od sebe hlas nemají – lidem zlopověstným. Jak, jakými prostředky tak literatura činí? Různé způsoby odpovídání na tuto otázku, šité na míru těm nebo oněm literárním dílům, otevírají pro literárněvědnou analýzu pozoruhodný prostor – prostor pro zkoumání různých cest, jimiž literatura, aniž se vzdá řeči, dospívá pod práh diskursu.
Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.