Francouzské pojetí republikánského zřízení a základních hodnot vyjádřených souslovím „svoboda, rovnost, bratrství“ (na sesterství se jaksi zapomnělo) se učebnicově ukázalo při dvou nedávných událostech. V souvislosti s pohřbem Roberta Badintera, který byl v osmdesátých letech, během mandátu socialistického prezidenta Françoise Mitterranda, ministrem spravedlnosti, se pozůstalí vyjádřili, že si nepřejí přítomnost zástupců extremistických stran, a to ani pravicových, ani levicových. Ceremonie ale byla státní, probíhala ve veřejném prostoru – v pařížské Invalidovně – a byla financovaná z veřejných zdrojů. Navzdory přání rodiny zesnulého přišli i dva členové z krajně levicové strany Nepoddajná Francie (LFI). Nikdo nemůže nikomu zakazovat vstup na státní obřad, komentovala to LFI. Obdobná situace nastala o pár týdnů později při pantheonizaci účastníka francouzského protinacistického odboje, komunisty arménského původu Missaka Manouchiana, popraveného v roce 1944 v pevnosti Mont Valérien, a jeho družky Mélinée – s tím rozdílem, že se týkala extrémní pravice. Přítomnost Marine Le Pen a Jordana Bardelly z Národního sdružení označil člen francouzské komunistické strany Léon Deffontaines za popření všeho, o co Manouchianovi šlo. Missak Manouchian je prvním komunistou, který se dostal do francouzského Panthéonu. Kdyby přitom žil dnes, vztahoval by se na něj jako na cizince přísný imigrační zákon, který ve Francii před nedávnem vstoupil v platnost. To, že se mu dostalo největší státní pocty právě nyní, je tak trochu paradoxní. Stejně jako to, že se mu přišli poklonit Marine Le Pen a Jordan Bardella, jejichž strana imigrační zákon pomohla prosadit. Ale co by ne, koneckonců vzdali hold odvážnému člověku, který padl za svobodu Francie, tedy i za tu jejich.