Experiment, který trvá

Po vyřčení slova koldům téměř vždy následuje: „Experiment, který se nezdařil.“ Vysvětlení, v čem přesně tento koncept selhal, ovšem obvykle nepřichází, většinou to končí u šermování pojmy jako totalitní myšlení či nepřirozenost. Koldomy se staly jedním ze symbolů nechuti ke všemu kolektivnímu. Mají sloužit jako důkaz, že modernistické, potažmo socialistické myšlenky byly mylné, ba dokonce nebezpečné. Jsou nahlíženy jako uzavřená kapitola, ke které se není radno vracet.

Mnohé utopistické představy o zcela novém fungování společnosti, jejichž vyústěním byly i nové typy bydlení, se nenaplnily a ukázaly se jako nerealistické, ale řada konkrétních projektů a myšlenek obstála, byť v pozměněné formě. Touha či potřeba žít jinak než jen výsostně individuálně nikdy nezmizela a v posledních letech je dokonce na vzestupu. Stejně tak se pomalu mění pohled na projekty spjaté (obvykle chybně) se socialistickou ideologií, ať už jde o sídliště, nebo právě o kolektivní bydlení. Také kniha Jana Beneše Koldům Litvínov dokládá, že tvrzení o nepovedeném pokusu je přinejmenším zjednodušující.

Radikální bydlení

Myšlenka společného bydlení v moderním slova smyslu se objevila na začátku dvacátého století. Ideou bylo spojit v jednom komplexu obytné, servisní a sociální funkce. V kolektivních domech se tak vedle soukromých obytných prostor nacházely prostory sdílené: jídelny, prádelny, knihovny nebo sportovní a školská zařízení. Výstavba tohoto typu bydlení byla motivována jak ekonomicky, protože bytové krize sužovaly Evropu po celou první polovinu minulého století, tak ideologicky – nová architektura měla rozbít tradiční vazby v soukromém i veřejném životě a stát se jedním z nástrojů radikální proměny společnosti. „Ti, kdož usilují vytvořit novou architekturu, svobodnou architekturu svobodného člověka, očekávají jako předpoklad tvorby novou organisaci společnosti, která nezná soukromého vlastnictví, rodiny, národa,“ hlásal přední teoretik avantgardy a propagátor kolektivního soužití Karel Teige.

S plány na stavbu koldomu v Litvínově se začalo hned po druhé světové válce. Hlavní motivací bylo přilákat a ubytovat tisíce nových zaměstnanců potřebných v severočeském průmyslu. Soutěž v roce 1946 vyhráli Václav Hilský a Evžen Linhart s projektem inspirovaným podobnými kolektivními stavbami, zejména od Le Corbusiera, či severskými architekty v čele s Alvarem Aaltem. Litvínovský koldům měl být výkladní skříní nové socialistické výstavby, a skutečně se jí stal. Linhartovi a Hilskému se podařilo skloubit architektonické kvality s poměrně luxusním vybavením a unikátními technologiemi. Dům je tvořen ústřední „společenskou“ částí a dvěma obytnými křídly s více než 350 byty, od garsoniér po dvoupatrové 3+1. Jeho obyvatelé měli k dispozici například restauraci s jídelnou, ústřední prádelnu, obchod s potravinami, drogerii, kadeřnictví, knihovnu s čítárnou, tělocvičnu, jesle i mateřskou školu a v blízkosti budovy byla vybudována sportoviště a koupaliště.

Problematická údržba

Jedním z cílů litvínovského projektu byla co nejvyšší a nejefektivnější zaměstnanost žen. Široké spektrum služeb jim mělo ulehčit péči o rodinu a domácnost – a do jisté míry se to skutečně podařilo, jak dosvědčují vzpomínky pamětnic: „My jsme ráno odcházeli do práce, a než jsme šli, tak jsme vystrčili děti na chodbu a řekli, mazej do školky. Nejlepší to bylo v zimě, když bylo takový to ošklivý počasí. A věděla jste, že se mu nemůže nic stát, že jde po chodbě, teplo, čisto a nikde žádnej strach, že by to dítě někdo přepad.“ Podobných vzpomínek cituje Beneš v publikaci mnoho, ke skutečnému osvobození žen nicméně nedošlo ani v Litvínově, ani jinde. Školka v domě nepomůže, pokud se nezmění také tradiční rozložení genderových rolí a pokud se do péče, jakkoli minimalizované a externalizované, nezapojí i muži. Sebelepší architektonický projekt nestačí, nedoprovází­-li ho celospolečenská přestavba, a nutno dodat, že i dostatek finančních prostředků. A to by se dalo vztáhnout i na koldům obecně.

Jan Beneš zevrubně popisuje celou historii projektu a z množství různorodých pramenů vyplývá, že pokud koldům dnes nefunguje tak, jak byl původně zamýšlen, nestalo se tak jen z důvodů ideových, ale také ekonomických a praktických. Stalinovy chemické závody a město Litvínov neměly na údržbu domu dostatek financí a po požáru, jenž v roce 1984 zdevastoval střední část stavby, už nikdy nedošlo k obnovení dřívější občanské vybavenosti včetně jeslí a školky.

Relativně brzy se ukázalo, že kvality bydlení, které komplex bezpochyby nabízel, se v tak masovém měřítku nedají dlouhodobě zajistit, a i proto se od stavby velkých koldomů začalo upouštět už na počátku šedesátých let. Problematická je i vzdálenost od centra města, která vyústila v neustálé zvětšování parkovišť v okolí budovy. Nedostatek peněz a rozpad vlastnických vztahů v devadesátých letech zapříčinily, že unikátní památkově chráněná budova skončila v takřka havarijním technickém stavu, byli do ní sestěhováváni takzvaní problémoví občané a stala se centrem drogové i jiné kriminality. Právě žalostný stav koldomu v porevoluční době byl častým argumentem pro odsouzení celého projektu. To je ale poněkud povrchní kritika. Poté, co se po dlouhých desetiletích sporů a nezdařených veřejných soutěží Litvínovu podařilo zajistit víceméně povedenou rekonstrukci, zprivatizovat obytná křídla a prodat je Stavebnímu a bytovému družstvu Krušnohor, se z koldomu opět stává vyhledávané bydlení a jeho obyvatelé dům sami začínají oživovat různými sousedskými aktivitami. Ozývají se i hlasy, že kolektivní bydlení je pasé a že z koldomu se stalo normální bydlení. Musí však „normální“ a „kolektivní“ nutně být v protikladu?

Hlasy koldomáků

Na povrchnost většinové kritiky v knize upozorňuje antropoložka Hana Glasser Daňková, která o koldomu napsala diplomovou práci. Na Benešovu otázku, co si myslí o názoru, že koldům byl nepovedeným pokusem, odpovídá: „Vnímám tohle označení jako takovou vyprázdněnou floskuli. Přece jenom životy několika generací koldomáků ze 352 bytů nelze odmávnout takovým tvrzením. Jen si to představte, že byste někomu z koldomu řekl: ‚Promiňte, kdybyste to náhodou nevěděli, tak vaše životy tady byly součástí experimentu, který se nevydařil.‘„

Na výpravné publikaci je nejcennější právě velký prostor poskytnutý lidem, kteří měli s koldomem co do činění. Zatímco textů o architektuře a historii domu bylo napsáno poměrně dost, Beneše zajímá, jak se v něm žilo a zda vůbec někdy šlo o skutečně kolektivní bydlení. Shromáždil úctyhodnou sumu materiálu – pátral v kronikách, výzkumných zprávách i dobovém tisku; kniha obsahuje množství architektonických skic a plánů a nespočet fotografií. Především se ale zaměřil na vzpomínky pamětníků, ať už těch, kteří v koldomu pracovali nebo ho za různými účely navštěvovali, či odborníků a odbornic, jejichž životy se s koldomem nejrůznějšími způsoby protnuly. Podařilo se mu tak vykreslit komplexní obraz unikátního projektu, jehož středobodem jsou samotní obyvatelé a obyvatelky. Při psaní o architektuře a urbanismu to není bohužel vůbec běžné – hlas těch, kteří daná místa obývají, jako by často neexistoval, přitom jsou to právě oni, kdo dává architektuře konečný smysl.

Sami i spolu

Při čtení knihy se neodbytně vkrádá na mysl otázka, zda by právě kolektivní – nebo chcete­-li sdílené, družstevní či participativní – bydlení nemohlo být řešením nejen ekonomické krize, ale i globální epidemie osamělosti. „Osamelosť nie je v kontexte tvorby mestských politík novým fenoménom, ide o celosvetovo rastúci problém, v našom regióne, ovplyvnenom kapitalistickým individualizmom, o to výraznejší,“ píše v článku v časopise MAG D A o vztahu osamělosti a veřejného prostoru Kristina Roman. Ve svém textu ovšem upozorňuje, že samota nemusí být vždy negativním jevem a že je potřeba vytvářet ve městech i místa, kde by se lidé mohli dobře cítit sami. Právě důraz na individuální bydlení, neoliberalizace měst a financializace mnoha urbánních jevů ovšem přispívají spíše k osamělosti, která vyčerpaným jedincům znemožňuje se spojovat a bít se za svá práva.

Koncepce kolektivního soužití možná v introvertnějších jedincích vzbuzují obavy z nucené společenskosti, na základě více než stoletých zkušeností s podobnými projekty – s jejich úspěchy i nezdary – se ale můžeme pokusit budovat takové bydlení, kde by samota i sdílení byly svobodnou volbou, nikoli nouzovým řešením, k němuž jsou lidé donuceni vnějšími podmínkami. A ačkoli je takový koncept na hony vzdálen shora plánovaným projektům, jakým byl litvínovský koldům, i z nich se můžeme poučit. Byla by chyba chápat snahu o dostupné a kvalitní bydlení pro všechny jako nepovedený jednorázový experiment. Nejedná se o uzavřenou kapitolu, ale o nekončící boj za svobodnější a spravedlivější společnost.