K obrazu svému

V románu Černý Honzík (1939) Sonji Špálové, jehož námětem je život Jana Nerudy, je bizarní scéna. Neruda, toho času na dostaveníčku s „Amazonkou s hlavou Apollona Belvedérského“, totiž s Karolinou Světlou, je nenadále vyrušen „Wáceslawem“ Hankou, který k milencům, tísnícím se v šeru malostranského podloubí, světácky i poněkud lascivně zahovoří plynulou „staročeštinou“: „Jací to příběhowé skwostní se tuto spřádají?“ Nato s Nerudou bez okolků zapřede hovor o svých Rukopisech, během nějž oba milenci mistra velebí, zatímco on, divadelně zkormoucen a ukřivděn, spílá vytrvale „staročesky“ svým odpůrcům: „Ajta, widěl sem satana jako blesk s nebe spadnúce. Zpohaněni buďte wšickni křiwdu činjéce. A wšickni, ktož krew pili by najšlechetnějšsjú.“

Groteskní, nepravděpodobná scéna, jakých je v románu Špálové dlouhá řada, neušla pozornosti dobové kritiky: „Čtenář, poněkud jen seznámený s dějinami českého písemnictví, zarazí se u tohoto výjevu a neví si rady, má­-li se tvářit co nejslavnostněji, anebo propuknout v halasný, svatokrádežný smích.“ Slova Miloslava Novotného platí dnes víc než v prvním roce druhé světové války, kdy portrét Nerudy, jakkoli zkreslený, četl se – soudě podle většiny vroucně vlasteneckých, ale kriticky slepých ohlasů – jako útěcha i posila.

Didakticko­-vlastenecký sentiment

Citovaná slova odrážejí trvalé úskalí životopisného románu, který je jako subžánr historické prózy postaven na dualismu skutečnosti a fikce. Autoři a autorky píšící o těch, kteří skutečně žili, a o tom, co tito prožívali, mysleli si nebo cítili, se nevyhnutelně konfrontují, byť třeba nevědomě, s obrazy historických osobností působících v kolektivním vědomí. Tyhle obrazy, jakkoli i ony jsou vůči ideální historické pravdě nemálo zkresleny, tvoří referenční rámec životopisné fikce. Záleží­-li autorům a autorkám na tom, aby podali obraz věrohodný, zvlášť v případě, kdy jejich záměrem není pouze vyprávět, ale i poznávat, zasvěcovat do života příkladného jedince, vzbuzovat úctu ke klasikovi a podobně, měli by přinejmenším zohlednit známá fakta a udržet svou fabulaci v mezích pravděpodobného.

V jedné scéně z Černého Honzíka se i v očích těch nejkritičtějších podařilo autorce Nerudovu „pravou podstatu“ vyjádřit. Amazonka s „mistrem Jenem“ vyjedou si do Roztok, kde je zastihne bouřka. V hospodě U velryby je místní převozník, vozejčkář (povozník) a dva šenkýři, otec a syn, považují za Itala a Italku, kteří se milují, neboť „kdykoli se jejich oči setkaly, oba vzdychli“. Milenci na jejich omyl mlčky přistupují a vydávají se za Italy až do chvíle, kdy se mezi pány v hospodě jako na povel rozhoří spor o Nerudu. Zaznívají fantastické repliky. „No, Havlíček to není, ale je dobrej, moc dobrej, moc dobrej! Teď všichni čekáme na jeho nedělní povídání jako na nebeskou manu,“ prohlašuje šenkýř­-otec. Převozník namítá: „Ale slyšel jsem, že jináč je to náramnej fión a flamendr (…) je nahej bosej, v kapse nemá zdravýho šajnu, žije si z dloužků a chodí na bály a na besedy.“ A vozejčkář? Dopouští se natolik průzračné úvahy o rozdílu mezi spisovatelem a básníkem, že by to Šalda nenapsal líp. Neruda, který sporu inkognito naslouchá, se k úžasu poříčních vlastenců legitimuje a – v tom spočívá ono „pravdě“ podobné gesto – dává sebeironicky za pravdu převozníkovi, který z klepů o Nerudovi už prve vyvodil rozhodné poznání: „Kdyby pan Neruda nechlastal, byl bych já možná řádnej muž.“

Kdo by scénu U velryby chtěl porovnávat s doložitelnou historickou skutečností, našel by v ní omylů i výmyslů víc než dost. Sečtělé šenkýře, uvědomělé převozníky a teoretizující vozejčkáře nenapsal sám život, natožpak historie, ale autorčin didakticko­-vlastenecký sentiment. Jakkoli je její přístup dobově podmíněný i pochopitelný, vyrobila Špálová esteticky vzato zase jen karikaturu. Lyrizující figurkářka, která pracovala „kontrafaktuálně“ už z povahy svého přístup k námětu (romantizovat!), napsala nám Nerudu tak, abychom na něj mohli být pyšní a přitom se od srdce zasmát.

V nedávném televizním seriálu o Boženě Němcové (Božena, 2021) se děje totéž. Čeští vlastenci – se smyslem pro scénickou kompozici rozesetí na louce nedaleko Dívčího skoku – tu způsobně, jeden po druhém vykládají svá stanoviska, jako by si každý nejprve doma repliky sepsal, nebo lépe, jako by se je naučil odříkávat podle pozdějších, školsky obrobených, sečtených a podtržených literárněhistorických výkladů. Když je v závěru scény vidíme s touž komickou připraveností pronášet ad hoc vymýšlené satirické verše, není to jen trapné, jako je trapný libovolný obraz skutečnosti redukující její mnohost na jeden dva rysy, ale je to i směšné a nepřesvědčivé, protože tahle učesaná porada generálů po bitvě nakládá s historií jako s projekčním plátnem, na které si ten, kdo má prostředky a vliv, promítá, co se mu zlíbí, přičemž jeho projektor je vydáván za „objektivní“ hlas dějin.

„Spravedlivě“ demytizovaný Klecan

A jsme u otázky, kterou uspokojivě rozhodnout nelze – jaká je adekvátní, historické iluzi nápomocná reprezentace dobové skutečnosti?

Ani pohoršení, ani výsměchu nedočkali by se autoři a autorky životopisného žánru, kdyby si od účinků svých děl tolik neslibovali, že ovlivní, ba napraví veřejné mínění. Marek Toman v románu Oko žraloka (2018), líčícím osudy odbojáře Jaroslava Klecana, Fučíkova „zrádce“, nabídl kontrafaktuálně obrácenou perspektivu. Nechal Klecana přežít a odvyprávět české dějiny 20. století, v nichž činy i chyby polidštěného svědka notorického nevývoje národního charakteru mají působit jako příklad i varování. Postup Tomanův není nepodobný postupu Špálové. I zde hraje prim milostná zápletka, která přece k řádnému románu patří. I zde se neorganicky potýká zapálená fabulace s výkladem dobových reálií – onoho současného moru „dobře vyrešeršovaných fikcí“, tedy próz, jejichž autoři a autorky si umělecky kryjí záda zběžnou probírkou snadno dohledatelných faktů, jimž jsou sotva schopni porozumět v příslušných kontextech. A konečně i zde autor lyrizuje, psychologizuje a především teatrálně inscenuje, přičemž dramaturgii efektních scén pravidelně obětuje i ta nejholejší fakta.

Tak například konspiračně pojatá schůzka v nuselské hospodě, kde jeden soudruh podporován bdělým hostinským hlídá u dveří, zatímco jiný soudruh v zadní místnosti plamenně přednáší o spravedlnosti pro dělníky, vyznívá – nehledě na to, že je podána jako učebnicový žánrový obrázek – o to legračněji, uvědomíme­-li si, že se má podle nepřímých časových určení odehrávat někdy na počátku třicátých let, tedy v čase, kdy KSČ už dobrých deset let existuje a kdy nejméně pět šest let zasedají její představitelé, byť v opozici, v parlamentu ČSR. Představa je to neméně nesmysl­ná, než kdybychom si dnes šli do hospody za plentu spiklenecky povídat třeba o postavení dělníků v žateckém Nexenu nebo Vodňanském kuřeti a báli se, že nás uslyší vedle popíjející voliči vládnoucí koalice.

Toman dobový, „kontroverzní“ námět exploatuje. Věrohodný historický rámec potřebuje především jako morální záštitu své ušlechtilé mise napravit křivdu, která se Klecanovi podle zjištění historiků udála. Ve jménu nastolení spravedlnosti nefabuluje však o nic méně než Fučík v Reportáži, psané na oprátce – vodí své čtenáře, kudy je potřeba, ukazuje jim jen to, co je potřeba, a především jak je to potřeba. Většina kritiků Oka žraloka tohle přehlédla, nechala se patrně unést autorovou revizio­nistickou tezí.

Exploatace prodává

Nemalá pozornost upírající se k životopisnému žánru plyne z potenciální skandalizace osudů historických postav. Čtenáři jsou zvědaví a vějička „skutečného příběhu“ setrvale táhne. Autoři a autorky se pak mohou sebehorlivěji dušovat, že chtějí přispět k lepšímu (čti: správnějšímu) poznání naší historie, a kritika, což je typické, může jejich předpoklad neproblematicky přejímat a podle toho chválit, ale samotná četba životopisných děl ukazuje, že valná část z nich s větší či menší vehemencí a konstruovaností proti „pravdě“ tradované staví „pravdu“ novou. Ta je však, aby hned nevzniklo podezření z demagogie, bulvarizace či obchodnických záměrů, vydávána za umělecký produkt vůle k bezpředsudečnému tázání. Tak je jeden příběh už ve chvíli, kdy s ním autor či autorka jdou na trh, doprovázen příběhy jinými, opravňujícími, „autentifikujícími“, přímluvnými. Zůstává na každém čtenáři, aby pod tlakem cizích zájmů a hlasů řekl dost a vyhradil historickým, životopisným příběhům jejich místo podle své vlastní kritičnosti.

Autor je literární kritik.