Životopisné romány zachycující osudy známých historických postav selhávají především proto, že jejich autoři a autorky chtějí napravovat veřejné mínění. Ať už se snaží poskytovat útěchu literaturou, rehabilitovat či skandalizovat své protagonisty, nebo přinášet nové poznání, jedná se mnohdy o exploataci, jejímž důsledkem je manipulace čtenáře.
V románu Černý Honzík (1939) Sonji Špálové, jehož námětem je život Jana Nerudy, je bizarní scéna. Neruda, toho času na dostaveníčku s „Amazonkou s hlavou Apollona Belvedérského“, totiž s Karolinou Světlou, je nenadále vyrušen „Wáceslawem“ Hankou, který k milencům, tísnícím se v šeru malostranského podloubí, světácky i poněkud lascivně zahovoří plynulou „staročeštinou“: „Jací to příběhowé skwostní se tuto spřádají?“ Nato s Nerudou bez okolků zapřede hovor o svých Rukopisech, během nějž oba milenci mistra velebí, zatímco on, divadelně zkormoucen a ukřivděn, spílá vytrvale „staročesky“ svým odpůrcům: „Ajta, widěl sem satana jako blesk s nebe spadnúce. Zpohaněni buďte wšickni křiwdu činjéce. A wšickni, ktož krew pili by najšlechetnějšsjú.“
Groteskní, nepravděpodobná scéna, jakých je v románu Špálové dlouhá řada, neušla pozornosti dobové kritiky: „Čtenář, poněkud jen seznámený s dějinami českého písemnictví, …
