Maďarský filosof György Lukács se po kritice svého díla Dějiny a třídní vědomí ze strany kominterny stáhl na pole literární teorie. I v něm zůstal věrný svému hegelovskému pojetí marxismu, a přestože jeho práce vznikala v době vrcholného stalinismu, dokázal vytvořit jedno z kanonických děl teorie románu.
Kniha Historický román (1937) Györgye Lukácse je jednou z mála literárněvědných prací psaných a vydaných v Sovětském svazu v období vrcholného stalinismu, která přežila nejen toto období, ale i komunistickou epochu a zařadila se do kánonu teoretických děl 20. století věnovaných románu. K těm patří vedle Lukácsovy předmarxistické Teorie románu (1916, česky 1967) také Rise of the Novel (Vzestup románu, 1957) Iana Watta, Román jako dialog (1975, česky 1980) Michaila Bachtina a The Way of the World (Běh světa, 1987) Franka Morettiho.
Lukács nechápe historický román jako samostatný žánr, nýbrž jako stadium v rozvoji evropského románu jako takového. Vymezuje ho s Hegelem jako moderní ekvivalent epiky, jejímž starověkým prototypem jsou eposy Ilias a Odyssea. Klasický historický román, jenž podle něj vstoupil do evropské literatury roku 1814 Scottovým Waverleym, navazuje na anglické romány předcházejícího století (Lukács zmiňuje Amélii Henryho Fieldinga z roku 1751 a díla Tobiase …
