Každý román je historický

Kniha Historický román (1937) Györgye Lukácse je jednou z mála literárněvědných prací psaných a vydaných v Sovětském svazu v období vrcholného stalinismu, která přežila nejen toto období, ale i komunistickou epochu a zařadila se do kánonu teoretických děl 20. století věnovaných románu. K těm patří vedle Lukácsovy předmarxistické Teorie románu (1916, česky 1967) také Rise of the Novel (Vzestup románu, 1957) Iana Watta, Román jako dialog (1975, česky 1980) Michai­la Bachtina a The Way of the World (Běh světa, 1987) Franka Morettiho.

Lukács nechápe historický román jako samostatný žánr, nýbrž jako stadium v rozvoji evropského románu jako takového. Vymezuje ho s Hegelem jako moderní ekvivalent epiky, jejímž starověkým prototypem jsou eposy Ilias a Odyssea. Klasický historický román, jenž podle něj vstoupil do evropské literatury roku 1814 Scottovým Waverleym, navazuje na anglické romány předcházejícího století (Lukács zmiňuje Amélii Henryho Fieldinga z roku 1751 a díla Tobiase G. Smolletta), které otevřely literatuře sféru každodennosti a emocí neurozených lidí zápasících s nepřízní osudu. I když k jejich tématům patřily také stavovské a ekonomické rozdíly mezi lidmi, scházel jim – podobně jako francouzským satirickým románům filosofů Denise Diderota a Voltaira – smysl pro to, jak se doba, v níž se odehrávají, odráží v profilu a tužbách postav či zápletkách.

Jako by jejich příběhy a city rozehrávaly věčně se opakující dilemata lidského bytí, jež mohou být rozvíjena v nejrůznějších historických kulisách, aniž by se to dotklo jejich obsahu. Konkrétní společenský kontext – daný třídní strukturou, mravy, tradicemi a politickými institucemi – hrál v románech 18. století roli jen nepřímo: mohl být zdrojem či příležitostí jejich zápletek, ale nebyl předmětem jejich reprezentace. Míjely se tedy s „epičnem“ v Hegelově smyslu, jež má zachycovat základní vztahy a procesy uvnitř společenského celku, včetně těch, které spolu lidé navazují v rámci své materiální reprodukce.

Román a historický materialismus

Lukács přejímá Hegelovo vymezení románu jako moderní epiky, společenské vztahy, které má zachycovat, však specifikuje s pomocí historického materialismu formulovaného Marxem a Engelsem. Podle nich tvoří jádro těchto vztahů opozice a zápas nerovných sociálních tříd, do nichž se společnost štěpí při vydobývání materiálních prostředků své existence z přírody. Privilegované třídy bojují o udržení statu quo, vykořisťované třídy mají zájem na jeho změně. Třídní boj je zdrojem historického vývoje, „motorem dějin“. Většinou ovšem probíhá spíše jako poziční válka, jejíž arénou je každodennost a její stále se opakující procesy materiální reprodukce jednotlivců a společnosti. Do popředí vstupuje jen v převratných událostech, jako jsou války a revoluce. V nich se zrychluje vývoj a politická historie do sebe vtahuje i ty sociální vrstvy, které jsou z ní v normálních časech vykázány, neboť tráví veškerý svůj čas fyzickou prací. Tou udržují nejen svůj život, ale i životy privilegovaných, kteří tak mají volný čas k vykonávání velkých duchovních či politických činů na jevišti dějin.

Odlišné postavení v dělbě práce s sebou nese nejen odlišné – ba přímo protikladné – zájmy, ale také rozdílné způsoby života a jeho cílové hodnoty. Proměna dané třídní struktury společnosti tedy jde ruku v ruce s proměnou základních forem lidské existence. To podvrací předpoklad o věčné lidské přirozenosti, která čelí stále stejným dilematům, bez ohledu na změnu historických kulis. Podle historického materialismu není podstata člověka věčná, ale jejím základem je historicky proměnlivý souhrn společenských vztahů. Příslušníci každé generace jsou socializováni do určité epochy, která v závislosti na jejich třídním postavení definuje jejich zájmy, hodnoty a představy o světě. Člověk zkrátka není přírodou obdařen neměnnou přirozeností, ale jeho podstata se proměňuje s postupem dějin. Toto historicko­-materialistické východisko předurčuje Lukácsovo vymezení toho, o co má jít v románu. Jeho úkolem je prostřednictvím příběhů postav zachytit historicky specifické lidství a sociální konflikty té či oné epochy. Ukázat, jak se do životů jednotlivců promítají obecné rozpory společnosti – jak se v individuálních osudech realizuje osud kolektivní.

V normálních dobách, v nichž se většina lidí věnuje každodennímu sledování svých soukromých tužeb a zájmů, zůstává tento kolektivní aspekt jejich životů v pozadí. Do popředí vstupuje v převratných událostech, jako jsou války mezi národy nebo revoluce, v nichž zápasí stavy či třídy v rámci jednoho národa. Úzce politická historie redukuje dějiny na tyto události a nechává zmizet jejich socioekonomické a institucionální podloží. Tím vytváří iluzi, že v dějinách jde v posledku o spory velkých mužů a idejí, nikoli o spory velkých skupin – ať již národů definovaných odlišnou historií, kulturou a geografií, nebo tříd definovaných odlišnými pozicemi v sociální dělbě práce. I tato reprodukce má své kolektivní vítěze a poražené. Jejich „válka“ všedního dne se projevuje ve stěží viditelných posunech v poměru sil, nikoli ve spektakulárních čelních střetech. Také ve vztazích, v nichž jednotlivci udržují naživu sebe a své rodiny, tedy probíhá vývoj, ale je tak pomalý, že pozorovatel lehce podlehne iluzi, že se v něm jen vrací stále totéž. Ve skutečnosti se v tomto koloběhu reprodukuje, ale také proměňuje historicky specifická sociální struktura, která poskytuje obsah – hegelovsky řečeno „substanci“ – individuálním životům.

Otázka žánru a kompozice

Podle Lukácsovy marxistické adaptace Hegelova pojetí románu jakožto moderní epiky musí být tento žánr schopen zachytit, jak se tato historicky proměnlivá „substance“ kolektivní existence – tj. souhrn společenských vztahů s jejich jádrem v materiální reprodukci společnosti – projevuje a realizuje v jedinečných osudech individuálních lidských subjektů jako svých „akcidentech“. Románové postavy proto musejí vyjadřovat hlavní sociální typy lidství přítomné v dané společnosti. Z tohoto východiska plynou dvě hlavní teze Lukácsova díla – jedna se týká žánru historického románu, druhá jeho kompozice.

Podle první teze je každý román hodný toho jména historický, i když by jeho předmětem byla přítomnost. Právě tak chápal podle Lukácse své romány Honoré de Balzac. Jeho velkým vzorem byl Walter Scott. V jeho stopách se nejdříve pokusil o historický román z období francouzské revoluce. Po červencové revoluci roku 1830 však dospěl k závěru, že revoluční tematika ztratila na aktuálnosti a zajímavosti, neboť společnost již vstoupila do postrevolučního věku. Místo pre­-historie přítomnosti, které se věnoval Scott, se tedy rozhodl v dílech své Lidské komedie podat její historii. První Lukácsova teze tudíž tvrdí, že historický román v úzkém smyslu je pouhou subkategorií žánru románu, jenž je historický v obecném smyslu. Nemůže si proto nárokovat status samostatného literárního žánru.

Druhá hlavní teze Lukácsova díla se týká otázky, jak má historický román řešit vztah mezi velkými aktéry převratných dějinných událostí a řadovými příslušníky různých sociál­­ních stavů či tříd, kteří jsou do těchto událostí – válek, revolucí či vzpour – vtaženi jako anonymní masa. Při řešení této otázky vystupuje do popředí další atribut románu jakožto útvaru moderní epiky: je nejen z definice historický, ale také realistický, ba materialistický. Musí být schopen ukázat, jakkoli nepřímo, že hlavním zdrojem konfliktů nejsou ideje formulované jednotlivci, ale zájmy a s nimi spjaté hodnoty velkých společenských skupin. Zdroj tedy leží v základně materiální reprodukce, na které se ve své každodennosti podílí anonymní většina obyčejných lidí, nikoli v ideové a politické nadstavbě kulturních a politických dějin, v níž se zbytku lidstva předvádějí velcí muži ducha a činu.

Historický román bude schopen vzbudit u svých čtenářů povědomí o pravém zdroji společenských konfliktů jedině tak, že nejviditelnějším postavám na jevišti dějin svěří roli vedlejších postav, zatímco do postav hlavních vtělí ústřední sociální typy daného historického období. Jedině tak navodí představu, že posledním zdrojem převratných událostí, v nichž se dostávají do středu pozornosti velké historické postavy (Luther, Cromwell, Napoleon), nejsou spory jejich idejí a individuálních projektů, ale kolize velkých sociálních skupin – tříd či národů – a jejich ideologických hnutí.

Velcí lidé a masy

Jako moderní verze epiky musí historický román řešit problém, který pro starověkou epiku neexistoval. V řeckých eposech vyjadřují příběhy příslušníků vládnoucí vrstvy bezprostředně kolektivní příběh jejich společnosti jako celku. Hlavní postavy Iliady, Agamemnon, Achilles či Hektor, jsou zároveň hlavními individuálními aktéry trojské války, kterou epos zachycuje. Do jejich osudů se bezprostředně vtěluje osud jejich společenství – jejich výjimečné vlastnosti aktualizují to nejlepší z povahy jejich národů.

Takový vztah samozřejmé totožnosti mezi velkým kolektivem a jeho vůdci problematizuje sociální diferenciace raně moderní společnosti, v níž hraje stále aktivnější roli pracující vrstva svobodných, ale neurozených lidí, kteří se věnují obstarávání svého živobytí prací. Novověké historické střety jako náboženské války či anglická nebo francouzská revoluce se již neodehrávají primárně mezi různými křídly elity jedné společnosti nebo mezi elitami zastupujícími dvě válčící společnosti, ale mezi velkými socioekonomickými skupinami či s nimi spjatými ideologickými hnutími. V této nové situaci přestávají být velcí lidé bezprostředním vtělením kolektivů a stávají se nástrojem jejich uskutečnění. Nejsou na počátku historicko­-sociálních procesů, ale na jejich konci. Nikoli však jako jejich pouhý důsledek, nýbrž jako jejich završení, které je posouvá na kvalitativně vyšší úroveň.

Vztah mezi hnutími anonymních mas a jejich velkými reprezentanty koresponduje se vztahem mezi materiálním sebeuchováváním v každodennosti a velkými událostmi v dějinách. Zatímco romantická mysl vidí těžiště dějin ve druhých, historický román ho spatřuje v prvních. Revoluce neprobíhají jako vnější přerušení evoluce, jež postupuje kupředu nepatrně každý den, ale poté, co tyto dlouhodobě nahromaděné změny dosáhly prahu, kdy se narůstající kvantita proměňuje v jinou kvalitu a kolektivní bytí, do té doby vykázané do základny, si náhle uvědomuje a organizuje sebe samo v rámci nadstavby. Nezbytným nástrojem této proměny „bytí o sobě“ určité třídy či hnutí v její „bytí pro sebe“ jsou velcí lidé. Na rozdíl od příslušníků mas, kteří se věnují udržování existence, jsou tato „světodějná individua“ podle Hegela poháněná vášní pro něco, co jejich individuální existenci překračuje a posouvá dějiny vpřed.

Jejich individuální vášeň se bezprostředně váže na kolektivní účel. Podle Hegelovy idealistické formulace citované Lukácsem se jejich jedinečná vůle stává totožnou s „vůlí světového ducha“, která řídí dějiny. Řadoví příslušníci zápasících tříd, stavů a s nimi spjatých hnutí vnímají cíle dějin, k nimž jejich činy směřují, jen temně a nejasně. Masy již jsou vždy v pohybu, když nastupují velcí lidé, aby pojmenovali jeho směr a konkretizovali jeho cíle. Jsou tedy nezbytní, bez tohoto pohybu by však byli ničím. Hnutí, která vznikla nezávisle na nich, bez nich nemohou identifikovat a realizovat své cíle.

Aby autor navodil v historickém románu tuto dialektickou vzájemnost, musí jeho větší část věnovat zachycení sociohistorického konfliktu v jeho typických individuálních představitelích. Teprve tím připraví jeviště, na němž se bude moci v určité chvíli objevit „světodějné individuum“, aby doplnilo a završilo na něm nezávislý proces. Nesmí tedy patřit k hlavním postavám románu, které autor nabízí čtenáři z hlediska toho, jak se v jejich nitru a mezilidských vztazích odrážejí sociální konflikty. Zaskví se na scéně románu jen na okamžik a pouze z hlediska svého historického významu, nikoli z hlediska své individuální psychologie. Touto „depsychologizací“ je sice monumentalizováno, zároveň však vykázáno do role vedlejší postavy. Hlavní postavy románové zápletky naopak náleží k anonymní společnosti.

Paradigmatem jsou Lukácsovi romány Waltera Scotta, v jejichž středu stojí průměrní a relativně pasivní jedinci. Schází jim vášeň, která by je vrhala do veřejného prostoru jako představitele jedné z antagonistických stran. Protože jsou díky tomu schopni vstoupit do kontaktu a komunikovat s oběma, může se jejich osoba stát zrcadlem, v němž se odrážejí hlavní kolektivní aktéři dané historické události. Průměrný a spíše pasivní příslušník anglické nižší šlechty Waverley naváže vřelé vztahy s významnou rodinou skotské klanové společnosti těsně předtím, než vypukne poslední velké povstání Skotů proti Anglii a její hannoverské dynastii. Plastický obraz této občanské války, jak se zračí v osobních osudech protagonistů, získává čtenář jen díky historické bezvýznamnosti a neangažovanosti hlavního hrdiny. Lukács Scottův přístup generalizuje do hlavní zásady kompozice: vykázání velkých aktérů dějin do pozice vedlejších postav historického románu. Dodržením této zásady autor čtenáři ozřejmuje, že slavní mužové dějin jsou pouze reprezentanty (jakkoli nezbytnými) kolektivních zápasů, jež mají svůj poslední zdroj v každodennosti anonymních mas.

Tři deviace

Hlavní kompoziční zásada historického románu odráží historicko­-materialistickou koncepci dialektického zprostředkování bytí a vědomí, ekonomiky a politiky, lidu a jeho vůdců. Lukács odmítá historické romány, které tuto dialektickou vzájemnost dvou stran společenské reality deformují či ignorují. První dva typy deviace se od jím stanovené normy liší tím, kterou ze dvou stran absolutizují. Romanopisec buďto předpokládá, že se o osudech lidstva rozhoduje v zápasech idejí a velkých historických osobností. Anebo naopak tuto úroveň reality odmítá jako idealistickou dějinnou fasádu, která parazituje na materiální každodennosti pracujících mas. První pozice nachází své literární vyjádření v romantických románech Alfreda de Vigny a mladého Victora Huga, druhá v plebejských románech francouzské autorské dvojice Erckmann–Chatrian nebo v moderní adaptaci středověké legendy o Enšpíglovi z pera Charlese de Costera.

Paradigmatem třetího typu deviace je Luká­csovi Flaubertova Salambó. Na rozdíl od ideo­logické angažovanosti autorů dvou předcházejících typů zaujímá Flaubert pozici ne­­­­angažovaného pozorovatele, jenž ­vědomě přijímá svou izolaci od sociálních zápasů své doby. Jeho odpor k buržoazní společnosti není primárně politický či morální, ale estetický. Volba historické látky pro něj plní podobně únikovou roli, jakou měla jeho cesta do Orien­­tu. Nesnaží se ztvárnit sociální a politické zápasy Kartága Hannibalovy doby, ale nachází v něm exotické kulisy pro psychologické ztvárnění orientální ženské vášně.

Lukács píše své dílo v době lidové fronty proti fašismu, vyhlášené coby oficiální linie na VII. sjezdu kominterny roku 1935. Sovětský svaz a světové komunistické hnutí v ní navázaly spojenectví s demokratickou a pokrokářskou částí buržoazní inteligence a politiky. Jeho práce se proto také věnuje autorům 20. století, pro něž nebyl historický román flaubertovským únikem do exotického „jinde a jindy“, ale kteří se jeho prostřednictvím snažili přispět k pokroku „tady a teď“. Zatímco Flauberta motivovala k evokaci minulosti její odlišnost od současnosti, tyto autory naopak motivuje jejich podobnost, jež umožňuje chápat postavy a události minulosti jako poučení či inspiraci pro přítomnost. Anatole France chce svými návraty do 18. století v románu Bohové žízní či v trilogii věnované abbému Coignardovi znovu vyvolat v život osvícenský materialismus a epikurejství, které jsou svou blízkostí k přírodě a skepsí vůči velkým mužům a idejím historie blízké plebejské větvi historického románu. Na ni také explicitně navazuje Romain Rolland v románu Dobrý člověk ještě žije.

Vnitřní rozpory subjektu

Lukács sice kritizuje oba francouzské autory (podobně jako jejich předchůdce) za plebejskou deformaci historického románu, zároveň však vyjadřuje k jejich dílům vstřícnost a sympatii. Daleko ostřeji napadá jejich dva německé protějšky, Liona Feuchtwangera a Heinricha Manna, kteří ve stopách romantiků svěřují klíčovou roli v dějinách morálním idejím a velkým osobnostem, byť chápou, že se neobejdou bez mobilizace pracujících mas. Jakkoli by měl Lukács v principu zavrhovat stejně tak návrat k osvícenskému materialismu jako k romantickému idealismu, neboť oba trpí ahistorismem (jednou ukotveným imanentně, podruhé transcendentně), druhý je pro něj – jakožto marxistického materialistu – nepřijatelnější než první.

Vidí sice ve Feuchtwangerovi a Mannovi politické spojence Sovětského svazu, jako literární teoretik však konstatuje, že jejich díla nesou stopy stejných prohřešků vůči materialistickým východiskům a kompozičním pravidlům historického románu, jakých se dopouštěli jejich romantičtí předchůdci. Jsou postiženy anachronistickou „modernizací“ psychologie postav i témat: obojí je vzato ze současnosti a promítnuto na historické panorama minulé doby.

Feuchtwanger se k tomuto subjektivismu a ahistorismu hrdě přihlásil, když vysvětloval, že se k historické látce utíká kvůli tomu, že současnost je příliš mnohoznačná a syrová, aby ji mohl používat pro vyjádření svých existenciálních či morálních otázek: narušuje jasnost a klidnou odtažitost jeho autorské mysli těkavými poryvy, jimiž ho přemáhá jako vůně vycházející z otevřené lahve. Aby se s ní dalo manipulovat, je třeba ji zašpuntovat. Otevřená přítomnost přetékající množstvím významů se prostě musí nahradit již uzavřenou minulostí. Jen ta nabízí obrazy s pevnými konturami, jež lze uchopit, překreslit či uzpůsobit tak, aby se staly poddajnými nástroji autorského záměru: „Kontury hor vidíte zdálky, ne když jste v horách.“

Podle Lukácse takovému pojetí historického románu uniká nejen historičnost, tj. nepřevoditelnost rysů jedné epochy do jiné, ale samotná epičnost, která definuje podstatu románu: jako moderní epika má přece ukazovat, jak jsou vnitřní rozpory subjektu a jeho konflikty s jinými jednotlivci konstituovány vnitřními rozpory jeho společnosti, a nikoli činit ze společnosti pouhé historicky nahodilé jeviště, na němž jednotlivci zápasí s věčnými dilematy lidské existence či prosazují nadčasové morální ideje.

Autor je politolog.