Druhé město 2023, 130 s.
Typickým konjunkturálním narativem současné literatury jsou příběhy zasazené do minulosti, jejichž hrdinové se ocitli na špatné straně dějin, a proto trpí křivdami spojenými zejména s ideologickou záští. Čtenářský úspěch historických vyprávění v posledních letech výrazně ovlivňuje ediční plány tuzemských nakladatelství. Atraktivita těchto titulů je většinou zajištěna bezpečnými kulisami zašlých časů, přičemž páchaná bezpráví vyvolávají rozhořčení nad lidskou nízkostí a současně dojetí nad tím, jaká příkoří byli lidé v minulosti nuceni zažívat. Štěstí Martina Fahrnera nastiňuje kolektivizaci venkova na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Ve východočeské vesnici žije gymnazistka Zora, která je pro svůj třídní původ opuštěna nejlepší kamarádkou a šikanována venkovany i učiteli. Z jejího rodového statku se stává JZD, a aby útrap nebylo málo, má přísné rodiče, kteří nepřejí její lásce. Fahrnerovi se tragiku příběhu daří odlehčit skeptickým pohledem mladé ironické vypravěčky, v němž vynikne absurdita doby. Štěstí se však neobejde bez žánrových prostocviků, v nichž se pověstné „vyrovnávání s minulostí“ manifestuje tezovitými zkratkami a schematickými karikaturami. Jediným drobným narušením zavedených žánrových zvyklostí je poměr hrdinky s milicionářem, který kvůli dceři kulaka obětuje nejen uniformu a z ní plynoucí výsady, ale také své zdraví. Kromě toho, že jde o prvoplánové, a tudíž jednodušší čtení, mě nenapadá jediný důvod, proč číst podobné texty a nesáhnout raději třeba po knihách Jana Procházky ze šedesátých let.