Mezi bizárem a skandály

Filmovému festivalu Berlinale se nikdy nedařilo přilákat tolik hvězdného lesku jako jeho dvěma přímořským konkurentům – Cannes a Benátkám. Zato místní dramaturgové lpějí na angažovanosti titulů. Profil festivalu určil už jeho vznik v poválečné době a utvrdilo ho pozdější ohrazení svobodné části města berlínskou zdí. Tehdy se z Berlinale oficiálně stala „přehlídka svobodného světa“ na ostrůvku uprostřed východního bloku. Politické dědictví rozděleného města si festival nese nejen symbolickým umístěním na Postupimské náměstí, jehož hypermoderní architektura ční nad dosud vyznačenou dělicí čárou Východu a Západu. Otiskuje se i ve skladbě programu, v němž zhusta dostávají hlas utlačovaní a umlčení. Ne náhodou bylo Berlinale první světovou filmovou přehlídkou, která se zavázala k genderovému zrovnoprávnění. A ne náhodou už druhý rok po sobě vyhrál hlavní soutěž dokument, jehož humanistický apel válcuje vybájené strasti fikčních filmů.

Ve znamení kolonialismu

Jedním z akcentovaných témat všech klíčových sekcí rozhodně bylo dědictví kolonialismu, byť málokdy přesvědčivě zpracované. Vítězný film celého festivalu, hodinový dokument Dahomey francouzské režisérky senegalského původu Mati Diop, zkoumá kulturní dimenzi kolonialismu na příkladu návratu šestadvaceti uměleckých předmětů z pařížského muzea zpět domů. Jenže místo jejich původu se v průběhu doby, které uplynula od jejich odcizení, výrazně změnilo: bohaté Dahomejské království už sto dvacet let neexistuje a předměty, jež byly často sakrální povahy, nemohou ve společnosti současného Beninu zastávat někdejší funkci. Přerušení kulturní kontinuity zanechalo stopu nejen v užití samotných artefaktů. Při novém styku s nimi selhává i jazyk jako instrument jejich uchopení. Samotní Beninci v diskusi organizované režisérkou konstatují, že jim v rodném jazyce chybí slovní zásoba pro vyjádření smyslu a funkce restituovaného umění: nejsou o něm schopni mluvit jinak než jazykem kolonizátorů. Režisérka proto odcizeným předmětům propůjčila počítačově modulovaný, genderově neutrální hlas, aby mohly samy promlouvat o svých perspektivách.

Letos na Berlinale promlouvala i zvířata. V případě filmu Pepe komentuje hroch Pabla Escobara svou neslavnou životní cestu od chvíle, kdy byl na pokyn kolumbijského narkobarna vyrván z přirozeného namibijského prostředí, až po násilnou smrt o dvě desítky let později. Když po zločincově smrti Pepe utekl z jeho zoo a začal ohrožovat místní obyvatelstvo, musel být zabit. Ústřední příběh režisér proplétá množstvím nesouvisejících historek a fantazijních vzletů, pod jejichž zákruty se vytrácí jakékoli koherentní sdělení. Při usilovné interpretační snaze film nabídne příběh vyděděnce, migranta, oběti machistického prostředí a možná i kolonialistickou perspektivu. Jenže režisér Nelson Carlos de los Santos Arias se snaží vyjádřit k čemukoli, co můžete podél toku kolumbijské řeky potkat. Navzdory této nesourodosti získal cenu za režii – jde o vůbec první ocenění pro Dominikánskou republiku na velkých světových festivalech.

Nahlodávat obrazy světa

Schopnost ustát se ctí efektně rozvíjený příběh předvedl v soutěži Bruno Dumont. Radikální francouzský tvůrce stylisticky rozjívených etud ze života normandského venkova neváhal v Impériu propojit své typické vyprávění o rázovitosti obyvatel severofrancouzských končin s ambiciózní apokalyptickou sci­-fi. Výživná směs Hvězdných válek a Hry o trůny se odehrává v rybářské vísce, kde se mocnosti zla zhmotní v blonďatém dvouletém dítku, o jehož spásu či zkázu se utkají dvě místní krásky, zastupující síly vesmírného i podmořského univerza. Dumont systematicky rozkládal pravidla žánrů už v předchozí tvorbě, v muzikálu Janička neváhal zabalit příběh orleánské světice do metalového hávu, konvence detektivky dekonstruo­val v minisérii Malej Quinquin. Jeho urputná touha atakovat hranice dobrého vkusu, diváckého očekávání a nutkavá potřeba uvádět diváka do diskomfortu však není samoúčelná. Dumont si neklade malé cíle a klíčovým záměrem celé jeho filmografie je nahlodávat nekriticky přijímané obrazy světa, které jsou nám skrze kulturní, společenské či historické konvence normativně předkládány. Nejexplicitněji se k reflexi disonance reality a jejího mediálního obrazu dostal v předchozím snímku France. V Impériu se vrací k žánrovým atrakcím, pod jejichž slupkou nejenže rozvíjí odvěké téma boje dobra a zla v každém člověku a jeho rozhodnutích, ale především poukazuje na nemožnost je od sebe odlišit. A to v době intenzivních válečných konfliktů, v nichž si troufáme jasně určit oběti a viníky, rozhodně není banální sdělení.

Přízemnější boje přinesl tříhodinový film s neodolatelným názvem Umírání. Jako jeden z mála soutěžních snímků se vyjadřoval ke krizi rodiny coby bytostnému symptomu současné západní společnosti stižené hektičností a individualismem. Detailní pohled na rozklad vztahů a ztrátu schopností zaobírat se problémy blízkého člověka vynesl Matthiasi Glasnerovi Stříbrného medvěda za scénář. V centru jeho díla stojí čtyřčlenná rodina, jejíž členové cítí ze vzájemného udržování styků spíš únavu než radost. Název Umírání odkazuje k atrofujícím citovým poutům i k symfonii, kterou má nadějný dirigent Tom brzy uvést. Kýžená premiéra jako vrchol dosavadní karié­ry je ale neustále ohrožována nekonečným přívalem komplikací spojených s jeho nemocnými rodiči, sestrou alkoholičkou, nevlastním dítětem, partnerskou krizí i jeho maniodepresivním chováním. Snímek pojednávající o tom, že v životě se nikdy nic neodehrává podle našich představ, postupně proměňuje perspektivu. A čím komplexnější pohled získáváme, tím snazší je poznat se v zobrazovaných rodinných konstelacích.

Problém identity

Přes urputnou snahu předvést v soutěži co nejpestřejší přehlídku bizarností se divácky nejintenzivnější zážitky skrývaly v sekci Panorama, kde se zaslouženě vřelého přijetí dočkal i český zástupce. Dokument Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské přibližuje životní osud a tvůrčí hledání české fotografky Libuše Jarcovjákové (71), která došla velkého uznání až po šedesátce. Do té doby fotila desítky let především pro sebe a své známé. Její zachycení společenské periferie vybočovala z normalizačních škatulek jak umělecké, tak dokumentární fotografie, a proto se dlouho pohybovala na okraji všeobecného i odborného zájmu. Klára Tasovská oživuje cestu Jarcovjákové k sobě samé prostřednictvím tří tisíc fotografií, ozvučených deníkových záznamů i svérázného cyklu autoportrétů před zrcadlem. Ty nemají nic společného se selfíčkovým kultem sebeprezentace, ale dokumentují autorčinu existenciální potřebu uvidět a pochopit sebe samu. Klára Tasovská s pomocí fotografií a promluv vypravěče skládá dynamický obraz několika historických epoch a ukazuje protagonistčino niterné ohledávání vlastní identity a sexuality.

Problém identity nastolil se vší aktuální výbušností i film No Other Land. Dílo čtveřice tvůrců izraelského i palestinského původu dokumentuje systematické vyhlazování palestinských vesnic na Západním břehu. Jeho autoři vyprávějí smutný příběh o začarovaném kruhu: agrese na jedné straně plodí frustraci na straně druhé a ta rozdmýchává zase další násilí. Snímek s intenzivním pacifistickým poselstvím získal cenu za nejlepší dokument i diváckou cenu sekce Panorama. Při jejich přebírání autoři vyzvali ke zrovnoprávnění palestinského obyvatelstva v Izraeli a izraelskou politiku vůči Palestincům označili za apartheid. V sále sklidili potlesk, ale hned následující den se němečtí politici začali předhánět v odsudcích a tvůrce, k nimž patří i potomek Židů přeživších holokaust, neváhali označit za antisemity. Funkční období uměleckého ředitele Carla Chatriana a výkonné ředitelky Mariette Rissenbeek tak skončilo politickým skandálem. Od nového vedení ředitelky Tricii Tuttle politická reprezentace podle všeho očekává, že se podobným excesům vyhne a zaměří se na korektní výběr filmů, které nebudou budit rozruch ani otevírat společenskou debatu.

Autorka je filmová publicistka.