Díky kompromisu s normalizačním režimem dožil Jiří Šotola jako uznávaný a vydávaný spisovatel, po Listopadu byl ale postupně zapomenut. A přitom jeho historické romány Tovaryšstvo Ježíšovo, Svatý na mostě nebo Kuře na rožni můžeme i sto let po autorově narození číst jako zachycení skepse z „velkých dějin“ po roce 1948.
„Mluví se, že příští má být Šotola. Aťsi je. Nebudu rád, bude mi z toho smutno, ale budu vědět, že je to od smutného Šotola, který má ke svému smutku moc důvodů. To všecko bude jednou daleko víc sloužit jako svědectví o povaze režimu než o povaze těchto lidí. Oni totiž po sobě nechají dobré knížky, zatím režim – co?“ odpovídal Ludvík Vaculík počátkem sedmdesátých let na otázku Jiřího Lederera, jak vnímá kompromisy zakázaných spisovatelů s normalizačním režimem. Na „sebekritiku“, kterou vedle Jiřího Šotoly provedl i Bohumil Hrabal, se Lederer ptá v knize České rozhovory (1979) opakovaně. Otázka, jak se postavit k možnosti pokořit se před režimem a díky tomu být znovu vydáván, promlouvat k čtenářům a také se psaním živit, byla pro zakázané spisovatele palčivá a neměli na ni jednotnou odpověď. Například podle Pavla Kohouta se Šotola provinil na spisovatelské cti. Zdá se, že po roce 1989 převládl spíše Kohoutův příkrý odsudek než Vaculíkova velkorysost. …
