Musí se žít

„Mluví se, že příští má být Šotola. Aťsi je. Nebudu rád, bude mi z toho smutno, ale budu vědět, že je to od smutného Šotola, který má ke svému smutku moc důvodů. To všecko bude jednou daleko víc sloužit jako svědectví o povaze režimu než o povaze těchto lidí. Oni totiž po sobě nechají dobré knížky, zatím režim – co?“ odpovídal Ludvík Vaculík počátkem sedmdesátých let na otázku Jiřího Lederera, jak vnímá kompromisy zakázaných spisovatelů s normalizačním režimem. Na „sebekritiku“, kterou vedle Jiřího Šotoly provedl i Bohumil Hrabal, se Lederer ptá v knize České rozhovory (1979) opakovaně. Otázka, jak se postavit k možnosti pokořit se před režimem a díky tomu být znovu vydáván, promlouvat k čtenářům a také se psaním živit, byla pro zakázané spisovatele palčivá a neměli na ni jednotnou odpověď. Například podle Pavla Kohouta se Šotola provinil na spisovatelské cti. Zdá se, že po roce 1989 převládl spíše Kohoutův příkrý odsudek než Vaculíkova velkorysost. Je to vlastně paradox – kdyby se Šotola rozhodl zůstat zakázaným spisovatelem, listopad 1989 by mu přinesl satisfakci a jeho knihy by spolu s knihami dalších proskribovaných autorů a autorek zaplavily pulty knihkupectví. Protože se v roce 1975 rozhodl posypat si hlavu popelem, mohl do roku 1989 normálně pracovat, avšak poté se z něj stal „normalizační autor“ a upadl v zapomnění.

Poslušnost ve skutcích i myšlení

Jiří Šotola se narodil 28. května 1924 ve východočeských Smidarech. Maturoval za války, byl nuceně nasazen a jako mnozí další z jeho generace po osvobození vstoupil do KSČ. Debutoval v roce 1946 sbírkou Náhrobní kámen a dlouho zůstal především básníkem – jeho první román Tovaryšstvo Ježíšovo vyšel až v roce 1969. A hned v prozaické prvotině se Šotolovi podařilo napsat román skutečně velký. A také temný, dnes by se řeklo depresivní.

Tovaryšstvo nemá „kladné“ hrdiny, všichni selhávají, po delším či kratším vnitřním boji se lámou jak třtina ve větru. Šotolova románová minulost není scottovská nebo dumasovská féerie, ale projekční plátno pro velmi nedávné strasti, které je na něm možno artikulovat jasněji a ostřeji než v próze ze současnosti. Příběh pátera Vojtěcha Hada, který v období po třicetileté válce odchází po studiích na misii na odlehlý Košumberk, aby zde sloužil jako zpovědník hraběnky Marie Maxmiliány, představuje paralelu s jiným tovaryšstvem, které po jiné válce na českém venkově také nadšeně budovalo, tentokrát socialismus. Když chtějí Hadovi představení „poslušnost nejenom ve skutcích, ale i ve vůli a v myšlení“, rekatolizace se s padesátými lety prolíná až k nerozlišitelnosti. Had není morálně slabý, je to právě jeho síla, co jej zlomí, protože je to síla příliš jednostranná, příliš odevzdaná velkým úkolům, příliš povznesená nad konkrétní lidské bytosti, příliš odevzdaná Societas Iesu: „Udělám cokoliv, budu cokoliv, ale nemohu být bez Tovaryšstva.“

Tovaryšstvo Ježíšovo patří k velkým románovým reflexím komunistické diktatury, srovnatelným s Mňačkovým románem Ako chutí moc (1968). A psychologicky je možná v mnoha detailech přesvědčivější právě proto, že o nástupu komunistické diktatury stricto sensu nepojednává.

Magický realismus

Do své smrti v květnu 1989 napsal Jiří Šotola celkem sedm románů, z toho čtyři historické, a řadu divadelních, televizních a rozhlasových her. V letech 1964 až 1967 byl prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů a v osmašedesátém patřil k reformně orientovaným stranickým intelektuálům, za což jej roku 1970 stihl zákaz publikovat, který platil až do zmíněné sebekritiky v časopisu Tvorba v roce 1975.

V této „mezihře“ vznikl jeho román nej­oceňovanější, Kuře na rožni. Příběh bloudění loutkáře Matěje Kuřete po Čechách v době napoleonských válek vyšel nejprve v Lucernu v německém překladu v roce 1972, v samizdatové Edici Petlice v roce 1974, oficiálně v Československém spisovateli v roce 1976. V souvislosti se Šotolovou tvorbou je právem zmiňován zájem o malého člověka, jenž se ocitne mezi žernovy velkých dějin. Už v době, kdy psal poezii, se ostatně řadil mezi tzv. básníky všedního dne a odpor proti patosu a abstrakci velkých obětí tváří v tvář konkrétním životům zůstal hlavním motivem i v jeho prózách. Oni „malí lidé“ a jejich příběhy se ale v jeho románech velmi liší: idealistický jezuita Vojtěch Had postupně vnitřně vyhoří, protože nedokáže najít modus vivendi s mocí, jíž se oddal. Kuře je cynický vagabund, který od počátku chápe, že se „musí hlavně žít“. Navzdory tomu se zloděj a komediant Kuře na rozdíl od ušlechtilého pátera Hada dokáže chovat skutečně šlechetně.

V Kuřeti na rožni Šotola rozvíjí postupy, jež v Tovaryšstvu jen opatrně klíčily. Kniha je plná snových obrazů, duchů, mluvících zvířat, dialogů autora s hlavní postavou. Jedním z vrcholů románu je scéna, v níž se zpečetí osud Matějových loutek, které jsou znásilněny a zmasakrovány rotou opilých vojáků. Kuře na rožni představuje český příspěvek k magickému realismu a Šotolovo psaní zde lze přirovnat k tvorbě Güntera Grasse nebo Michela Tourniera. Šotolův vypravěč je ale hlouběji prodchnut soucitem se svým hrdinou a lidmi vůbec.

Obraz normalizace

Řeklo by se, že nejmenší ze Šotolových „ma­­lých lidí“ jsou účastníci a účastnice dětské křížové výpravy z knihy Osmnáct Jeruzalémů (1986), kteří se poztrácejí cestou do „Meruzaléma“, kde se plní sny. Ale je tu někdo ještě menší. Svatý na mostě (1978) je Šotolův nejrozsáhlejší a patrně nejrozporuplnější historický román. Johánek z Pomuku je podobně jako Matýsek Kuře cynický prospěchář, ale tentokrát bez kouska ušlechtilosti. Navíc se Johánek na rozdíl od Kuřete domáhá blahobytečku, po němž tolik prahne: „Po celý život se Johánek upřímně snažil. Bránil se. Kroutil se. Šplhal nahoru a uhýbal střelám osudu.“ Matěj Kuře je postava v podstatě heroická, s Johánkem soucítíme z lítosti, ale oproti Matějovi jej těžko můžeme mít upřímně rádi.

Na první pohled se Šotola pokouší diskreditovat nepomucenskou legendu, v druhém plánu však možná zahlédneme v Johánkově oportunismu obraz normalizace. A nejen v něm. Šotola barvitě líčí dvůr krále Václava IV., poměry v římské církvi, zmítané schizmatem, české preláty a mnohoobročníky a všude nachází jen zmar, prospěchářství, sobectví. Johánkova nechuť pouštět se do střetů a touha po pohodlí je snad pochopitelná, ale ne sympatická: „Sobě žiju. A je s tím nějakého shánění. Já žiju rád.“ Přesto však Johánek spěje k předčasné a násilné smrti.

V Šotolových historických románech je zachycena skepse těch, kteří se ve 20. století zcela odevzdali „velkým“ dějinám. Jejich zkušenost mnohdy vyústila v převahu osobního nad politickým. Asi nejslavnějším zástupcem tohoto proudu je mezi spisovateli Šotolovy generace Milan Kundera. Z próz Jiřího Šotoly, který byl nejprve umlčen, aby posléze jako páter Had přilezl ke křížku a jako Johánek z Pomuku si řekl, že se „musí žít“, vyvstává přízemnější stránka této převahy soukromého nad politickým.

Svatého na mostě je možné číst jako vrcholné zachycení normalizace z jejího nitra. Nejspíš tak ale byl čten jen málokdy, ať už před rokem 1989, nebo po něm. Byť všechny tři zde probírané romány na začátku milénia vyšly v novém vydání, Jiří Šotola byl zapomenut coby normalizační spisovatel. Sám se toho už nedožil, zemřel půl roku před pádem komunistické diktatury. Svůj život tak uzavřel jako uznávaný a vydávaný autor. Stačilo to? Kdo to může říct? Jiří Kolář na shora zmiňovanou Ledererovu otázku v Českých rozhovorech odpověděl: „Copak já mohu vědět něco o Šotolově nitru… co mu sežírá mozek, co mu svírá srdce a rozemílá život? Nebo proč se vůbec rozhodl pro nějaké východisko? (…) A myslím si, že je vůbec hrozný český zvyk myslet si o lidech to nejhorší.“ Snad to ani není jen český zvyk, ale prostě zvyk. „Plačme nad sebou,“ říká král Václav IV. ve Svatém na mostě. „Protože nikdo jiný nad námi nezapláče, genus humanum je bezcitná sebranka.“