Komentářům v arabských médiích nadále dominuje izraelsko-palestinský konflikt v souvislosti s již déle než pět měsíců trvající válkou v Pásmu Gazy. V únoru mimo jiné připoutala pozornost aktivita více než padesátky států, které před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu prezentovaly právní argumenty týkající se dopadů izraelské okupace palestinských území. Mezi nimi figurovala i země na Nilu, jak si všímá známý egyptský moderátor a politický komentátor Ahmad Músá ve svém textu z 23. února v deníku al-Ahrám, nazvaném Egypt demaskuje Izrael. Músá vyzdvihuje význam toho, že na dohnání izraelských okupačních úřadů k mezinárodněprávní odpovědnosti apeluje právě Egypt, který byl prvním arabským státem, jenž uzavřel v roce 1979 s Izraelem dohodu o normalizaci vzájemných vztahů – došlo k tomu šest let poté, co mu uštědřil bolestivou lekci a (jak praví oficiální egyptská historiografie) porazil jej v tzv. říjnové válce. Přestože se jednalo o „studený mír“, mezi oběma sousedícími zeměmi panovala dlouhodobě stabilita. Současná situace v Gaze však hrozí přímými dopady na egyptskou národní bezpečnost, a především nelze nadále mlčet k více než pět dekád trvajícímu zabíjení, vysídlování a segregaci na palestinských okupovaných územích. V momentě, kdy Spojené státy coby hlavní spojenec Izraele odmítají tváří v tvář rozsáhlému porušování mezinárodního práva adekvátně reagovat, je načase utvořit co nejširší koalici zemí, jež budou na globální scéně aktivně prosazovat nezcizitelná práva palestinského lidu a řeknou jasné ne sionistické agresi. Hraje se o to, zda zvítězí spravedlnost, nebo ve světě převládnou zákony džungle, domnívá se Ahmad Músá.
S tvrdou kritikou palestinského hnutí Hamás přichází saúdskoarabská molekulární bioložka Amal al-Hazzání v pravidelném sloupku, který píše pro panarabský list aš-Šarq al-Awsat. V příspěvku z 5. března, nazvaném Hamás a důsledky útoku ze 7. října, rozebírá autorka charakter vlády islamistického hnutí v Pásmu Gazy od chvíle, kdy se zde roku 2007 chopilo moci. Reálně se podle ní jednalo spíše o vojenskou kontrolu, neboť finanční starost o tamní zaměstnance a správu území nesly navzdory všem politickým a ideologickým rozdílům nadále na svých bedrech Palestinská samospráva a agentura UNRWA. Hamás od svého vzniku v roce 1987 vždy fungoval ve finanční nezávislosti na oficiální palestinské reprezentaci – jeho sponzorem bylo zpočátku Jordánsko, pak Sýrie a po roce 2011 především Katar. Bohatý stát obyvatelům Gazy poskytoval věcné dary v podobě nově postavených nemocnic a škol, veškeré peníze ovšem končily v kapsách představitelů Hamásu. Svou vinu na tomto stavu nese izraelský premiér Netanjahu, který ve snaze oslabovat potenciálně „mírotvornou“ Palestinskou samosprávu umožnil, aby Hamás získával miliony dolarů nejen z Kataru, ale také od Íránu, Turecka a z dalších zdrojů. Hamás svůj odpor proti okupaci dokazoval periodicky se opakujícími konflikty s Izraelem, jež si vyžádaly životy tisíců Palestinců. Obnovu Izraelci zničené infrastruktury následně platily dárcovské země, zatímco hnutí ukrývalo své finance v západních zemích v podobě portfolií. S tím je ale dnes podle saúdskoarabské akademičky konec, neboť masakr ze 7. října všechno změnil a nikdo již nebude chtít Hamásu pomáhat. Vše nasvědčuje tomu, že nad Gazou po skončení aktuální války zavládne technokratická vláda národní jednoty, a pokud chce Hamás v jakékoli podobě politicky přežít, nezbývá mu než se zařadit do Organizace pro osvobození Palestiny, uzavírá Amal al-Hazzání.
Sporům mezi Marokem a Alžírskem se z širšího geopolitického pohledu věnuje marocký politický analytik Husajn Madždúbí v panarabském deníku al-Quds al-Arabí v článku ze 4. března, nazvaném Západ a marocko-alžírské závody ve zbrojení. Přestože jsou si oba severoafričtí sousedé z kulturního hlediska velmi blízcí, od získání nezávislosti (v roce 1956, respektive 1962) mají mezi sebou špatné, nezřídka otevřeně nepřátelské vztahy. Vše začalo již roku 1963 tzv. písečnou válkou, která měla zhruba stovku obětí, pokračovalo to alžírskou podporou západosaharským separatistům a kulminovalo normalizační dohodou mezi Marokem a Izraelem v roce 2020. Zatímco Maroko se v zahraniční politice profiluje jednoznačně prozápadně, Alžírsko je součástí „osy odporu“, které dominují Rusko a Írán. Podle Madždúbího je v zásadě chybné (tak jako v případě dalších afrických zemí) přejímání koloniálního narativu – v tomto případě francouzského a v menší míře španělského –, který rozdělil národy, jež k sobě mají tak blízko. Maročany a Alžířany spojuje jazyk i náboženství a není důvod, aby nepřekonali politické rozepře, tak jako je po druhé světové válce dokázaly překonat mnohem rozdílnější země, jako Francie a Německo. Je tragédie, že současné marocko-alžírské vztahy jsou – alespoň dle tvrzení marockého politologa – obdobou vztahu Severní a Jižní Koreje. Oba státy v posledních dvaceti letech výrazně navýšily a diverzifikovaly svůj vojenský arzenál. Válka na Ukrajině jasně ukázala, že nelze spoléhat na to, že Západ podobný konflikt „nedovolí“. Navíc nelze podceňovat fakt, že Francie a Španělsko na současné vojenské posílení obou severoafrických arabských zemí pohlížejí s maximální nelibostí, je přesvědčen Madždúbí.