Poezie jako radikální upřímnost

Už název vaší prvotiny Mýtinami indikuje silný vztah k přírodě. Ve svých textech jste vždy pracovala s prostorem lesa, venkova, zahrad. „Básně Kláry Krásenské ohledávají a rozpouštějí dělicí čáru mezi přírodou a člověkem, jako by autorka vedla environmentálně­-antropologický výzkum,“ napsala třeba básnířka Marie Iljašenko. Ale environmentální lyrika pro vás, pokud vím, není příliš přitažlivý pojem. Proč?

Bráním se mu jakožto označení pro způsob psaní, které je mi momentálně vlastní, a jsem k němu poněkud nedůvěřivá jako ke kategorii, která implikuje jistý způsob angažovanosti. V pojmu „environmentální lyrika“ mi přebývá jakási přidružená apelativní funkce a vůbec – funkce jako taková. Poezie je všelijaká, ale té, která sleduje vnější záměry, tj. je k něčemu, moc nevěřím. I o Proustovi by se dalo říct, že v knize Combray provádí environmentálně­-antropologický výzkum, ale nepůsobí to poněkud úsměvně? Chci říci, že mám pochybnosti o terminologii tohoto typu. I Proust přece pozoruje řeku, krajinu v různých směrech od Combray, touží po ženě neoddělitelné od kraje, jedno se s druhým prostupuje, ale za vším tuší jakousi vnitřní skutečnost, je fascinován tajemstvím: řeka a žena naznačují něco o povaze světa, lidském i nelidském pobývání, ale co? Toho se nelze zmocnit a uplatnit to, využít, byť k ušlechtilým účelům, jako je společenská aktivizace. K tomu se lze snad jen přibližovat. To je rozměr, který mi v pojmu environmentální literatury, potažmo poezie chybí.

Podle mě současnou přírodní lyriku nelze psát bez vědomí ekologické krize. Chápu tedy literární teoretiky, že s pojmem environmentální lyriky pracují. Nejste ale sama, kdo je podezřívavý k „poezii s přívlastkem“. Třeba Jakub Řehák si ve své aktuální knize Poezie ve věku vnějškovosti všímá, že důležitější než skutečná podstata začalo být to, jak se někdo nebo něco jeví…

Nemyslím, že by se pozorovatelská pozice, která mapuje ono jevení se, nutně vylučovala s pozicí založenou zevnitř. Nebo máte na mysli, že subjekt nedokáže nahlédnout vnitřní, zakrytou skutečnost? Jak ale vůbec rozliším vnější od vnitřního, jevící se od pozorovatele? Je mi blízký úryvek z eseje Paula Ricoeura Pravda a lež, který jde podle mého k podstatě věci: „Pravdivé umění je ve shodě se svou vlastní motivací, angažované právě tehdy, když angažované být nechce, když přistoupí na to, že princip nového začlenění do celku samo nezná.“ Tedy: hledět si zdrojů, ze kterých tvůrčí akt skutečně povstává, nepřidržovat se přívlastků, nejlépe si jich vůbec nevšímat, aby si o sobě a o světě člověk nezačal hýčkat nějaký hotový obraz.

Zdá se mi, jako byste ve svých verších zacházela s podobnou emocionální jemností, kterou nacházíme u současných polských básnířek, jako je Małgorzata Lebda nebo Marzanna Kielar. I vaše lyrika se navíc přibližuje próze a čerpá z tísnivosti rodiště. Často je i magicky pověrčivá, funguje jako uhrančivé zaříkadlo. Všechny tyto motivy můžeme nalézt právě u Lebdy. Měly na vás tyto autorky vliv?

Vliv můžu stěží rozeznat. Marzannu Kielar znám jen jménem, ale Małgorzata Lebda spoluutváří jemné pletivo textů, které se mnou zůstávají a při různých příležitostech vyvstávají z paměti. Jednu z jejích básní jsem se pokoušela prozkoumat pomocí aparátu kognitivní poetiky. Objevila jsem při tom jednání povstávající z vůle, která byla přiřknuta jak lidskému, tak nelidskému. Nelidské je u Lebdy soustředěno v přírodním světě, a přitom působí zdánlivě proti životu. Ohrožuje, jenomže nejednoznačně – vede nejen ke smrti, ale i kamsi za ni. Atmosféra úzkosti ale zůstává přítomná. Teď, když si to znovu formuluji, dovedu nahlédnout tíseň, kterou zmiňujete, i ve svých textech. Přesto myslím, že to s ní není tak jednoduché. Jakub Deml v Rodném kraji píše: „Miluji tento svůj kraj, poněvadž s ním jdu na Golgotu: všichni budeme ukřižováni, i tato lípa, i tento žulový balvan… Ale já miluji tento kraj, poněvadž vstane z mrtvých a vstoupí na nebesa. On ustavičně vstává z mrtvých a ustavičně vstupuje na nebesa a ustavičně krvácí na kříži.“ I tady je přítomná bolest neodlučitelná od proměny, s ní i biblický intertext, který je rozpoznatelný u Lebdy, a já si s ním taky ráda hraju. Silné slovo mě přitahuje: všelijaká říkání, liturgické formule, místní pověsti, lidové sběry, různé historie, co se vyprávějí v hospodě, výkupčí kůží, vyvolávající z amplionu dodávky své služby… To jsou taky zaříkání. U Lebdy si je teď nevybavím s takovou živostí, ale možná k ní přicházejí podobně jako ke mně, tou venkovskou každodenností.

Zároveň zkoumáte možnosti rituálu, mikrohistorii krajiny, poetiku domova. Vaše poezie připomíná vesnické epizody upomínající na lidová vyprávění, morytáty, duchařské historky. Nakolik vaši tvorbu determinuje místo, odkud pocházíte, tedy Bystřice u Benešova?

Když se vrátím ještě k Proustovi, jsou to ona „hluboká ložiska [mé] duševní půdy“. Vyrostla jsem tu, před půldruhým rokem jsem se po letech strávených převážně v Praze přistěhovala zase nazpátek. Nenacházím v sobě přirozenou touhu cestovat do dálek, lnu spíš k místům nejbohatším na navršený čas – můj osobní čas a paměť. Chodím stále týmiž cestami, loukami, někdy pod stejnými stromy jako před dvaceti lety a vyvolávají se mi tu dávné hry, myšlenky, sny, modlitby. Mohla bych vytvořit jejich mapu. Zůstávám taky při krajině; skoro každý den na procházce vidím drobné pohyby – dozrávání ostružin a šípků, tempo vody v potoce, měnící se odstíny světla. Pak je tu širší vrstva kulturní paměti, historická nebo literární, která se přidružuje, ale taky aktuální čas, který se koncentruje hlavně kolem hospody a kostela. Zdejší hostinec, vedený už sto padesát let starým bystřickým rodem Hlaváčků, v němž nejstarší syn dědí jméno Karel, je zdroj nepřetržitě zakouzlené řeči. Chodívám tam na polívku a cígo za dosud nejmladším Karlem, vyměňujeme si knihy, on mi vykládá novinky: kdo sedí v base a koho naopak pustili, co na „vejboru“, co dělá pan farář, kdo měl jakou eskapádu s policií… Někdy si čteme z místních kronik nebo z Jáchyma Topola, pomáhá mi s francouzštinou. Jednou jsme naložili do felicie Petra Hrušku a odvezli ho do blízké vsi Bezejovice, kam jezdíval Ludvík Vaculík za Josefem Zemanem – ten tu od poloviny šedesátých let vedl zemědělskou školu, Vaculík o tom pěkně píše třeba v Cestě na Praděd. To všechno je u kořenů toho, čím žiji a co ke mně přichází proměněné, oživlé.

V pořadu Akcent na Českém rozhlase Vltava jste mluvila o vnitřní pravdivosti, která je pro jakéhokoli básníka klíčová. V postmoderně – době ironické – tento přístup neměl moc váhu, ale v současnosti se mluví o „nové upřímnosti“ či „metamodernismu“, který patos navrací zpátky do hry. I ve vašem básnění je přítomen – a teď to nemyslím negativně. Sázíte na kult krásných slov. Cítíte se být součástí nějakého takového proudu v současné české poezii?

Tehdy jsem mluvila hlavně o tom, že poezie je s to nabídnout výsadní prostor pro radikální upřímnost. Dovede velmi tvrdě vybídnout – neuhni si pohledem. Je to ale možnost, nikoli nutnost, která by platila plošně. Pokud jde o poetický patos a krásná slova, musím se tomu usmívat, protože vím, že k nim lnu a má to svá úskalí. Sylva Fischerová, která s nesmírnou péčí sbírku redigovala, mě při jednom z prvních setkání varovala před „překultivovaností“ textu. Vím, že opravdu mám tendenci všelijaké nabízející se výbuchy a vybočení raději pěkně uhladit, zabílit zdvořilým úsměvem. Jenomže tím se zahraju do outu, a jakou to pak má cenu? Snažím se to tedy rozeznávat a vzdorovat, nicméně skutečně jen tam, kde se přistihnu, že se bojím slova, tedy sebe. Odvaha k patosu v tom původním slova smyslu je velmi důležitá. Musí se riskovat i přešlap do kýče, aby člověk nezpohodlněl v pozici bezpečného odstupu, který nakonec neřekne vůbec nic. Jak nebo nakolik to souvisí s „novou upřímností“ nebo kdo se k ní v současné české poezii navrací, nemám ponětí.

Lze si všimnout, že v tuzemské poezii nultých let převládala konfesijní lyrika nad fenomenologickou, psanou z hlediska pozorovatele, a platí to do značné míry i v případě nejaktuálnější tvorby. Ve vašich textech jsou ale tyto směry vybalancované. Možná i proto, že umíte zkrotit ony emocionální výbuchy. Jak důležité je pro vás získat si od svých emocí odstup?

Emoce nechápu izolovaně, není to tak, že by mě něco zachvátilo a já bych to potřebovala zaznamenat, ať už pro úlevu, nebo hlubší požitek. Je to možná trochu jako s těmi stavy krajiny, za kterými se tuší nějaká širší skutečnost, složitá síť vztahů, interakcí, paměti a stojí za to přiblížit se k nim. Sledovat vlákno pocitu je pro mě velmi náročné, možná je za tím jistá myšlenková topornost nebo slabá vůle, nicméně když se mi v textu objeví nějaké citové těžiště, myslím, že kolem něj spíše kroužím pomocí konkrétní situace: vynášení oběšeného ze dvora, spálené hovězí, ulehnutí vedle druhého… Ale na to ať si čtenář odpoví sám. Nějak s tím asi souvisí, že jen zřídkakdy píšu v první osobě. Nezdá se mi, že bych cokoli o sobě mohla suverénně odvyprávět. Báseň je pro mě nepaměť: znesnadnění vlastního osudu.

Některé vaše verše mohou upomínat na poetiku katolických básníků minulého století – Bohuslava Reynka nebo Jana Zahradníčka. Chápete literární tradici v eliotovském smyslu – je pro vás základním kamenem každé básnické řeči?

Eliot varuje právě před takovým vztahem k minulosti, který se omezuje na pár básnických vzorů nebo období. Minulost je tím vyloučena mimo žitý čas. Eliot místo toho píše o pojetí historie jako simultánního řádu: nutném předpokladu historického vědomí, které zakládá tradičnost. Přítomnost se pak neodehrává ani sama o sobě, ani vůči minulosti, přítomnost je minulostí a naopak. Tradiční autor podle Eliota je schopen si neustále být vědom minulosti, ale uskutečňovat se i sám jako individualita. Autor není ostrov přítomnosti v moři minulosti, to je iluze. Když se dokáže vzdát svých břehů a hranic, nechá se zaplavit a prostoupit, v jeho časovém už bude vždycky přítomno i nadčasové. To mě fascinuje a věřím, že je to skutečně znak původní, inspirované, velké poezie, potažmo literatury a umění. Jde o to, ustoupit od sebe, vědět o možnosti, že příběhy o sobě samém a o světě lze odvyprávět stokrát jinak. To bych si přála umět, o takový pohyb ve světě stojím.

Když čtu, pohybuji se často po jakýchsi nitích napjatých právě vztahy: čtu Bohumilu Grögerovou, protože k ní má tak bezprostřední a blízký vztah Daniela Hodrová, čtu Danta, protože ho překládal Jan Zahradníček nebo o něm s velkým vhledem psal Jan Vladislav, ke starší literatuře mě ostatně zpravidla vede cestička vztahu, který k ní měl někdo „současnější“. Tahle dynamika se samozřejmě odehrává i v rovině osobních vztahů: často čtu milované autory svých blízkých přátel, platí to i pro akademické setkávání během studia. Zkrátka, všude se neustále pne tkanina vztahů a významů a já se po ní pohybuji.

Důležité umělecké uchopení reality pro vás patrně představuje i fotografie? V první básni sbírky Závěrka je zachyceno marné usilování o jakési absolutní vidění. V Mýtinách dále například snižujete kontrast, prohlubujete stíny či varujete před zrnitostí.

Těch několik básní, na něž narážíte, si vypůjčovalo určité postupy nebo děje, které se vážou k procesu pořizování snímku – a jak je jimi ovlivněno vidění. Od té doby jsem se k tomu nevrátila. Fotograf tedy jistě nejsem, ale fotím. Bylo období, kdy mě zajímalo nahé lidské tělo umístěné jako nenápadný objekt v krajině, pak dlouhá expozice – tím je inspirovaná zmiňovaná Závěrka, kde se pomalu otevírá a zavírá oko­-objektiv. Mezitím se něco, někdo pohne a zanechá stopu. Teď se mi dobře fotí na vykácených svazích lesa, kde tu a tam trčí borovice, zlomený modřín, buk. V mlze, za sněhu nebo určitých světelných podmínek vznikají zvláštní přelivy a kontrasty, které ráda pozoruji. Dívám se jinak, než když ke mně přicházejí slova. Jedno ostatně určuje druhé. Obrazy ke mně přicházejí snáz a příjemněji, slova už jsou burcující, otřásají a vyžadují plnou pozornost – především se tedy snažím vytvářet a uvolňovat prostor psaní, kultivovat ho, promýšlet. Fotka ale otevírá cestu k bezprostřednímu úžasu.

Odmítáte pódiové čtení. Před klasickou recitací dáváte přednost interaktivnějšímu způsobu sdílení textu s publikem. Často v tomto kontextu citujete Zbyňka Hejdu, pro kterého byla daleko důležitější živá promluva než recitace textu. Jakou s tím máte praktickou zkušenost?

Hejdova glosa O čtení veršů nahlas mi vnukla nápad zkusit pojmout odlišně nejen autorská čtení, ale i koncepci jiných literárních pořadů. Hejda kritizuje přednes básnického textu jako recitaci, která jakoby jen přehrává již dosažené obsahy a významy. Přednášející se stává hercem, který posluchači předloží jakousi interpretaci. Hejda píše: „Rád bych jednou slyšel recitátora, který by všechen svůj zájem upoutal na čtený text a na čtení textu, ale ne jako na prostředek, jímž se dorozumívá s publikem, dojímá je nebo mu káže, ale jako na samu věc, jejíhož tajemství se domáhá.“ Ona čtenářská – a recitační! – poloha domáhání se tajemství textu, k němuž je soustředěna všechna pozornost, mě nadchla. Odstiňuje nejen pódiová čtení, kde autor stojí jako výlučný a vydělený recitátor, ale vůbec události, v nichž básně jen zalepují díru v programu.

Já jsem Hejdovo přání dovedla ještě o kus dál a recitátory jsou ideálně všichni zúčastnění. Hranice mezi autorem a publikem se smaže a všichni se sejdou především proto, aby společně nahlas četli. Provedla jsem to už několikrát, z toho jednou se svými vlastními texty. Rozdala jsem je tehdy mezi asi třicet účastníků, a protože čtení probíhalo v táborské botanické zahradě, nechala jsem je, aby se na patnáct minut rozešli do okolí, takže každý zůstal se svým textem v soukromí. Čtvrt hodiny byl sám s jednou básní, kterou četl nahlas a do které se dobýval: možná ho vábila, možná provokovala, nudila, popuzovala, to všechno dostalo volný průchod. Všichni se pak zase sešli a každý – včetně mě – přečetl onu báseň tak, jak se s ní setkal v těch patnácti minutách. Musím přiznat, že mě to strhlo. Nikdo ne­­četl „správně“, nerecitoval: někdo mluvil příliš rychle, někdo příliš pomalu, jiný příliš potichu, někdo bezděky četl jiná slova, než v textu skutečně byla. Některé básně se zopakovaly, jindy četlo jeden text několik lidí zároveň. Vzpomínám si, že jedna skupinka přečetla báseň unisono, jiná se spontánně sešla a prolnula čtyři texty do jednoho celku, někdo báseň dekonstruoval a některé verše četl opakovaně, druhý do nich vstupoval. Viděla jsem, že ty texty žijí, že nejsou moje, že ke mně přicházejí jako dar. Zdálo se, že to má opravdu dobrý ohlas.

Něco podobného jsme udělali třeba na Kafkárně – v ateliéru Bohumila Kafky v pražských Střešovicích, kde dělám dramaturgii literárních pořadů –, když jsme připomínali jarní výročí Václava Renče. S malou skupinkou jsme podobným způsobem četli jeho básně z různých období a někdo pak pronesl, že si ani nepamatuje, kdy naposledy strávil hodinu četbou tří básní. Jeví se to jako taková banalita – vytvořit prostor četbě, setrvat trpělivě s textem a mít pak třeba ještě možnost ten zážitek reflektovat –, jenomže není. Ti lidé odcházeli nadšení, přáli si něco podobného zažít znovu.

Vaše literárněkritické texty jiskří imaginativností a poeticky barvitým jazykem. Občas mi ale přijdou až moc hádankovité. Jako byste z těch dojmologických výšin nikdy nechtěla sestoupit a zamazat se nějakým pojmem či tématem, který by dané výpovědi dal jasnější obrys…

Moje představa o literární kritice je taková, že pečlivě sleduje literární kontinuum, tedy v co nejširších souvislostech, a podává o něm zprávu. Já píšu zpravidla recenze, byť se snažím – má­-li to ve výsledném textu své místo – překračovat hranici díla, které ostatně nikdy nestojí samo o sobě. Volím rozdílné „žánrové“ polohy, když jde o rozsáhlejší recenzi například pro Tvar, drobnější reflexe, jaké jsem psala pro seriál Ze současné české poezie do Lógru, kurátorské texty pro Psí víno nebo text pro Institut pro studium literatury. Čím kratší text, týkající se například drobného výseku z tvorby, tím spíš se snažím navázat tvůrčí dialog s přítomnou poetikou. Té se chci přiblížit, podtrhnout ji, pomoci k rezonanci toho, co považuji za nejpůvodnější a cenné a především – vyhnout se frázi. Je to samozřejmě značné umění – zvládnout myšlenkovou přesnost, výrazovou úspornost a originalitu, ne­­upadnout do nicneříkajícího blekotání. Zkouším to, učím se, snad to k něčemu je. Pouštím se teď do práce na dvou odborných článcích – inu, tam se otevírají zase jiná pole možností a hranice. Vyvážit přesnost, srozumitelnost a jazykovou bohatost, to bych si přála umět.