Básnířka Klára Krásenská v debutové sbírce Mýtinami imaginativně prozkoumává prostor domova či venkovskou každodennost a noří se do magie rituálních obřadů. V dalším ze série rozhovorů, v nichž dáváme prostor nastupující básnické generaci, jsme mluvili o kulturní paměti, otázce básnické tradice nebo o úskalích básnického přednesu.
Už název vaší prvotiny Mýtinami indikuje silný vztah k přírodě. Ve svých textech jste vždy pracovala s prostorem lesa, venkova, zahrad. „Básně Kláry Krásenské ohledávají a rozpouštějí dělicí čáru mezi přírodou a člověkem, jako by autorka vedla environmentálně-antropologický výzkum,“ napsala třeba básnířka Marie Iljašenko. Ale environmentální lyrika pro vás, pokud vím, není příliš přitažlivý pojem. Proč?
Bráním se mu jakožto označení pro způsob psaní, které je mi momentálně vlastní, a jsem k němu poněkud nedůvěřivá jako ke kategorii, která implikuje jistý způsob angažovanosti. V pojmu „environmentální lyrika“ mi přebývá jakási přidružená apelativní funkce a vůbec – funkce jako taková. Poezie je všelijaká, ale té, která sleduje vnější záměry, tj. je k něčemu, moc nevěřím. I o Proustovi by se dalo říct, že v knize Combray provádí environmentálně-antropologický výzkum, ale nepůsobí to poněkud úsměvně? Chci říci, že mám pochybnosti o terminologii …
