Proč je tolik historie?

Pokud chceme promýšlet vztah literatury a historie, měli bychom vyjít z aktuální obliby historických témat. Historie expanduje nejen v literatuře, ale je všudypřítomná i v širším kontextu kulturní produkce. Projevuje se to trvalým růstem různých mediálních reprezentací minulosti (eventy, dramata, filmové dokumenty, hrané filmy, komiksy, literární texty, počítačové hry…), přičemž historická témata i způsoby zobrazení se často opakují. Nakolik se mohou stejná témata i postupy multiplikovat, exemplárně dokládá nepřeberná produkce věnovaná holokaustu. Ilustrativně se to odráží v názvech knih o koncentračních táborech: Dítě z Osvětimi, Houslistka z Osvětimi, Kouzelník z Osvětimi, Plavec z Osvětimi, Porodní sestra z Osvětimi, Tatér z Osvětimi, Učitelka z Osvětimi a tak dále. K čemu potřebujeme takto repetitivní produkci? Proč je tolik historie?

Pokusím se příčiny této expanze a všudypřítomnosti osvětlit. Nevycházím přitom primárně z přístupů literární historie a teorie, ale z perspektivy memory studies a public history. Zajímá mě, jak zacházíme s historií ve veřejném prostoru a k čemu nám slouží. Literaturu zde vnímám jako specifické mé­­dium, které osobitým způsobem zpřítomňuje minulost. Nejde mi o žánrové vymezení historického románu či o reflexi proměn literárního psaní o minulosti, ale o zachycení specifické pozice literatury v intermediální dynamice reprezentací minulosti. Než nabídnu interpretační závěry, popíšu stručně několik případových situací, jež odrážejí vztah literatury a historie v současné produkci. Záměrně v textu zjednodušuji a většinou mluvím prostě o „historii“, ačkoliv to neodpovídá komplexnosti problému ani odborné debatě.

Román traumatu

V roce 2006 vyšly Peníze od Hitlera Radky Denemarkové, a jak dokládá množství recenzí, cen, dotisků i překladů, byla to literární událost. V rychlém sledu následovaly podobně koncipované romány dalších autorek – Kateřiny Tučkové či Jakuby Katalpy –, které se také dočkaly čtenářského ohlasu. V Česku se prosadil typ psaní o minulosti, jejž můžeme označit jako román traumatu. Je postaven na hrdinkách, které v minulosti zažily bezpráví a násilí, případně ze současnosti zamlčovaná traumata odkrývají. Literatura zde funguje terapeuticky, nabízí katarzivní vyrovnání s historickými křivdami. Historie se již odehrála, reprezentuje se v režimu paměti. Pokud se čtenář ztotožní s reflexivně paměťovou perspektivou, může si do historických kulis klidně zasadit vlastní příběh a problémy. Může číst román jako svou osobní historii, může se vyrovnávat s vlastními traumaty. Minulost je zde autentizována především silou emotivního prožitku, což otevírá prostor ahistorickému prézentismu. V poslední dekádě román traumatu devalvoval do velkého množství reprodukcí tohoto paměťového schématu, objevují se další a další varianty zpracování. Nabídnu jen pár ilustrativních příkladů: u Michaely Klevisové modelově dochází k výraznějšímu příklonu k detektivce (Prokletý kraj, 2021), u Kláry Teršové (Bílý pramen, 2022) je klíčová vazba k Ašsku. I přes multiplikace si román traumatu stále drží silnou pozici na trhu i pozornost čtenářů.

Román nostalgie

Když krátce před uvalením karantény v ro­­ce 2020 Karin Lednická vydávala v malém nákladu u malého nakladatelství první díl za­­­mýšlené trilogie Šikmý kostel, ­nečekala, že osloví čtenáře mimo region Karvinska. Z ro­mánové kroniky zaniklého města se i přes uzavřená knihkupectví stal bestseller. Na rozdíl od románů traumatu se jedná o lineární a epicky rozvětvené vyprávění, které není založeno na reflexivně paměťové perspektivě. Klíčovou roli zde hraje vztah ke konkrétnímu místu – staré Karviné, jejíž zánik působivě reprezentuje osamělý kostel sv. Petra z Alkantary, nakloněný následkem poddolování. Románová rekonstrukce starého, již zaniklého světa je založena na nostalgii, kterou výstižně shrnuje často užívaný promo slogan Aleny Mornštajnové: „Šikmý kostel vypráví o světě, který zmizel, a my jsme na něj zapomněli.“ Zánik staré Karviné rezonuje s existenciál­ním rozměrem času jako „mementa mori“. Nyní jsme, ale jednou zmizíme a už nebudeme. Lapidárně tento až náboženský prožitek, zprostředkovaný četbou obsáhlé kroniky zaniklého města, vyjádřil jeden z čtenářů na portále Databazeknih.cz: „Je prostě fascinující, že skoro vše, co je v knize, už není. Že může celé město zmiznout.“ Tuto nostalgii můžeme vnímat jako konkrétní příklad temporality, jež se nabízí jako alternativa k tradičnímu pojetí historického času jako příběhu o pokroku či emancipaci.

Historie a emoce

Historie v kulturní produkci expanduje, protože rychle a efektivně vzbuzuje emoce, aniž by od nás vyžadovala přímou akci. Bezpráví v minulosti není tak naléhavé, jako když mu čelíte v zaměstnání. Jak ovšem ověřit předpoklad, že čtenáři vyhledávají historii právě s ohledem na její emotivní sílu? Zkoumal jsem z tohoto důvodu komentáře čtenářů k historickému bestselleru Bílá Voda (2022) Kateřiny Tučkové. Na čtenářské platformě Databazeknih.cz je jich aktuálně 550 a téma emocí patří k nejfrekventovanějším. Čtenáři často sdílejí pocity, které v nich čtení vyvolalo. Vzbuzení emocí pro ně představuje klíčovou kvalitu románu, jež podstatně vymezuje smysl čtení literatury o historii. Bílou Vodu charakterizují jako „intenzivní zážitek“, který vzbuzuje „smutek a rozčílení“. Dotýká se srdce, dostane se pod kůži: „Vynikající román, od něhož se nešlo odtrhnout. Emocionální horská dráha, nesmírně čtivé, syrové a srdce drásající.“ Dominantní role emocí má zásadní význam pro zacházení s historií. Čím více emocí kniha vzbudí, tím je vztah čtenářů k historii silnější. Toto zaměření na zážitek se specificky propojuje s historickým obsahem. Dějiny pak jsou tíživé, temné, působí mrazivě. Do popředí vystupuje prézentní čas prožitku, historický čas vyprávěných událostí naopak ustupuje. Ukazuje se, že intenzita zážitku určuje kvalitu dějin: čím je silnější, tím jsou dějiny lepší.

Nečekaná historie

Část literární produkce se k historii explicitně hlásí, jinde je její přítomnost implicitní. Modelovým příkladem může být rozsáhlá a komerčně úspěšná tvorba Františka Kotlety, jež nemá k historii tak zřejmý vztah jako romány traumatu. Když se však odvážíme vstoupit do světa akční fantasy, zjistíme, že je plný historie, ovšem v netradičním spojení s drsným humorem, pornografií a násilím. Romány traumatu vyprávějí o historii vážně, tematizují především oběti nacismu a komunismu. Souzní tak se státní politikou paměti, což se odráží nejen v mediální pozornosti, ale též v průniku do škol. Zatímco Peníze od Hitlera běžně najdeme v maturitních kánonech gymnázií, romány Františka Kotlety bychom tam hledali marně. Kupříkladu v sérii Bratrstvo krve se to hemží upíry a vlkodlaky, jejich příběhy jsou však zasazeny do historie. V díle Stalingrad (2019) se spolu s českým upírem Janem Bezzemkem, který bojoval už u Kresčaku, v husitských válkách a usiluje o očistu Čech od Němců, účastníme zlomové bitvy druhé světové války. Jde o střet germánského a slovanského klanu upírů. Kotleta se nebojí drsného humoru ani ve vztahu k holokaustu: Židé zde slouží za potravu germánským upírům.

Historii najdeme i v sérii Legie, jež se odehrává ve vesmíru poté, co byla Země ovládnuta mimozemšťany. S „okupanty“ neohroženě bojuje český odbojář František Moravec. Jak naznačuje jméno hrdiny, je tato fantasy protkána odkazy na protektorát. Kotletovo pojetí historie je hravě subverzivní, pracuje sice se známou historickou látkou, s cynickou ironií však ignoruje tradiční způsoby jejího zvýznamnění. Modelový exkurs do akční fantasy zde ilustruje všudypřítomnost historie v literární produkci. Zároveň představuje specifický přístup k historii. Kotletovky podvracejí vážný vztah k traumatické minulosti, v rámci rozvolněných pravidel přiznaného braku zlehčují historii a nabízejí čtenářům emoce založené na humoru. Historie je součástí netradičního mixu, který především baví.

Ukradený historický román

Romány Aloise Jiráska měly do devadesátých let minulého století místo v literárním kánonu, byly pevnou součástí literární výchovy na školách a vymezovaly základy žánru historického románu. Ještě v roce 2013 vyšel z výzkumu sociologů Jiřího Šubrta a Jiřího Vinopala jako nejoblíbenější historický román F. L. Věk (1888–1906). Tyto časy však již minuly. Čtenáři tradičních historických románů přešli od Aloise Jiráska či Ludmily Vaňkové k historickým detektivkám a epopejím Vlastimila Vondrušky. Historický román zůstal na první pohled stejný. I Vondruška nabízí rozsáhlé epické fresky, kdy dramatické příběhy dílem smyšlených, dílem historických postav vtahují čtenáře do národních dějin. V širším kontextu je však patrná zásadní změna, která souvisí s Vondruškovými ideologickými postoji k aktuálním společenským a politickým otázkám, které začal vyjadřovat zejména v souvislosti s uprchlickou krizí v roce 2015. Na popularitě detektivek a epopejí se svezly krajně pravicové a národně konzervativní polemiky s Evropskou unií, „genderem“ či politickou korektností. Historie ve Vondruškově pojetí se stala potravou kulturních válek. Právě zapojení historických témat do politických sporů představuje další dynamiku, jež přispívá k expanzi historie ve veřejném prostoru.

Intermediální konstelace

V policích českých knihoven nelze přehlédnout objemnou sérii historických detektivek Volkera Kutschera, jejichž hlavním hrdinou je komisař Gereon Rath a které se odehrávají v Německu před nástupem nacistů k moci. Globální čtenářskou popularitu ovšem Kutscherovým knihám zajistil až televizní se­­riál Babylon Berlín (2017–2022). Asi jako většina českých čtenářů jsem se k literární verzi dostal až po zhlédnutí seriálu. První díl série Mokrá ryba (2017) vyšel v Česku až po uvedení seriálu. Volkera Kutschera nezmiňuji jen s ohledem na obecnou popularitu historických detektivek, chci spíše poukázat na dynamický rozměr intermediálních konstelací, jež zmnožují reprezentace minulosti. Filmové či jiné verze literárních textů (Babylon Berlín příkladně vyšel i jako komiks a romány jsou dostupné i ve formátu audioknih) mohou dodatečně podpořit zájem o původní médium.

Autofikce jako zdroj autenticity

V poslední dekádě se prosazuje pojem „autofikce“, který označuje romány napsané formou fikcionalizované biografie. Autoři zde s důrazem na autenticitu vyprávějí osobní příběhy, jež se často týkají sociálního vyloučení, života na okraji. Z perspektivy našeho tázání není podstatná výstižnost definice, důležitější je klíčový význam autenticity a možnost zosobnění historie v tomto typu literatury. Již u románů traumatu jsem zmínil přisvojení historie jako osobního příběhu. Jde to, ačkoliv se jedná o přiznaně fikční příběhy. V případě autofikcí tuto strategii umocňuje opravdovost vyprávění garantovaná autorem. Hranici mezi historií a osobní pamětí jedince modelově ukazují romány Édouarda Louise. V próze Kdo zabil mého otce (2018, česky 2021) vypráví syn příběh svého otce, který se vinou pracovního úrazu ocitl na okraji společnosti. Vzpomíná, jak se po školní výuce dějepisu marně snažil z otce vytáhnout vzpomínku na zlomový rok 1989. Otec však neměl z pádu berlínské zdi žádný zážitek. Syn v románu stroze konstatuje: „Historie, jak se vyučovala ve škole, nebyla tvojí historií.“ Pro naše tázání je podstatné, že se v autofikcích téma historie často objevuje v této reflexivní poloze. Jaká historie? A k čemu slouží? K sociálnímu vyloučení? Rozdvojení historie na tu školní a osobní pak souvisí s expanzí historických témat ve veřejném prostoru. Právě autofikce často artikulují ony „tvé historie“, jež se skrývají za významnými historickými událostmi, o nichž se učíme ve škole.

Nenáročnost prézentismu

Jaké jsou tedy příčiny expanze historie v současné literatuře? Historie představuje všudypřítomné téma, které je schopno jako montážní pěna vyplnit veřejný prostor a nabízí se jako univerzální rámec pro komunikaci téměř o čemkoliv. Tato použitelnost souvisí s řadou změn, k nimž v posledních dekádách dochází na poli porozumění historii. Francouzský profesor historie François Hartog, který se zabývá proměnami vnímání historického času, tyto posuny charakterizuje jako „novou historickou situaci“. Důležitým rysem těchto změn je vyvázání historie z tradičních myšlenkových rámců moderny. Ty můžeme vymezit jako konkrétní kategorie historického myšlení (příčina a následek, trvání a změna) a velká vyprávění se silným horizontem budoucnosti (příběh emancipace národa či civilizačního pokroku). Důsledkem těchto změn je personalizace historie. Vztah k minulosti vzniká přes osobní prožitek, není nutné historii racionálně verifikovat, vyprávět ji jako velký příběh (národní ideologii) či historickou událost patřičně zasadit do kontextu širších souvislostí. Výše citované čtenářské komentáře k románu Bílá Voda ilustrovaly tento princip zosobnění skrze afektivní prožitek. V popředí zájmu čtenářů jsou emoce, jejichž intenzita zakládá dojem autenticity, který autorizuje reprezentaci historie. Je pravá, protože na nás intenzivně působí. Právě personalizace historie a důraz na emoce jsou příčinou expanze historie, neboť výrazně snižují její konfliktní povahu a zvyšují její komunikační potenciál.

Další možná příčina této expanze se týká efektu multiplikace, jejž jsme se dotkli v případě
románů traumatu a psaní o holokaustu. Britský akademik Andrew Hoskins, který zkoumá dopady technologií na paměť, hovoří v souvislosti s dynamikou nových médií o „konektivním obratu“ či „hyperkonektivitě“. Nové technologie dle Hoskinse zásadním způsobem změnily způsob, jak komunikujeme o historii. V současnosti náš čas rytmizují sociální sítě. Jsme aktuální, jen když jsme připojeni a sledujeme nepřetržitý tok nových informací. I historie je tak komunikována jako aktuální performativ (teď čtu knihu, teď sleduji film, teď se fotografuji s památkou). Tato hyperkonektivita výrazně zmnožuje reprezentace historie ve veřejném prostoru a přispívá k multiplikacím.

François Hartog spojuje novou historickou situaci s prézentismem: „Novým horizontem se totiž stala sama přítomnost, čas bez budoucnosti a bez minulosti, který si minulé i budoucí vytváří podle potřeby, ze dne na den; čas, který uznává jen okamžitost.“

Ve vztahu k literatuře se tento prézentismus projevuje rozkladem literárního kánonu a důrazem na aktuální literární události. Jako hlavní časový rámec pro vztahování se k minulosti zde funguje přítomnost. Čtenář aktuálně prožívá emoce z tíživé historie, teď sdílí své dojmy ze čtení na sociálních sítích. Prézentistický přístup k historii je mimořádně flexibilní a nenáročný. Bez většího úsilí dokáže zvýznamnit jakoukoliv historii pro jakéhokoliv čtenáře.

Autor je historik.