Rozkoší proti konvencím

Sexuální život seniorů je v kinematografii stále častějším tématem. Španělské drama Mamacruz citlivě i s nadhledem sleduje katoličku, která po sedmdesátce znovuobjevuje své tělo. Vypovídá o generačních rozkolech i škodách napáchaných patriarchální minulostí.

Ticho uprostřed obýváku v Seville prořezává mužské chrápání a zvuky romantického melodramatu. Televize pro postarší katoličku Cruz představuje jediný kontakt s vášní či touhou. Hrdinka osobního filmu režisérky a scenáristky Patricie Ortegy se však brzy omylem setká s trochu ostřejším audiovizuálním obsahem a zjistí, že na pokušení a sexuál­ní tužby není nikdy pozdě. Mamacruz zpracovává téma erotického probuzení v pozdním věku, jež pro festivalovou scénu není žádnou novinkou. Zmínit můžeme obdobně laděnou Glorii (2013), generačními rozdíly poháněnou Moji šťastnou rodinu (Chemi Bednieri Ojakhi, 2017), stylizované drama Kos v ostružiní (Blackbird Blackbird Black­berry, 2023) či mrazivě drsné Blažiny lekce (Urocite na Blaga, 2023), oceněné Křišťálovým glóbem v Karlových Varech. V tuzemské tvorbě se tématu věnoval Bohdan Sláma v Bábě z ledu (2017). Mamacruz tak není ve vyobrazení intimity a životní změny stárnoucích lidí ojedinělá, cenná je však díky schopnosti mísit empatii s nadhledem.

 

Intimní drapérie

Sedmdesátiletá Cruz se posledních několik let stará jen o svou rodinu. Její dcera se v zahraničí připravuje na taneční inscenaci a hrdinka s obavami vychovává vnučku. Ačkoli se vždy chtěla živit šitím, nikdy na to nenašla odvahu a oděvy tvoří pouze pro sošky v kostele, kam pravidelně dochází. Sama sebe potlačuje a dusí, a to nejen stále utaženějším korzetem. Paradoxně právě v upjatém prostředí kostela – díky intenzivnímu prožitku u sochy Ježíše a nalezenému letáku o skupinové sexuální terapii – začne znovuobjevovat svou sexualitu.

Ortega svůj film snímá ve statických záběrech asociujících životní strnulost, usedlost a pohodlí. Využívá nepříliš širokou barevnou paletu, která se posléze se sílícím sebeuvědoměním hrdinky mění v kontrastní hru šerosvitu a pestřejších tónů. Protagonistku často vidíme v zrcadle, neustále je konfrontována s tím, jak vypadá její veřejný, ale i soukromý obraz. Tomu odpovídá i ostré střídání celků a detailů, zdůrazňující rozdíl mezi tím, jak postavu vnímá okolí, a jejími intimními momenty. Autorka citlivě a decentně zachycuje bariéry, které hrdince brání v tom, aby se skutečně oddala sama sobě. Střihová skladba vyniká asociativními a kompozičními střihy, jež plynule propojují diametrálně odlišné velikosti záběrů. Právě v těchto drobných nuancích je film silný – a podobně pečlivý jako Cruz při šití drapérie.

 

Jako dvě kamarádky u kanasty

Už rozestavením postav v rámu režisérka reflektuje manželskou stagnaci dvou seniorů. Když spolu pár mluví, každého snímá samostatně, pokud jsou v jednom záběru, nacházejí se daleko od sebe. Snímek vyvrací zažitou představu o mužích, kteří na „stará kolena“ chytají druhou mízu a stále dokážou uhranout mnohem mladší ženy. Manžel je na rozdíl od Cruz ustrašený, intimity se bojí. Sama hrdinka poznamenává, že jsou jako dvě kamarádky hrající kanastu.

Sexuálně otevřené, přitom decentní drama také připomíná, že chceme­-li lépe chápat svět a naše blízké, musíme nejdříve začít pečovat sami o sebe. Cruz není schopná komunikovat s dcerou, v jejímž životě na prvním místě stojí kariéra a seberealizace, což pro předchozí generaci žen bylo takřka nemyslitelné. Jakkoli je ale dcera sobecká, porozumění chybí na obou stranách, jak ukazují deprimující videohovory.

Digitální technologie ale nejsou démonizované, díky tabletu Cruz nalézá erotická videa nebo chatuje s kamarádkami. Snímek klade důraz na důležitost komunity, staví vedle sebe protagonistčiny empatické kamarádky s pobouřenou skupinou konzervativních senio­rek se zálibou v klevetách a pomluvách. Režisérka však nehodnotí, nikoho neshazuje, spíše trpělivě pozoruje a nechává vyvstat obraz škod napáchaných patriarchální minulostí.

Mamacruz vypráví o odmítání změny, potlačování i překonávání strachu ze sebe sama, ale také o tom, jak se navzájem ovlivňuje duševní a tělesné prožívání. Dílo, jež režisérka věnovala své matce, je osobní zpovědí s poměrně jasným, a zároveň jemně podaným sdělením. Vyhýbá se patosu či přehnaně idealistickému závěru. Zaujme lehkostí, s níž své téma pojednává. Díky tomu může oslovit rozmanité divácké skupiny.

Autor je filmový publicista.

Mamacruz. Španělsko 2023, 84 minut. Režie Patricia Ortega, scénář Patricia Ortega, José Ortuňo, kamera Fran Fernández Pardo, hudba Paloma Peñarrubia, hrají Kiti Mánver, Chema del Barco, María José Mariscal, Pepe Quero a další. Premiéra v ČR 1. 2. 2024.