Maďarská literatura oplývá historickými náměty. Nalezneme v ní sociografické romány, rodinné ságy či společenské fresky, příběhy lidí, kteří jsou dějinami válcováni, i těch, kdo jimi hýbou. Obrazy výjimečného národního osudu nyní nahrazují spíše alegorické poukazy na vztah mezi uměním a mocí.
Specifičnost maďarské kultury v rámci střední Evropy je přirozeně do velké míry dána už tím, že se opírá o jeden z ugrofinských jazyků, jejichž kolébka je vzdálena tisíce kilometrů na východ. K jazyku lze přidat celou paletu různých kulturních rozdílů a hned je zaděláno na to, aby se mentální svět maďarského společenství významně soustřeďoval na otázku vlastní výjimečnosti a speciálního národního osudu. Intenzivní potřeba sebereflexe maďarské společnosti se nakonec přetavuje i do hojného zpracování historických témat v oblasti umělecké, potažmo literární produkce. Podobně jako ostatní středoevropské literatury i ta maďarská si prošla vývojem, při němž se její tematické i estetické preference výrazně proměňovaly. Zatímco romantická literatura devatenáctého století se podílela na vzniku a utvrzovaní národní symboliky a tradic, maďarská moderna přinesla výrazné zpochybnění narativu o národní výjimečnosti a otevřela prostor pro integraci vícera pokrokových tendencí a intenzivní kritiku namířenou vůči vlastním dějinám. Další radikální etapu v literární reflexi maďarské historie zaznamenala literatura až s nástupem postmoderny. Její příchod ohlásilo v roce 1959 vydání románu Gézy Ottlika s názvem Škola na hranici (česky 1974) a se vší parádou otřásla maďarskou literaturou především na konci sedmdesátých let s příchodem tvorby „petrovské generace“, reprezentované zejména dílem Pétera Esterházyho a Pétera Nádase.
Umění a moc
Právě pod vlivem jazykově a metatextuálně hravého postmoderního psaní se výrazně proměňoval i žánr historické prózy. Jedním z výrazných příkladů změny fikcionalizace historické látky v románovém žánru se stal text maďarského slavisty Györgye Spiróa Pod značkou X (1981, česky 1990). Svého času šlo o kontroverzní román, jehož zápletku autor sice zasadil do polského divadelního milieu druhé poloviny devatenáctého století, příběh lze ale vnímat spíše jako alegorii zobrazující umělecké kruhy kádárovského normalizačního režimu osmdesátých let. K námětově podobnému zpracování jistého střípku dějin se Spiró vrátil také nedávno s románem Diavolina. Vyprávění o Rusku (2015, česky 2022). Příběh, ve kterém zpracoval poslední roky průkopníka socialistického realismu Maxima Gorkého, tentokrát s groteskním laděním zobrazuje postavu umělce, jehož svobodnou tvorbu limituje politická realita dané doby. Zmíněné texty jsou tak pouze ukázkou toho, jak Spiróovo dílo systematicky a s jistým nábojem umělecké angažovanosti poukazuje na konfliktní vztah mezi mocí a uměním, který je nepochybně citelný v Maďarsku i v současnosti.
Rodinné kaleidoskopy
Literární reflexí historických událostí je prostoupeno taktéž dílo zmíněných Spiróových vrstevníků, Pétera Esterházyho a Pétera Nádase. Tvorba těchto velikánů postmoderního psaní přitom sahá od sedmdesátých let prakticky až do současnosti. V textech se jim daří postihnout historické skutečnosti hned z několika perspektiv. Oba si totiž v posledních letech života v komunismu osvojili svérázné způsoby nenapodobitelné literární exprese, které se naplno projevily rovněž v rozsáhlém díle vzniklém už po pádu železné opony. Zatímco se Esterházyho vypravěčství vyznačuje jazykovou a sebereflexivní hravostí a těsným spojením syrovosti a ironie, v Nádasových textech nacházíme smysl pro kaleidoskopickou kompozici a hlubinné objevování odstínů tělesného i duševního prožívání člověka.
I navzdory rozdílům při vytváření fikčního světa a vskutku odlišné autorské poetice jejich literární texty propojuje zobrazování člověka uprostřed významných dějinných zvratů. Ani jeden z nich tedy nevytváří klasický, lineárně vyprávěný historický příběh, naopak se oba snaží obraz nezpochybnitelného výkladu dějin a rigidní kolektivní paměť dekonstruovat. Využívají u toho vlastní vzpomínky na zobrazení existenciální zkušenosti života v totalitním režimu, přičemž jako zdrojová základna jim slouží rodinná paměť a taktéž bohatství literární tradice maďarské a evropské kultury. Ať už si čtenáři otevřou Esterházyho Harmonii caelestis (2013, česky 2000), Nádasovy Paralelné príbehy (2005, slovensky 2009) nebo kterýkoli jiný román těchto autorů, dostane se jim fikčně problematizované esence zkušenosti a prožívání historického času člověka střední Evropy.
Dokumentární fikce
Tvorbou Pétera Nádase a Pétera Esterházyho se historizující próza v maďarské literatuře samozřejmě ani zdaleka nevyčerpává. Pod vlivem postmoderního odkazu této autorské generace tvoří taktéž další, o něco mladší autoři. K textům, jež byly dobře přijaty jak čtenáři, tak kritikou, patří linie historické prózy, kterou lze označit zdánlivě si protiřečícím spojením „dokumentární fikce“. Řeč je o textech, jež vznikají na základě detailního zkoumání pramenů historiografické povahy. Zdrojem takovýchto fikčních historických příběhů se stávají různé archivní dokumenty, fotografie či vzpomínky pamětníků, získávané metodou orální historie. Příkladem takto koncipovaných próz jsou například texty Pála Závady. Fabulí románu Jadvižin polštář (1997, česky 2002) se staly fikční deníkové zápisky Ondřeje Osztatného, které sice v prvním plánu tematizují problémy manželství, avšak text se dá vnímat i jako literární obraz minulosti dolnozemských Slováků na počátku dvacátého století. Ke svým maďarsko-slovenským kořenům se Závada vrátil znovu nedávno v románu Prirodzené svetlo (2014, slovensky 2021). Vyprávění o osudech běžných lidí z okolí Tótkomlóse podpořil výraznou intermediální kompozicí, když do textu románu integroval dobové fotografie.
Odlišnou, ale stejně legitimní metodu si zvolil Gábor Zoltán, autor pocházející z Városmajerské ulice v Budapešti. Ta se v období druhé světové války totiž stala centrem maďarského fašistického hnutí Šípových křížů, jež páchalo ohavné skutky na židovském obyvatelstvu maďarské metropole. Zoltán tak u přípravy dokurománu o fašistických zvěrstvech s názvem Orgia (2016, slovensky 2019) podnikl zevrubný výzkum různých historických pramenů a taktéž sesbíral vícero vzpomínek a svědectví místních lidí.
Dějiny marginalizovaných
Jiný přístup k historické látce uplatňují díla současné maďarské tvorby, která se snaží odvyprávět události z maďarských dějin prostřednictvím perspektiv marginalizovaných společenských skupin. V této souvislosti můžeme vzpomenout texty několika maďarských autorek, jako například romány A kígyó árnyéka (Stín hada, 2002) Zsuzsy Rakovszky, Mesto dažďa (2004, slovensky 2006) Évy Bánki nebo Házatlanok (Bez vlasti, 2019) Judit Kováts. Historické příběhy těchto autorek spojuje nejenom zobrazování často přehlížené minulosti etnických menšin na území někdejších Uher, ale též důraz na tematizaci postavení ženy uprostřed „velkých dějin“. K jiným případům doplňování historie odlišnými perspektivami je možné zařadit historické prózy Viktora Horvátha nebo Gergelye Péterfyho. Jejich romány Turecké zrcadlo (2009, česky 2016) a Vycpaný barbar (2014, česky 2017) problematizují historické vyprávění zobrazením života lidí s jinou náboženskou a kulturní identitou či odlišným původem. Texty zmíněných autorek a autorů jako by dotvářely hlavní, po dlouhá období nezpochybňovaný literární obraz maďarských dějin.
Ani posledně zmiňovanými romány výčet knih tematizujících maďarskou historii pochopitelně nekončí a uvedené texty tvoří jen malou ukázku toho, co dnes představuje výrazné tendence historického psaní v současné maďarské próze. Autoři a autorky dnes pociťují nevyhnutelnou potřebu návratu k bohaté národní historii a jejím narativům, mýtům i symbolům a vystavují je kritickým a invenčním způsobům psaní.
Autor je hungarista.