V polovině února nečekaně zemřel Alexej Navalnyj. Přesné okolnosti se asi nikdy nedozvíme, ale o tom, že příčina úmrtí známého opozičního politika souvisí s jeho vězněním, lze jen těžko pochybovat. Navalnému se rozhodně nedá upřít odvaha, nemělo by se však zapomínat ani na jeho nacionalistickou rétoriku.
Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 bylo zřejmé, že Putinův režim odhodil veškeré zábrany. Otevřené pohrdání mezinárodními úmluvami umožnilo ruskému diktátorovi rozpoutat surové represe a neutralizovat řadu svých rivalů. Po Jevgeniji Prigožinovi došlo i na Alexeje Navalného. Navzdory otevřené brutalitě systému před 16. únorem 2024 ale jen málokdo věřil tomu, že „novoruský car“ zlikviduje svého nejznámějšího kritika, neboť pouze šílenec by si přál, aby se z aktivisty (a bývalého nacionalisty) stal mučedník.
Po pokusu o otravu v roce 2020 státní propaganda hájila svého vůdce argumentem, že kdyby bylo jeho záměrem Navalného odstranit, nic by mu v tom nezabránilo. K úmrtí nepohodlného politika skutečně došlo až o čtyři roky později v předvečer voleb, snad aby nikdo nepochyboval o tom, kdo má v Rusku poslední slovo. Putin se dokonce neostýchal tři dny nato povýšit šéfa federální vězeňské služby, jenž je zodpovědný za podmínky, v nichž byl opoziční politik držen.
Boží bojovník
Smrt z Navalného udělala novodobého „božího bojovníka“: poslední dva únorové týdny roku 2024 západní média referovala převážně o něm. Vdova Julija Navalná se za přítomnosti profesionálních fotografů sešla s americkým prezidentem a veřejně se přihlásila k manželovu odkazu. Na jeho počest pak vyšly do ulic ruských měst početné davy. Pro liberální a v Rusku skoro neexistující opozici, ale i pro mnoho západních lídrů se Navalnyj stal superhrdinou, který svými činy „rozsvěcel plamen naděje“ v proměnu impéria ve velkostát evropského střihu.
Alexej Navalnyj v roce 2000 vstoupil do liberální politické strany Jablko, založil Výbor na obranu Moskvanů a kandidoval do Moskevské městské rady. Po sedmi letech byl ze strany vyloučen za své nacionalistické výroky a aktivity. Založil nové hnutí, vedl politické debaty, přičemž se pravidelně účastnil Ruských maršů, tj. každoročních pochodů a shromáždění ruských nacionalistických a v některých případech i neonacistických hnutí. Tato aktivita mu zajistila podporu pouze v určitých kruzích, proto začal od nacionalistické rétoriky upouštět a vrhl se do mnohem riskantnější a zároveň prospěšnější činnosti – do neúnavného odhalování finančních podvodů ruské politické elity. V roce 2009 přitvrdil a zaměřil se na protikorupční vyšetřování státních zakázek. Následně vyzval své příznivce, aby v parlamentních volbách volili jakoukoli stranu kromě Putinova Jednotného Ruska. V prosinci 2011, po zfalšovaných volbách do Státní dumy, se Navalného příznivci sešli na Čistoprudném bulváru v centru Moskvy a z jejich shromáždění se stala největší protestní akce za mnoho let. Demonstrace se proměnila ve spontánní pochod k sídlu Ústřední volební komise a spustila protesty stovek tisíc lidí po celém Rusku. Události pak vyústily v brutální policejní zásah na moskevském Bolotného náměstí.
Odvážný patriot
Kariéra protikorupčního aktivisty přivedla Navalného k rozhodnutí kandidovat na křeslo moskevského starosty. Nakonec získal přes dvacet sedm procent hlasů, kdežto prokremelský kandidát těsně překročil padesát procent, a byl tak zvolen v prvním kole. Navalného to ovšem nezastavilo: dál natáčel protikorupční videa a v listopadu 2016 oznámil svou kandidaturu v prezidentských volbách 2018. Součástí jeho předvolební kampaně bylo odhalení rozsáhlé korupce premiéra a bývalého prezidenta Dmitrije Medveděva. Svými antikorupčními aktivitami si sice získal značné renomé, názorově se však od dob Ruských maršů zásadně neposunul. Navíc prohlásil, že v případě vítězství v prezidentských volbách hodlá na okupovaném Krymu uspořádat „normální“ referendum. Tím v podstatě navázal na svá prohlášení z dob těsně po anexi ukrajinského poloostrova. Tehdy oznámil, že by Krym měl zůstat součástí Ruska, jelikož nejde o žádný horký brambor, který by se mohl posílat tam a zpátky.
Ruské antifašistické hnutí mu navíc nedokáže odpustit četná protimigrantská prohlášení nebo tweety, v nichž v roce 2022 kritizoval zbrojení evropských států a jejich vojenskou pomoc Ukrajině. Svou protiukrajinskou reputaci si napravil až těsně před smrtí, kdy zveřejnil patnáct zásad své politické platformy týkajících se války a poválečného uspořádání Ruska.
Odvaha, s níž Alexej Navalnyj vytrvale útočil na pilíře současného ruského systému, je obdivuhodná, ale k pasování na pozici svatého mučedníka by stačit neměla. Podle dat lidskoprávních aktivistů jsou v současném Rusku z politických důvodů ve vězení tisíce lidí, kteří ovšem k sobě nepoutají takovou mediální pozornost jako Navalnyj. Patří mezi ně například politik, novinář a spolupracovník zavražděného Borise Němcova Vladimir Kara-Murza, politik Ilja Jašin, jenž upozornil na válečné zločiny ruských vojáků v Buči, matematik a anarchista Azat Miftachov, výtvarnice Alexandra Skočilenko, která nahradila cenovky v supermarketu protiválečnými vzkazy, a mnoho dalších. Z charismatického a bezpochyby odvážného Navalného není třeba dělat světce. Kontroverzní patriot rozhodně není jediný, kdo si zaslouží obdiv, pomoc navíc potřebují zejména právě výše zmínění a další političtí vězni, kteří aktuálně nemají šanci své cely opustit.
Autorka je komparatistka.