Zahrádka s vysokým plotem

Spořádaní manželé si vychutnávají slunečný den a jejich příkladně árijské děti vesele dovádějí na přebujelé zahradě. Takovýmto idylickým způsobem zobrazuje britský režisér Jonathan Glazer rodinu Rudolfa Hösse ve svém novém snímku Zóna zájmu. Jediné, co klidnou atmosféru sem tam narušuje, jsou zastřené výstřely a křik. Rudolf je totiž hlavním velitelem koncentračního tábora, své ženě říká královna Osvětimi a společnou zahrádku udržují jen pár metrů od plynových komor.

Nacistická reality show

Mohutná vlna reakcí na Glazerovu Zónu zájmu, volnou adaptaci stejnojmenného románu Martina Amise, ukázala, jak omezený slovník při interpretaci temných kapitol naší minulosti stále používáme. Ustavičné skloňování konceptu banality zla Hanny Arendt v souvislosti s bezmála každým pokusem o ztvárnění holokaustu svědčí o tom, že jsme i po osmdesáti letech bezradní v tom, jak se k této dějinné tragédii vztahovat. A tak se pro jistotu uchylujeme k osvědčeným frázím, které nás od tématu spíš vzdalují a ubezpečují naši nezúčastněnou pozici. Podobné limity mnohdy formují i samotné hrané filmy, pokud nerozhodně přešlapují mezi snahou o historickou důvěryhodnost a emocionální předžvýkaností. Jako kdyby jejich jediným cílem bylo vzbudit dostatečnou lítost.

Zóna zájmu si je tohoto konzervatismu vědoma a staví se mu radikálně čelem. Proč se snažit popisovat nepopsatelné, když se k reálným hrůzám, které se dennodenně děly za zdmi koncentračních táborů, nelze byť jen přiblížit? Glazer odmítá poskytnout jediný pohled na utrpení obětí nacistického režimu a věnuje pozornost výhradně těm, kteří se podíleli na jeho chodu z bezpečí luxusní vily. Nepřejímá perspektivu zločinců, nepolidšťuje je. Naopak s Rudolfem (Christian Friedel), jeho manželkou (Sandra Hüller) a jejich potomky experimentuje jako s laboratorními krysami. Hössovi se věnují svým každodenním radostem – zkoušení zabaveného kožichu, hře se zlatými zuby vězňů, souloži se zajatkyní –, zatímco kamery umístěné ve všech místnostech domu snímají každý jejich krok ve stylu kontejnerové reality show.

Holokaust bez spektáklu

Glazer dělá všechno pro to, abychom si podívanou (zbavenou jakýchkoli explicitních výjevů násilí) za žádnou cenu neužili. Staví syžet antiklimaticky a cíleně vyplňuje scény zdlouhavými záběry na nezáživné činnosti postav, k nimž si publikum vzhledem k jejich záměrné plochosti a nekonkrétnosti nemá šanci vytvořit sebemenší vztah, natož se pak zajímat o to, jak tráví každou minutu svých ne­­oprávněně poklidných životů. I v momentech, kdy příběh pročísne záchvěv solidarity nebo přinejmenším studu, přijdou tyto odbojové akce nazmar. Matka paní Hössové se sice z domu ostentativně odstěhuje, aby dala najevo svůj nesouhlas s místními poměry, z jejích komentářů však vyplývá, že jí rozhodně nevadila perzekuce Židů, ale spíš to, že jí kouř ze spaloven znepříjemňoval opalování. Stejně tak pomocnice, jež u tábora kradmo rozmísťovala jablka, aby se vězni mohli najíst, jim nakonec způsobila jenom rychlejší smrt. Letmé dobré skutky tak v boji se systematickým vyvražďováním působí jen coby krátká chvilka nadhledu v moři úmorných všedních úkonů.

O to více vynikne zvuková složka filmu: dunivý soundtrack, jejž vytvořila Mica Levi, se mísí s všudypřítomným vřískotem a ruchy, linoucími se bez ustání zpoza táborové zdi. Hřmění rozpálených pecí, štěkot psů, lidské sténání a zvuk střelby zní zprvu možná nezměrně trýznivě, když ale po hodině stopáže ani na sekundu neutichne, divák nemá jinou možnost než si na lomoz indikující masové vraždění zvyknout. Stejně jako se to naučili Hössovi. Autor tím znovu naráží na možnosti znázorňování extrémního násilí a historického traumatu a namísto doslovné reprodukce sází na princip fungující v hororech – to, co nevidíme, ale pouze slyšíme, může v naší představivosti nabýt ještě monstróznější podoby než ve skutečnosti.

Na Zóně zájmu je ale nejděsivější (vedle závěrečných titulků) právě to, že dovoluje divákům zprostředkovaně zažít netečnost k tomu, co se děje jen pár kroků od keřů šeříku. Přestože máme celou dobu probíhající genocidu doslova na doslech, postupně se z hluku stane monotónní ruchová vrstva, kterou lze odsunout za práh vnímavosti. Až v závěru Glazer přichází se scénou, v níž nechává fikci nahlédnout svůj odraz v realitě. Tvůrce prokázal, že k tomu, aby byl přístup k citlivému tématu dostatečně pietní, není nutné vydat se cestou holokaustového spektáklu typu Schindlerova seznamu (Schindler’s List, 1993) nebo Pianisty (The Pianist, 2002). Nezobrazovat páchaná zvěrstva nemusí znamenat neúctu k přeživším a pozůstalým. Jde o prosté konstatování, že ne všichni byli tehdy v rolích obětí. A že se v hezké zahradě s vysokým plotem můžeme klidně znovu ocitnout.

Autorka je filmová publicistka.