Hranice mezi soukromým a veřejným se v New Yorku stírají a veřejný prostor zde leckdy funguje podle jiných pravidel, než jsme zvyklí u nás. Autorka reportážního textu líčí, jak se pronikání soukromých zájmů do městských ulic odráží na podobě severoamerické megapole.
Kvůli vysoké hustotě zalidnění, neustále se zvyšujícímu počtu lidí bez domova a nulovým sociálním jistotám se v New Yorku do značné míry stírá hranice mezi soukromým a veřejným prostorem. Vagóny metra fungují jako obývací pokoje, park jako ložnice a veřejné záchody jsou místem každodenní hygieny. Lidé, kteří tyto prostory obývají, vám navíc bez váhání dají najevo, že jste právě překročili hranice jejich teritoria. Veřejné a soukromé není definováno jen jasně vymezeným územím, ale také aktivitami, které v daných mantinelech probíhají, jak píše Hannah Arendt v knize Vita activa (1958, česky 2007). Aktivity privátního charakteru, které německá filosofka definuje jako biologické nutnosti, se obvykle odehrávají mezi stěnami našich domovů, skryté očím veřejnosti. V New Yorku se ale před zraky všech žije každodennost bez ohledu na prostorové dispozice.
Hranice svobody
Cestou do školy míjím zabarikádovanou autobusovou zastávku. Ze střechy visí několik plachet a kolem …
