Boj o prostor

Kvůli vysoké hustotě zalidnění, neustále se zvyšujícímu počtu lidí bez domova a nulovým sociálním jistotám se v New Yorku do značné míry stírá hranice mezi soukromým a veřejným prostorem. Vagóny metra fungují jako obývací pokoje, park jako ložnice a veřejné záchody jsou místem každodenní hygieny. Lidé, kteří tyto prostory obývají, vám navíc bez váhání dají najevo, že jste právě překročili hranice jejich teritoria. Veřejné a soukromé není definováno jen jasně vymezeným územím, ale také aktivitami, které v daných mantinelech probíhají, jak píše Hannah ­Arendt v knize Vita activa (1958, česky 2007). Aktivity privátního charakteru, které německá filosofka definuje jako biologické nutnosti, se obvykle odehrávají mezi stěnami našich domovů, skryté očím veřejnosti. V New Yorku se ale před zraky všech žije každodennost bez ohledu na prostorové dispozice.

Hranice svobody

Cestou do školy míjím zabarikádovanou autobusovou zastávku. Ze střechy visí několik plachet a kolem lavičky je vystavěná hradba z igelitových tašek a velkých kufrů. Pod vrstvami několika dek se rýsuje silueta sedící postavy přikryté od hlavy k patě. Nikdo z cestujících čekajících na autobus se neodváží vstoupit dovnitř – bylo by to, jako byste někomu bez pozvání vešli do bytu. Podobné situace zažívám v New Yorku poměrně často. Někdy jen jako přihlížející, jindy jako aktérka, která nevědomky překročí hranici soukromého prostoru v domnění, že se pořád pohybuje v tom veřejném. Jednou jsem omylem vystoupila z metra o zastávku později a hned při východu z podzemí mi do cesty skočila žena, která svým tělem bránila kus chodníku, jejž považovala za vlastní, a velmi důrazně mi dala najevo, že tudy prostě neprojdu. Na domácím, českém hřišti bych se nenechala zastrašit, ale tady jsem podle pravidla „nikdy nevíš, kdo má v kapse zbraň“ radši přešla na druhou stranu. Ženin křik se za mnou rozléhal, dokud jsem nezmizela za nejbližším rohem.

Při podobných incidentech se vždy cítím být pod drobnohledem celého světa, pravdou ale je, že se nikdo ani neotočí. Lidé se sluchátky v uších překračují muže plazícího se po zemi s igelitem místo bot, možná si ho přes svit displeje ani nevšimnou. Mantra neomezené svobody, kterou tu všichni neustále opakují, mi tak připadá jako omluva za individualismus. Všichni mají právo mluvit, ale nikdo nikoho neposlouchá. Kde ale končí síla řeči, tam začínají ploty, zátarasy a cedule. Obyvatelé New Yorku si tak úzkostlivě chrání bezmála každý patník, na který by se dalo sednout, každý strom, o který by se dalo opřít. Na plotech a fasádách visí cedule s nápisy jako „Zákaz poflakování“, „Zákaz sdružování“, „Hlídejte si svého psa“ nebo „Zákaz sezení před budovou“. Místo, které již není někým obsazené, je okamžitě popsáno zákazy a upozorněními.

V New Yorku je samozřejmě několik velkých parků, kde si lidé dokonce mohou sníst svůj oběd na lavičce, ale na ty se za slunného počasí stojí fronty a ani v zimních měsících nemáte vyhráno. Někdy na konci prosince jsem si chtěla před vstupem do metra na chvíli sednout v parku, kde bylo v kruhu asi deset laviček, a dát si večeři z krabičky. Kromě mě tam byl jen jeden muž, takže jsem usoudila, že je v areálu místo pro nás oba. To ale byla velká chyba: opovážila jsem se sednout si zhruba tři lavičky od něj, což ho z nepochopitelného důvodu rozčílilo. Začal na mě křičet, jestli si myslím, že mi ten park patří, a že mám štěstí, že kousek odtud parkuje policejní auto. Nakonec si sbalil své věci a uraženě odešel. Úplně jsem zamrzla a přemýšlela, co jsem udělala špatně. Můj první pocit byl, že bych se mu měla omluvit. Nakonec jsem se zmohla jen na tiché, nedůvěryhodné „Fuck you, man“ a styděla se dál.

Verbální konfrontace ve veřejném prostoru jsou v New Yorku na denním pořádku. Několikrát jsem byla svědkem slovních přestřelek náhodných chodců o tom, kdo se na koho špatně podíval nebo kdo se jak postavil na přechodu. Z pozice diváka je to samozřejmě zábavná podívaná – proud slovních asociací leckdy připomíná nesmyslné dialogy z tarantinovských filmů. Zajímavým poznatkem pro mě bylo, že taktika ignorace na určitou skupinu lidí vůbec neplatí. Někteří nepřestanou mluvit, dokud jim nedáte najevo, že je registrujete. Nemusíte jim ani odpovídat, stačí, když pohledem uznáte jejich existenci, a tím, jak by řekl Francis Fukuyama, i jejich důstojnost. Spor je vyřešen, vy jste prohráli, a můžete pokračovat v cestě.

Mezi psy a odpadky

Veřejný prostor New Yorku ale neobývají pouze lidské bytosti. Ve městě žije podle statistik z roku 2022 kolem šesti set tisíc psů, čemuž je přizpůsobena i nabídka místního trhu. V každém bloku najdete psí lázně a wellness, speciální psí pekárnu a ekofriendly psí butiky s nejnovějšími druhy návleků vhodných jak na rozpálené chodníky, tak do blátivého terénu psích hřišť. Peníze, které jsou lidé schopni utratit za domácí mazlíčky, se každoročně pohybují v miliardách dolarů. A tak si čerstvě namasírovaní a vykoupaní psi vykračují ve svých značkových oblečcích ulicemi Manhattanu mezi žebrajícími veterány žijícími v kartonových přístřešcích. Co ale majitelé psů svým svěřencům koupit nemůžou, je veřejný prostor, takže cesta na metro je slalomem mezi výkaly. Psí výběhy jsou jen ve vybraných lokalitách, jinde jsou místa pro venčení psů striktně limitovaná již zmíněnými cedulemi, případně plůtky, kterými je obehnaný každý strom. A tak se i život psů stává veřejnou podívanou.

Další specifickou kategorií okupující veřejný prostor jsou dopravní prostředky. Pokud je na chodníku či na cyklostezce kus volného místa, řidiči zbystří. Parkuje se v podstatě všude, třeba i uprostřed křižovatky, kde jednou zastavil náš řidič autobusu, protože už měl dost dopravní zácpy a potřeboval se projít. Výrazná je také přítomnost pytlů s odpadky, které každou neděli, úterý a čtvrtek večer vytvoří na ulici plastová pohoří obývaná krysami a sběrači vratných obalů. Veřejný prostor, který by měl být otevřen všem, je tak v New Yorku amorfním pojmem, jehož hranice se neustále mění. Do společného velmi často zasahují soukromé zájmy, ale i spontánní aktivity jednotlivců. Chybějící veřejný prostor je zde příčinou i důsledkem situace, ve které schází, slovy Hannah Arendt, smysl pro společný svět. Takový, který není výsledkem pravidel, ale vzniká v rámci mezilidských interakcí.

Město kontrastů

Nejsou to ale jen negativní příklady, které odrážejí nejasnost hranice mezi soukromým a veřejným. Skoro každé odpoledne stojí u běžeckého okruhu v Prospect Parku starší muž s kazeťákem, pouští si nahlas hudbu a tancuje. Nikoho nenutí, aby se k němu přidal, ani nevybírá peníze, prostě dělá to, co většina z nás dělá doma, schovaná před světem. Poskakuje v teplákové soupravě na své oblíbené songy a lidé se k němu spontánně přidávají. Nejsou tu tedy jen ti, kteří ostatním prostor berou, ale i jednotlivci, kteří ho svými aktivitami jiným otevírají.

Po půl roce bydlení v New Yorku přiznávám, že život je tu pro mě vyčerpávající, ale zároveň podnětný. New York je místo obrovských kontrastů, kde je k dostání zdarma kečup, tatarka nebo pitná voda, ale nikoliv zdravotní péče. Místo, kde se nepoužívá keramické nádobí, protože je jednodušší vyhodit tuny plastu než platit lidi, kteří by myli talíře. Ale především místo, kde musíte mít ostré lokty a dobrou slovní zásobu, pokud se rozhodnete aktivně vstoupit do veřejného prostoru. A to je úkol na celý život.

Autorka je stipendistka Fulbrightova programu v New Yorku.