Kurt Cobain

Kurt Cobain se zastřelil 5. dubna 1994 v za­­hradním domku nad garáží.

O třicet let později bych rád uplatnil ně­­který z výstřižků, které jsem tehdy shromažďoval v deskách označených titulkem z časopisu Bravo: „Nirvana – brutální, hlasitá a rebelantská“. Bylo mi dvanáct a půl a k čerstvě kanonizované rockové legendě jsem přistupoval s posvátnou úctou. Kdyby to šlo, bez váhání bych vstoupil do Církve Kurta Cobaina (později se ukázalo, že neexistovala). Živě si vybavuji, jak mi vadilo, když na mě z rubu vystřižených článků vykukovaly růžové ksichtíky Kelly Family a znesvěcovaly mou sbírku! Proto jsem výstřižky podlepoval papírem. Časem mě ovšem dohnaly rozpaky z mého mladšího já, a složka skončila v garáži. Ta bohužel i tentokrát sehrála negativní roli – sbírka se ztratila.

Téma tohoto čísla však netvoří jen nostalgické vzpomínky na grungeové dětství. Zastavíme se mimo jiné u typu depresivního rockera, u významu „klauzule smrti“ v hudebním průmyslu, u Cobainova aktivismu a jeho odporu k normativní maskulinitě nebo u nejednoznačnosti hranice mezi subverzí a komercí. Nirvana se proslavila před nástupem streamování a sociál­ních sítí, v éře, kdy „indie scéna“ a „main­stream“ pro mnohé představovaly dva různé světy. Excentrik, který pro svou skupinu vymýšlel názvy jako Poo Poo Box, Gut Bomb nebo Fecal Matter, se tak v době milionových prodejů svých alb obával, že ho scéna, z níž vzešel, zavrhne. Jak poznamenal Cobainův životopisec Michael Azerrad: „Několik jeho kamarádů tehdy založilo label Kill Rock Stars – a on byl rocková hvězda.“

Pro pochopení Cobainova specifického postavení mezi popkulturními celebritami je třeba zmínit také jednu zdánlivě odlehlou skutečnost: v době, kdy Nirvana začínala získávat pozornost i mimo Seattle, byla ve Spojených státech z rychle se šířící epidemie AIDS běžně viněna gay komunita, o čemž vypovídá dobové označení GRID neboli „gay­-related ­immune defi­cien­cy“. Cobainovo hlasité odmítání homofobie tedy nebylo zdaleka tak samozřejmé, jak se dnes může zdát, a slogany typu „Bůh je gay“ či vystupování v ženských šatech mělo značný dopad. Z poznámky na obalu poslední studiové desky je nicméně patrná Cobainova frustrace z toho, že jeho hudba oslovuje i publikum, kterému byly podobné postoje cizí: „Jestli jsi sexista, rasista, homofob nebo prostě kretén, nekupuj si to. Je mi jedno, jestli mě máš rád. Nenávidím tě.“

Cobain se proti své vůli stal „hlasem generace X“, pociťující beznaděj a odcizení ve světě ovládaném poválečnými boomery. Potíž byla v tom, že tato pozice popírala jeho subkulturní kořeny. Ještě hůř ale dopadaly pokusy ji zpochybnit. Čím rozporuplnější a sarkastičtější byla jeho komunikace, tím lépe naplňoval svou úlohu. Cobainovy aktivistické postoje tak rámoval punkový nihilismus a jeho mediální obraz byl plný paradoxů: vystupoval jako feminista, ale také rád pózoval s puškami; hlásil se k pro­-choice hnutí, a zároveň byl fascinován anatomickými modely embryí; dělal si legraci z MTV, kde vystupoval. Příznačné je i jeho tvrzení, že titul skladby I Hate Myself and Want to Die je „tak doslovný, jak jen vtip může být“.

Po hudebníkově sebevraždě se objevily úvahy, do jaké míry byla na vině deprese a jestli jeho mise nebyla od počátku znehodnocena cynismem a negativitou. Pozornost si ale zaslouží i způsob, jakým někteří komentátoři ve světle Cobainova tragického konce nahlíželi na tehdejší mladou generaci. Nechvalně v tomto ohledu proslul komentátor Andy Rooney, který se ptal, co by „všichni ti mladí lidé dělali, kdyby museli čelit skutečným problémům“, a pochyboval, jestli vůbec chodí do práce a „vracejí něco světu, od kterého si tolik berou“. Při čtení podobných výroků, svědčících především o neměnnosti určité polohy „boomer­ství“, vlastně dává smysl, že i dnes tolik teenagerů nosí trička Nirvany – i když je kupují v řetězcích s rychlou módou.