Málokterá rocková skupina ovlivnila populární hudbu tak zásadně jako trio založené Kurtem Cobainem. Jedna věc však je přetrvávající vliv legendy, druhá přístup hudebního průmyslu zaměřený na prodeje. Právě konflikt mezi subverzí a komodifikací přitom charakterizuje specifickou roli Nirvany v historii popkultury.
O smrti Kurta Cobaina se svět dozvěděl 8. dubna 1994. Přestože veřejnost zpráva zaskočila, ti, kdo byli se situací frontmana Nirvany obeznámeni, už nějakou dobu tušili, že se schyluje k tragédii. Věcně až cynicky se ke zpěvákově sebevraždě vyjádřil spisovatel William S. Burroughs, s nímž se Cobain setkal poté, co nahrál hudební doprovod k jeho povídce Feťákovy Vánoce: „Tady vůbec nemůže být řeč o nějakém projevu Kurtovy vůle. Osobně jsem přesvědčen, že zemřel už dávno.“ Kdykoli nastane podobná tragédie, zaznívají hlasy, které se ptají: Když měli všichni zlé tušení, proč nikdo nic neudělal? Odpověď by jistě byla složitá, nicméně smutnou pravdou zůstává, že pro mnohé měl Cobain větší hodnotu mrtvý než naživu.
Alternativní devadesátá
O leckom se vypráví, že se proslavil přes noc, ale udělat takovou „díru do světa“ jako Nirvana vyžaduje specifickou souhru okolností. S koncem osmdesátých let se zdálo, že posluchačům populární hudby začínají lézt dobové trendy krkem. Desetiletím, v němž se sice dařilo metalu, které ale také překypovalo bombastickými power baladami a sterilními tanečními hity, ovšem postupně probublávaly i alternativnější styly, například college rock kapel typu B-52’s či Jane’s Addiction, fúze postpunku, gothic rocku a new wave, jakou představovali The Sisters of Mercy, The Cure a částečně i Nick Cave, nebo noiserockový či indie přístup v té době ještě spíše undergroundových Sonic Youth a Pixies, k nimž se Cobain opakovaně hlásil. Cestu k úspěchu ale Nirvaně na začátku devadesátých let vyšlapaly jiné tehdy nekonvenční, ale komerčně úspěšné skupiny – zejména R.E.M. s deskou Out of Time z března 1991 a Metallica s eponymním černým albem ze srpna téhož roku.
Jestliže zmínění hudebníci pootevřeli alternativě dveře do mainstreamu, album Nevermind, vydané koncem září 1991, otevřelo stavidla, a seattleský underground během několika měsíců dočasně vplynul do středního proudu. Surová autenticita Cobainovy, Novoselicovy a Grohlovy hudby působila v porovnání s vyumělkovanými výstupy popových hvězd poslední dekády, včetně „metalistů s fénem“, osvěžujícím způsobem. Především ve frontmanovi Nirvany nalezla dospívající generace X perfektní idol. Kombinace ironie, apatie a nevysvětlitelného světobolu byla přijímána jako generační výpověď a ležérní styl grunge (označení, které se ani jednomu z původních představitelů tohoto stylu nelíbilo) záhy pronikl do módy. Vliv Nirvany byl tak enormní, že stačilo, aby v rozhovoru zmínili jméno oblíbeného interpreta, a ten vzápětí obdržel smlouvu od dceřiné společnosti jednoho z tehdejších šesti velkých hudebních vydavatelství.
Na své si tak přišli „kolegové z grunge“ jako Pearl Jam, Alice in Chains nebo Soundgarden i Cobainovy obskurní tipy jako The Butthole Surfers, Melvins či Meat Puppets. Hlad po alternativě byl takový, že se na výsluní ocitlo i punkové feministické hnutí Riot Grrrl a později, s odlivem zájmu o grunge, také žánry jako pop punk, nu metal nebo postgrunge. Jakkoli se ale proměnil „Zeigeist“ dobové popkultury, neoliberální ideologie a vliv komerce po rozpadu východního bloku navzdory hospodářské recesi jen sílily. Než se Nirvana stihla rozkoukat, její hudba i styl se staly komoditami. Jak píšou Joseph Heath a Andrew Potter v knize Kup si svou revoltu! (2004, česky 2012), stejně jako v případě hippies i tentokrát kontrakulturu přežvýkal dominantní, tržně orientovaný mainstream a opět vyplivl trendy produkt, jehož zdánlivá podvratnost se stala nedílnou součástí systému.
Klauzule smrti
Cobain si nejspíš na vrcholu své slávy připadal jako atrakce v lapidáriu mrtvých stylů, jako exemplář poslední rockové hvězdy na „konci dějin“. Aspoň tak o jeho postavení přemýšlí Mark Fisher v Kapitalistickém realismu (2009, česky 2010). Dalo by se přitom očekávat, že ti, kteří na Nirvaně vydělávali, se postarají, aby se dojné krávě dařilo co nejlépe. Opak je pravda. Dojná kráva pro ně totiž nemohla učinit nic lepšího než se obětovat na oltář rokenrolové sebedestrukce a nechat supy, ať se podělí o mršinu. Abychom však situaci lépe porozuměli, musíme si pročíst smlouvu, kterou členové Nirvany v roce 1991 podepsali s DGC Records, přidruženou společností vydavatelství Interscope Geffen A&M Records, spadajícího pod Universal Music Group (UMG).
Cobain se – jak se často zdůrazňuje – nechtěl upsat nikomu z „velké šestky“ hudebních vydavatelství. Naneštěstí ale neměl jinou možnost než se posunout pouze na co nejnižší instanci korporátního organigramu, která by mu umožnila co nejvýhodnější podmínky. Jako výlučný autor skoro všech písní Nirvany měl dostávat 89,5 procenta z tantiém. Tato částka sice zahrnovala přibližně pouhou desetinu zisků, z nichž zbytek zůstal na pokrytí článků distributorského řetězce, ale vzhledem k úspěchu kapely se jedná o nemalou sumu, která dodnes roste. Mnohem zajímavější součástí smlouvy byla takzvaná klauzule smrti, již podobné dokumenty dodnes v různých podobách obsahují. Smluvní vztah mezi vydavatelstvím a interpretem lze přirovnat k tomu mezi věřitelem a dlužníkem, přičemž tato klauzule v podstatě představuje pojistku pro případ, že se umělci něco přihodí.
Obdobné pojistky, které zajišťují, aby všichni obdrželi slíbené peníze, bychom samozřejmě nalezli i v jiných odvětvích. Vezmeme-li však v úvahu mortalitu mladých populárních hudebníků a původ celé klauzule, u něhož se ještě zastavíme, je namístě zpozornět. Podle studie Sydneyské univerzity z roku 2014 se oblíbení muzikanti dožívají v průměru o 25 let méně než většinová populace, přičemž pravděpodobnost násilného či náhlého skonu je u nich až několikanásobně vyšší. Připočtěme k tomu fakt, že hodnota díla po úmrtí tvůrce zpravidla stoupá, a máme před sebou ne zrovna přívětivý obchodní model. To si nejspíš uvědomovala už americká mafie, která s klauzulí smrti přišla, když za časů alkoholové prohibice v tajných klubech pořádala koncerty, aby přilákala zákazníky, čímž položila základ pro jeden z mechanismů moderního hudebního průmyslu.
Pravidlo č. 4080
Ve dvacátých letech 20. století vznikla talentová agentura Music Corporation of America (MCA), která v následujících desetiletích ovládla hudbu, film i televizi. V dobách největší slávy mívala pod kontrolou všechny zásadní kulturní celebrity, které si získávala stejně, jako se zbavovala konkurence – po mafiánsku. Přestože tuto „chobotnici šoubyznysu“, jak se jí tehdy přezdívalo, postupně rozdrolil antimonopolní úřad, vyšetřování jejích vazeb na mafii vždy někdo zarazil. Z MCA se nakonec stala výše zmíněná nadnárodní korporace Universal Music Group (která dnes spolu s Warner Music Group a Sony Music tvoří již pouhou „velkou trojku“, v níž UMG platí za vůbec největšího hráče). Do tohoto šoubyznysového prostředí se tedy Cobain spolu s ostatními ze dne na den vrhl. Jak poznamenal kytarista Soundgarden Kim Thayil: „Nám řezali jeden prst za druhým. Cobainovi (…) rovnou uřízli hlavu.“
V roce 1991 nicméně zaznamenala populární hudba vedle příchodu Nirvany ještě jednu revoluci. Hitparáda Billboard začala využívat technologii SoundScan, která ověřovala prodeje alb pomocí skenování čárových kódů, a zohledňovat skutečné počty přehrání. Předtím se spoléhalo na přímé reporty od majitelů obchodů, rádií a jukeboxů, takže asi není nutné zdůrazňovat, jak snadno se tímto způsobem dala data zmanipulovat. Nástup objektivnějších metod měření sice dost možná umožnil prosadit se i alternativnějším tvůrcům, jejichž obliba byla podceňována, to však platilo jen do chvíle, než distributoři přišli s propracovanějšími pletichami.
Prohnilost celého odvětví ostatně skvěle vystihuje to, jak se s dědictvím Nirvany nakládá dnes. V roce 2006 Courtney Love asi polovinu Cobainova podílu odprodala, což vedlo k založení vydavatelské firmy Primary Wave, již v současnosti podporuje nadnárodní společnost BlackRock, známá investicemi do všeho od fosilního po zbrojní průmysl. Primary Wave ovšem představuje jen jednu ze známějších společností, které skupují autorská práva slavných hudebníků, aby s nimi následně obchodovaly na burzách a nabízely je k využití reklamním agenturám, filmařům a podobně. Jako skutečný odkaz grunge se tak nakonec jeví zjištění, že komodifikace může potkat každého, ať se mu to líbí, nebo ne. Dokonce, ani když se jmenujete Nirvana, sansáře neoliberálního kapitalismu neuniknete.
Autor je překladatel.