Básně Kristiny Láníkové silně ovlivnila digitální zkušenost. Ta se ve sbírce Puma M prolíná s motivy tělesnosti, genderu a jakoby zpovzdálí pozorovaných emocí. Autorka tak ve své úsporné poetice dokáže „balancovat na hranici mezi instagramovým balastem a opravdovým vyznáním“.
Jedna z prvních básní sbírky Puma M Kristiny Láníkové zní: „posiluje bariéru, jako když rappeři mluví o sobě / přesto si nepřipadá osaměle // bere si ibalgin, někdy dva / použije ho běžným způsobem / ale sleduje jiné cíle“. Ty verše mi připadaly povědomé (rapové metafory přece jenom nepředstavují v současné české poezii zaběhlý fenomén), ale v něčem zároveň podivně cizí. Až když jsem v galerii mobilu našel fotku časopisecké publikace, v níž se vyskytovala podobná báseň (chybí druhá sloka, jeden verš je tu naopak navíc a báseň je formulována v první osobě), docvakl mi důvod mého prvotního zmatení – a s přibývajícími básněmi snad i určující princip sbírky. V Pumě M využívá Láníková různé své texty, které často nabývají intermediálního charakteru, a sestavuje z nich o dost tradičnější, ale neméně pozoruhodný výstup. S textem se zde částečně pracuje jako s koláží, autorka se však nespokojuje s pouhým uždibováním a skládáním veršů k sobě – nová sousedství …
