Co bylo osobní a co naopak

Jedna z prvních básní sbírky Puma M Kristiny Láníkové zní: „posiluje bariéru, jako když rappeři mluví o sobě / přesto si nepřipadá osaměle // bere si ibalgin, někdy dva / po­užije ho běžným způsobem / ale sleduje jiné cíle“. Ty verše mi připadaly povědomé (rapové metafory přece jenom nepředstavují v současné české poezii zaběhlý fenomén), ale v něčem zároveň podivně cizí. Až když jsem v galerii mobilu našel fotku časopisecké publikace, v níž se vyskytovala podobná báseň (chybí druhá sloka, jeden verš je tu naopak navíc a báseň je formulována v první osobě), docvakl mi důvod mého prvotního zmatení – a s přibývajícími básněmi snad i určující princip sbírky. V Pumě M využívá Láníková různé své texty, které často nabývají intermediálního charakteru, a sestavuje z nich o dost tradičnější, ale neméně pozoruhodný výstup. S textem se zde částečně pracuje jako s koláží, autorka se však nespokojuje s pouhým uždibováním a skládáním veršů k sobě – nová sousedství vyžadují přepsání, přeformulování.

Fluidnost napsaného není jediným rysem, který silně koresponduje s určitým typem vnímání skutečnosti, jenž bude leckterému čtenáři dobře známý. Ve sbírce se v krátkých sekvencích neustále těká mezi verši poznámkového rázu, verbalizovanými objekty sledování, automatickými překlady či souslovími budícími dojem motivačních citátů a vtíravých rad. Autorce tato metoda umožňuje, aby napjatě balancovala na hranici mezi instagramovým balastem a opravdovým vyznáním či aby, přeneseně řečeno, nepostřehnutelně překlikávala mezi soukromým feedem a algoritmem určovanou explore page.

Dívka Gucci plakala

Texty Láníkové zřejmě silně ovlivnila digitální zkušenost – jak svou formou, tak obsahem –, aniž by na to ovšem kdovíjak ostentativně odkazovaly. Většinou se obejdou bez jednoznačných reálií sociálních sítí, málokdy obsahují upozornění, že se registrované skutečnosti vnímají přes určité médium. Digitální a mimodigitální se zde organicky prolíná, princip koláže rovná jeden výjev za druhým bez potřeby zjevné stratifikace. „Léčím drobné nedostatky / a nevím, jestli to dělám proto / že jsem to viděla / nebo slyšela / nebo udělala, nebo se mi to stalo“, píše se v úplně první strofě sbírky, která kromě výše zmíněného prostorového rozostření prozrazuje i další tendenci autorčiny poetiky – směšování vlastního prožitku se sledováním jiných osudů.

Tím, že si mluvčí od svých emocí a stavů drží poměrně chladný odstup, dochází k přechodům mezi jejími a cizími stavy téměř neznatelně, ani třetí osoba jako by nestačila k jasnému rozlišení vlastního a okolního. Díky tomu se básně vyvlékají z tradičního ladění intimní lyriky, ale také s sebou přinášejí téma sebeidentifikace. Pozornost je zaměřena zejména na ženy, které však vůči mluvčí stojí v ostrém kontrastu – zatímco ona „zůstává u slev“ a její bezprostřední okolí je vykreslováno téměř pouze skrze skutečnosti, jimž lze těžko přiřknout určitý barevný odstín, deskripce pozorovaných osob hýří luxusem a zaměřuje se až na bizarní detaily. Všechna ta umělost (poučená ovšem marketingovým nárokem autentičnosti), kterou reprezentují ženy figurující v načančaných reklamních spotech, v písňových videoklipech či na fotografiích módních značek, se jeví jako něco, v čem lze najít alespoň dočasné útočiště – což je ještě svádivější v době, kdy korporace pochopily ekonomický potenciál inkluzivnosti: „barbie má protetické končetiny / a poruchu kůže, při které ztrácí pigment / když holčička přijde o vlasy / může se ztotožnit s panenkou“. Z tohoto naleštěného mikrokosmu pak autorka vystupuje ve chvílích, kdy věnuje pozornost osobám, které se představovanému ideálu vymykají – ať už jde o osamělé muže na tinderu, či o ženy doufající u horoskopů v podporu vesmíru. Jako ještě podstatnější se mi však jeví pasáže, v nichž se odkrývá přenositelnost typických způsobů konání, vstřebávaných z digitálního prostoru. Například když Láníková píše „kluci mi přejí k narozeninám / taky se stydím, ale tvářím se, že ne“, čtu za tímto obrazem rozpačitosti skrytý nárok umělé důstojnosti, který by mluvčí vůbec nemusel být vlastní. Působí tím groteskněji, že skutečnou reakci je potřeba maskovat i při něčem tak nevinném a lehkovážném, jako je přání k narozeninám.

Skopnuté polštáře dětí

Za dominantní témata sbírky bychom mohli považovat zranění, léčbu či tělesnost. Tento tradiční inventář intimní lyriky však pro Láníkovou nepředstavuje materiál pro nimravé introspekce či meditace. Přítomné verše leckdy působí spíš ležérně, jako nedokrvené zápisky poznamenané únavou, která zkrátka neumožňuje dotápat se ničeho lepšího – zbývá tak třeba jen záznam počasí, reprodukce banálních zpráv či cynický komentář. Jindy naopak autorka přichází s verši, které samy o sobě sice nepůsobí nikterak zvláštně, ale spojovacím výrazem je jim propůjčen zprvu neproniknutelný význam: „o samotě bývám, když všichni spí / proto můžu říct, že spolu žijeme“ či „také sníh je většinou technický / každý miluje někoho jiného“. Tyto zhuštěné, pouze zdánlivě paradoxní sekvence se dostávají do napětí s oněmi ledabylými záznamy, přičemž dohromady jsou schopny analyzovat skutečnost mnohem nuancovaněji, bez obvyklých psychologických škatulek. Zranění totiž není jen modřina a léčba nejsou jen antidepresiva – Láníkové zastřený výraz zkrátka nemá potřebu tato témata blíže specifikovat, čímž je vyvazuje z ohraných konotací a naznačuje jejich širší horizont.

I feminismus avizovaný v nakladatelské anotaci se ve sbírce projevuje poněkud implicitně, ale o to více si zachovává svůj subverzivní podtón. Kromě zmíněné iluzorní touhy dostát „ideálním“ vzorům se tato rovina projevuje zejména v nenaplnění předpokládané ženské role – mateřství. Motiv bezdětnosti se však neobjevuje v lítostných souvislostech, naopak se váže k pasážím, které pracují spíše s latentní ironií („kolem se snášejí stovky srdcí / a my si vybrali společný svět mezi předměty / jmenuje se tělísko Kyleena“) či komplikovanou něžností: „je to noční příběh, malé ztmavení / polštáře dětí leží na mé půlce postele / a protože mi překážejí / v noci je skopnu na zem // díky maličkostem jsme si blíž“. Autorčin jazyk, zdá se, neumožňuje vyjádřit nic napřímo, s jasným zacílením – i přesto, že sbírka pracuje s poměrně úzkou škálou lexika. Když už k něčemu takovému dojde, působí to v kontextu ostatních – unavených či nejednoznačných – veršů až nepatřičně, jako by právě v ten moment promlouvala spíš osoba odkudsi z internetového prostoru: „jsem feministka, varianta bez parfému / ráda se nechávám vozit / odhodlaná být šťastná v jakékoliv situaci“.

A jak to souvisí se štěstím?

„Už pár dní přemýšlí, jak nazvat svou sbírku: / snad Pumí láska, akorát anglicky,“ píše Elsa Aids v jedné z básní publikovaných na kurátorské platformě Psí víno. V jeho poslední knize vyšel daný text mírně upraven bez výše citované pasáže, stejně tak sbírka Láníkové má nakonec trochu odlišný název – i tak tento evidentní odkaz ponouká ke srovnání autorských poetik. Kromě hojivého motivu sněhu či tendence nerozlišovat důležitost zabíraných obrazů spojuje oba tvůrce věcný a odtažitý výraz, který přitom nevylučuje zprostředkování emočně nabitých okamžiků, čímž vytváří zvláštní napětí. Zatímco však Aidsův mluvčí směřuje svou pozornost k nostalgicky podbarveným momentům, v nichž nachází na první pohled těžko pochopitelné pocity něhy, v Pumě M se minulost ututlává a básně spíše setrvávají ve stojaté pasivitě, než že by se ohlížely či něco vyhlížely.

Štěstí se tak vyjevuje jako něco, k čemu se nedá zapřáhnout nějaký životní cíl či vize, což umocňuje i opakující se motiv bezdětnosti. Jako by bylo možné se jen brodit všedností a doufat, že se nějaký záblesk štístka objeví – třeba ve formě nadějného horoskopu či zářivé slevy na oblečení. Puma M zkrátka nebuduje hladivý safe space, ale současnost analyzuje s precizností i spontánností řezu.

Autor je student bohemistiky na FF UK.