Druhá próza umělkyně a spisovatelky Báry Bažantové se podobně jako její reportážně-deníkový debut věnuje tématům chudoby, sociálního vyloučení, závislosti či autonomie. Dějištěm tentokrát není litvínovský Janov, ale Barcelona. Distribucí i kritikou spíše opomíjené texty patří k výrazným počinům české prózy posledních let.
Pod záštitou Iniciativy pro současné umění tranzit.cz se umělkyně a socioložka Bára Bažantová dostala do tzv. vyloučené lokality Janov, kde měla spolu s antropoložkou Lenkou Podroužek Polčovou budovat prostor pro sdílenou kulturu. Vilu Libuše, kterou momentálně vlastní a opravuje sociální pracovník a člen Zelených Petr Globočník, nakonec osídlila sama (její kolegyně s dítětem neměla možnost v takovém prostředí zůstat) a z jejího měsíčního pobytu vznikla nenápadná kniha Hoří chemička, něco si přej (2022; viz A2 č. 20/2023). V ní autorka ani tak nezachycuje život v ghettu, jako spíše reflektuje paradoxní situaci nejen lidí, kteří tam žijí, ale vůbec celého systému, který v Česku funguje. Autorka deníkovými záznamy zprostředkovává svůj dojem z místa, z místních obyvatel, ale prokazuje i kritický vhled do problematiky bydlení, grantů, sociálních iniciativ, uměleckých aktivit. Například hned v prvních dnech popisuje své rozčarování z toho, že se schůzek Osadního výboru neúčastní žádné …
