Hlavně nic nezastírat

Pod záštitou Iniciativy pro současné umění tranzit.cz se umělkyně a socioložka Bára Bažantová dostala do tzv. vyloučené lokality Janov, kde měla spolu s antropoložkou Lenkou Podroužek Polčovou budovat prostor pro sdílenou kulturu. Vilu Libuše, kterou momentálně vlastní a opravuje sociální pracovník a člen Zelených Petr Globočník, nakonec osídlila sama (její kolegyně s dítětem neměla možnost v takovém prostředí zůstat) a z jejího měsíčního pobytu vznikla nenápadná kniha Hoří chemička, něco si přej (2022; viz A2 č. 20/2023). V ní autorka ani tak nezachycuje život v ghettu, jako spíše reflektuje paradoxní situaci nejen lidí, kteří tam žijí, ale vůbec celého systému, který v Česku funguje. Autorka deníkovými záznamy zprostředkovává svůj dojem z místa, z místních obyvatel, ale prokazuje i kritický vhled do problematiky bydlení, grantů, sociálních iniciativ, uměleckých aktivit. Například hned v prvních dnech popisuje své rozčarování z toho, že se schůzek Osadního výboru neúčastní žádné Romky ani Romové (o nich bez nich). A takových reálných paradoxů je tam více – některé byty, které jsou ve vlastnictví Radovana Vítka nebo bytového družstva Krušnohor, mají nájem až patnáct tisíc korun, což je v kontextu místa nehorázná suma.

Zážitkový experiment

Postupně se jí podaří sblížit se s dětmi, dostat se komunitě blíže, současně si ale uvědomuje, jak je její aktivita svízelná a míjí se účinkem, k čemuž používá výstižný a lehce srozumitelný příměr k patriarchálnímu uspořádání rodiny, v němž sociální pracovníci, kteří na Libuši působí dlouhodobě, představují matku, která zastává několik funkcí, a ona (autorka) společně s organizací Tranzit zastupují nepřítomného otce, který se navrací po celém dni v práci k pečlivě obstaraným dětem, bere je na zmrzlinu, a navíc má ještě energii jim vymýšlet nové hry, aby záhy zase zmizel a dítě nechal na krku matce. Tento model rodiny je důvěrně známý většině z nás: kromě frustrované matky za sebou nechává i frustrované dítě, v tomto podobenství romskou komunitu – ví, že ji za měsíc opustí, stejně jako si uvědomuje, že její elán vyplývá i z toho, že se nejedná o každodenní práci, ale spíše o zážitkový experiment. A takto (sebe)kritická zůstává Bažantová po celou dobu, text je psán jasně individualizovanou formou z pozice někoho, kdo si uvědomuje své sociální i rasové privilegium, kdo zná ono prostředí a nahlíží kriticky i na „pomoc“, která vychází ze svrchované pozice.

Z postav vyčnívá Míša, chlapec, který vyniká svým intelektem, vědomostmi a talentem, v deseti letech si přeje být grafikem a sní o lepší budoucnosti. Ale ruku na srdce: jaká je jeho reálná šance dostat se z Janova ven? V sytému, který Patrik Banga ve vzpomínkové knize Skutečná cesta ven (2022; viz A2 č. 11/2023) výstižně definoval jako „vychovej si svého cikána“? Tento chlapec, Michal Karvay, skutečně Bažantové knihu ilustroval a jeho jméno je uvedeno i na obálce, což není v českém nakladatelském prostředí běžná praxe. Chápu to v kontextu sdělení textu jako hezké, leč povrchní gesto – jeho život to zřejmě neovlivní, navíc si nejsem jistá, jestli se tím jen nepoukazuje na odlišnost, kterou se autorka svou prací snaží potřít.

Bára Bažantová, která se ve své umělecké tvorbě již dlouhodobě zabývá tématy chudoby a sociálního vyloučení, si uvědomuje, že její vnímání komunity vychází z determinace vlastní pozicí, která je na míle vzdálena obyvatelům Janova. Poukazuje na své slabosti i na nedostatky systému, nenabízí žádné řešení, ale spíše nastoluje otázky, které sice rezonují českou společností, avšak v beletrii nejsou příliš reflektovány, ať už jde o bydlení jako základní lidské právo, obchod s chudobou, problematiku infrastruktury ve vyloučených lokalitách a vůbec existenci vyloučených lokalit, efektivitu sociálních služeb či uměleckých aktivit. Zároveň upozorňuje na předsudky, které stále hýbou českým prostředím a vytvářejí začarovaný kruh.

Útěk za domovem

Prostředí lidí žijících na periferii se objevuje i v autorčině druhé knize, která byla zveřejněna snad ještě nenápadněji než její prvotina. Titul Prokletý, kdo přichází (2023) vyšel v nakladatelství Divus a nedá se sehnat u žádných velkých distributorů, což je přinejmenším sympatické gesto. O to víc je ovšem potřeba o knize mluvit, aby se vůbec dostala do povědomí. Autorka se v ní obrací k fikčnímu narativu, tematicky se zaměřuje na svět pankáčů, squatterů a vůbec lidí žijících v nesouladu s kapitalistickým pojetím světa (i když kapitalismus nemilosrdně vstupuje i do anarchistické komunity, jak se v závěru ukáže). Vypravěčka Marie přijíždí do Barcelony dle vlastních slov „pozdě“, ale dost brzy na to, aby se ještě stala součástí squatu Monserrat, legendy, o níž se prý mluvilo i na druhé straně Evropy. „,Co tady budeš dělat?‘ zeptal se Jukka. – ,Žít.‘ Nic konkrétnějšího jsem neměla. Dalo by se říct, že jsem utekla z domova, jenže já žádnej domov nikde necítila, a tak jsem utíkala spíš za ním.“

Marie je součástí tohoto mytického místa, dokud si s pouličním nálezem nepřinese do pokoje štěnice. Pak se musí přemístit jinam, na druhou stranu řeky, do bývalé továrny, která je známá jako Pula vida. Jiné místo, jiná komunita, jiná pravidla. Každý přijíždí z jiné země, s jinou minulostí a jiným záměrem, ale spojuje je jejich nesmířenost s životem v umělém osvětlení „od devíti do pěti“, hypotékou a dovolenou na dluh. Život uvnitř funguje na vzájemné dohodě („Tady se na smlouvy moc nehrálo, asi proto o nás říkali, že jsme extrémisti.“) a dodržování pravidel (úklid koupelny a žádné jehly v obýváku). Nic mezi tím. Dny plynou, nálada se mění stejně rychle, jako se střídá konzumace drog, čas je neznámou komoditou – od posledního hrnku kafe mohly uplynout hodiny, ale klidně i dny. Totální protiklad k dnešní uspěchané době. Podobně se pracuje i s velkými výzvami v životě, například když se Marie baví se svou kamarádkou Cajou, která zjistila, že je těhotná, a usoudila, že ve squatu dál nemůže zůstat (dítě se v tomto prostředí jeví jako opravdu cizorodý prvek), celou tuto velkou životní změnu vsune do věty: „Smály jsme se a ještě asi hodinu seděly na vyhřátým betonu a vymýšlely si, jak budou vypadat naše budoucnosti.“ Žádné drama, žádné hroucení, počítání, jestli na to mám, nebo ne… Nic. Caja odjíždí rovnou do rodičovství a vůbec nespěchá. Smířená, odhodlaná, silná. Snad to souvisí se skutečností, že život téhle subkultury má nejistou budoucnost; osídlují prázdné domy a nikdy nevědí, jak dlouho v nich budou moci zůstat (několik squatů v knize zmiňovaných ostatně již zaniklo).

Inspirativní pozorování

Jak již bylo zmíněno, kniha vyšla v nezávislém nakladatelství Divus. Jeho provozovatel Ivan Mečl, mimo jiné zakladatel Nové Perly a dalších uměleckých projektů, o próze Báry Bažantové v Revue Prostor prohlásil: „Věčné lákadlo bezedné propasti inspirace. Vždycky čekám deset let, než se objeví tvůrce, který mi z té propasti něco přinese ještě živé.“ A má pravdu – autorka přináší svědectví až hmatatelné, v prostředí se pohybuje přirozeně, vnímá ho archetypálně, nesoudí, je spíše pozorovatelkou a stále zůstává sebekritická. Jako by tam snad ani nepatřila, protože její minulost není tak temná, ani tak traumatizující: „Katz měla za sebou několik vyklizení, závislost na heráku a na předloktí jméno svýho mrtvýho kluka. Moje zkušenost mi vedle ní připadala jako život na zámku.“ Zavřít se do pokoje a zapomenout.

Kniha Prokletý, kdo přichází zachycuje místo, kde lidé žijí pro sebe. Ne pro druhé, pro společnost, pro korporáty. Nevím, nakolik je fikční svět Báře Bažantové vlastní, ale autorka jistě vychází z prostředí blízkého, protože se jí podařilo citlivě, a přitom intenzivně zachytit bídu i krásu squatterského života, aniž by si ho idealizovala, nebo naopak odsuzovala. Provází nás prostředím společenské periferie, seznamuje nás s jeho hierarchií (protože tam je a není důvod předstírat, že není). Nehodnotí, jen popisuje. A popisuje působivě, velmi obrazně a empaticky.

Autorka je publicistka.