Triáda 2023, 764 s.
Jiří Weil (1900–1959) představoval nesporně pozoruhodnou osobnost české literatury. Osmý svazek jeho spisů přináší zejména dobovou publicistiku, referáty o knihách a kulturním dění i aktivistické texty. Těžiště spočívá v poválečných příspěvcích, protože po roce 1948 už Weil na řadu let nesměl publikovat. Vrací se k válce, kdy „úspěšnost knihy (…) u nás se cenila podle její směnné hodnoty za potraviny… Z básnických knih bylo možné dostat sádlo jedině za Nezvalovu Manon“. Hovoří též o udavačství „ze závisti, nízkosti, chamtivosti, sobectví, zloby“, o totéž se o málo později opírali i jeho političtí souputníci. Jeho recenze svědčí o dobrém vkusu a nepředpojatosti, jinak se dobové články vyznačují maximálním zjednodušováním a tzv. historickým optimismem, ačkoli autor, podle Josefa Hiršala „nenápadný, tichý, bázlivý“ (vzhledem k jeho životním osudům není divu), působí vedle surových komunistických demagogů krotce. Viděl a slyšel na vlastní oči a uši Leninův projev a pozoruhodně charakterizuje jeho dikci: dotyčný mluvil, „jako kdyby vám někdo pomalu zatloukal hřebík do hlavy tak dlouho, až pochopíte“; tady se asi Weilovi mimoděk podařilo přesně postihnout povahu leninského přístupu k člověku. Weilovy marginálie z recenzovaného svazku mají dnes tuším už jen dokumentární hodnotu a největší cenu prokazují rozsáhlá ediční poznámka a komentáře Michaela Špirita s ohromujícím množstvím náročně dohledatelných a zajímavých faktů – četl jsem je podstatně déle než Weilovy nešťastné stati.