Když jídlo pluje po světě

Koncem března 2024 narazila středně velká nákladní loď s kapacitou deset tisíc kontejnerů do mostu Francise Scotta Keye v Baltimoru a zcela ochromila provoz devátého nejvytíženějšího přístavu USA. Baltimore je přístav s největším objemem překládky zemědělských strojů a také nejvýznamnějším přístavem v USA pro dovoz cukru. Dalšími zemědělskými produkty, které přes něj proudí, jsou sójové boby, obilí, káva a pivo. Důležité však je, že v něm přímo pracuje patnáct tisíc lidí a dalších 140 tisíc je s přístavními aktivitami nějakým způsobem spojeno. Dohromady tak zajišťují 3,3 miliardy dolarů osobních příjmů. Zřícení mostu přitom podle odborníků může způsobit významné narušení dodavatelského řetězce. Týden po havárii se v amerických médiích objevily zprávy o chystaném provizorním kanálu, jejž by využívala alespoň „obchodně nejnezbytnější“ plavidla. Čerstvé události v Baltimoru tak znovu ukázaly, jak zásadní roli v globálním ekonomickém systému hraje námořní doprava a současně jak křehký tento systém je.

Potraviny odcházejí a přicházejí

Lodě přepravují přes osmdesát procent veškerého zboží. Lodní doprava je nejvýhodnější prostě proto, že loď unese největší náklad. Například banánů, tedy nejobchodovanějšího ovoce na světě, může velká nákladní loď v rámci jedné plavby přepravit až 740 milionů. Největší vývozce banánů na světě Ekvádor jich v roce 2019 exportoval více než 7,6 milio­nu tun.

Baltic and International Maritime Council (BIMCO), jedno z největších mezinárodních námořních sdružení, ve videu s názvem Ships Make the World Go vysvětluje, že pokud je svět srdce, lodní doprava jsou tepny, což znamená, že bez námořní dopravy by polovina planety hladověla. Globalizace a námořní doprava sice obohatily světovou společnost o exotická jídla a nové suroviny, zároveň však přispěly k zásadní proměně stravovacích návyků a v mnoha oblastech (zejména zemí globálního Jihu) rozvrátily místní potravinovou kulturu včetně výroby, distribuce a konzumace. V neposlední řadě také zapříčinily hlad a podvýživu v místech, kde se potraviny sice produkují ve velkém, ale jen pro export.

Příkladem za všechny je quinoa. Právě rozvoj globální lodní infrastruktury napomohl tomu, že na základě západní poptávky po této pseudoobilovině došlo ke zvýšení výměry pěstování a navýšení její ceny. Největší světoví pěstitelé a exportéři jsou Peru a Bolívie – někteří tamní zemědělci si sice polepšili, avšak pro velkou část místní společnosti se v důsledku rostoucích cen stala quinoa nedostupnou. Jsou tak odkázáni na konzumaci importované rýže a jiných obilovin, které jsou mnohem chudší na živiny. Přestože Peru patří mezi největší světové producenty quinoy, borůvek, artyčoků, chřestu, avokád, hroznů a dalších potravin, 80–93 procent zdejší spotřebované potravinové energie pochází z plodin, které nejsou v regionu původní. Prémiové potraviny, jejichž pěstování zabírá stále více území i přírodních a lidských zdrojů, odtékají a místním jsou určeny komodity ze zemí, kde funguje podobný koloběh.

Globální námořní doprava umožnila sjednotit stravovací návyky celého světa, ale také setřela kulturní nuance, které jsou důležité pro naši nasycenost. Není náhoda, že filipínští rolníci produkují kvalitní ovoce a zeleninu pro globální trh, ale sami se stravují instantními nudlovými polévkami, protože jsou ekonomicky dostupné. Globální trh s námořní dopravou vysávají ze všech koutů světa potraviny s přidanou hodnotou pro západní trhy a zároveň chrlí levné a podřadné jídlo, které udržuje v chodu stále větší část světa. Přestože příjem kalorií zůstává podobný, v mnoha případech se liší jejich zdroj – některé potraviny obsahují hodně výživných látek, u jiných jde o prázdné kalorie, takže epidemie obezity se šíří i mezi chudými.

Jak zadělat na krize

Podle odborníka na mezinárodní vztahy Gerarda Otera se s globalizací v devadesátých letech 20. století rozvinul fenomén, který nazývá neoliberální potravinový režim. Jde o specifickou podobu hodnotového řetězce od výroby a zpracování přes distribuci až po spotřebu. Problém podle něj není ani tak sama globalizace, jako spíš to, že je neoliberální, což nebylo nevyhnutelné. Teprve během Uruguayského kola Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT 1986–1994) se do globalizace začalo významněji zapojovat i zemědělství. Výsledkem byl vznik Světové obchodní organizace v roce 1995. Do té doby měla většina států zemědělství orientováno převážně na domácí produkci, proto v nich převažovaly tradiční stravovací zvyklosti. Otevření globálnímu trhu a konkurenci znamenalo, že kterékoli zemědělské produkty začaly být obchodovatelné – liberalizace obchodu s potravinami vedla k jejich komodifikaci, ke spekulacím a následné ruptuře. Vznikl také tlak na zvyšování objemu u zmenšujícího se množství druhů a odrůd. Zpracovatelský průmysl si nedokáže poradit s diverzitou druhů a odrůd v různém množství, pro hladký chod potravinového průmyslu je nejvýhodnější minimum komodit v totožné kvalitě a objemu. Globalizace a s ní spojená intenzivní výroba nebo koncentrované pěstování jedné komodity na několika málo místech zapříčiňují křehkost systému na mnoha úrovních.

Například většina produkce kakaových bobů pochází z Ghany a Pobřeží slonoviny. Vlivem klimatického jevu El Niño, sucha a vyšších teplot dramaticky poklesla, zároveň však došlo ke ztrojnásobení ceny čokoládových výrobků (aniž by z toho pěstitelé něco měli). Závislost na malé odrůdové variabilitě (přes osmdesát procent světové čokolády pochází z bobů odrůdy Forastero, skoro padesát procent banánů tvoří odrůda Cavendish, kávová zrna Arabica a Robusta představují více než devadesát procent celosvětové produkce kávy a tak dále), umocněná geograficky koncentrovaným pěstěním, jen stěží odolává patogenům, klimatické změně a jde o zaručený recept na vytváření krizí, k nimž také stále dochází.

Angela Paxton v analýze The Food Miles Re­­port: The Dangers of Long­-Distance Food Trans­port (Zpráva o potravinových mílích. Nebezpečí dálkové přepravy potravin, 1994) píše, že je „energeticky účinnější pěstovat produkty v jejich přirozených klimatických podmínkách a dopravovat je do země určení než používat intenzivní zemědělské metody k jejich pěstování v nevhodných klimatických podmínkách“. Podle současné logiky se ale například hrušky odrůdy Williams pro Jelínkovu pálenku pěstují v chilské společnosti Rudolf Jelínek L.A.­-S.A., kde také dochází k destilaci. Do Vizovic se pak k lahvování doveze lodní dopravou již hotový produkt. Připomeňme, že této hruškovice se ročně vyrobí tři sta až šest set tisíc litrů. Jak se ostatně píše na webu firmy: „V tomto jemném destilátu se odráží zdejší slunce a daleká cesta přes oceán, která napomáhá zakulacení chutě.“

Marketing lokalismu

V analýze Angely Paxton se dále dočteme: „Například jablko, které bylo intenzivně vypěstováno v Chile, ošetřeno agrochemikáliemi a ná­­sledně dopraveno devět tisíc kilometrů do Velké Británie, zde bude pravděpodobně levnější než jablka vypěstovaná v tuzemském ekologickém zemědělství. V ceně jablka však nejsou zohledněny environmentální a sociál­ní náklady, pokud jde o znečištění půdy, vody a ovzduší v Chile, vystavení pracovníků nebezpečným pesticidům nebo poškození životního prostředí v důsledku používání fosilních paliv. Tyto náklady platí obyvatelé Chile a životní prostředí obecně.“ Hrušky pěstované v intenzivních sadech na 140 hektarech mají tedy stejně negativní dopad na biodiverzitu jako osetí stejné plochy řepkou, protože jsou s jejich pěstováním spojené časté postřiky pesticidy, degradace půdy a celkový úbytek biodiverzity.

Často se tvrdí, že je lepší podporovat lokální potraviny, protože „nejely přes půl světa“ a jsou sezónní. Transport sám o sobě ale nepředstavuje hlavní problém. Celosvětové emise skleníkových plynů z dopravy zboží jsou na osmi procentech, a pokud započítáme i emise ze skladů a přístavů, dostaneme se na jedenáct procent. U potravin platí, že z celého řetězce tvoří emise z námořní dopravy v průměru pouhých šest procent. Nejvyšší emise jsou produkovány přímo na farmách a v místech vzniku dané potraviny. Hovězí maso má nejvyšší emise, protože je chov skotu spojen s odlesňováním, změnami ve využívání půdy a pěstováním krmiva, které je vysoce závislé na fosilních zdrojích. Samotné emise z importu hovězího jsou nízké. A sezónnost? Striktně vzato takové ovoce a zeleninu jíme vlastně neustále, protože na některém místě zeměkoule je sezóna vždy.

Způsob produkce je z hlediska environmentálních i sociálních dopadů klíčový, jenže je zároveň pod rozlišovací schopností společnosti. Lokální produkce (ať už to znamená cokoli) není automaticky také nejlepší a v posledku může zatěžovat životní prostředí stejně – nebo dokonce více – než v třetích zemích, odkud se k nám potraviny dostávají námořní dopravou. Zvyšující se eroze půdy v Česku a nadlimitní rezidua pesticidů ve vodě hovoří jasně. Ideologie lokalismu a marketing zkrátka odvádějí pozornost od nákladů spojených s produkcí. V tomto kontextu je zajímavé, že lidem intuitivně více vadí představa, že potraviny pocházejí z velké dálky, než to, že kvůli jejich pěstování a chovu bylo poškozeno životní prostředí, lidské zdraví i životy.

Autor je analytik politické ekonomie potravinových systémů.