Román Mapocho chilské spisovatelky Nony Fernández přináší alegorický pohled na dějiny Chile. Ve vybrané kapitole je země představena jako starý dům, v němž se ujímá moci kníratý lampasáček Ibáñez, který se s koštětem v ruce pustí do likvidace bordelu nahromaděného v domě. Odpůrci čistoty končí „Úplně Pryč“, a nakonec dojde i na „buzny“, přestože plukovníkovi zpočátku velmi učarují.
Říká se, že Chile bylo starý dům, dlouhý a úzký jako had, s chodbou plnou otevřených dveří, kudy lidé volně procházeli mezi všemi místnostmi. Prý voněl empanadami a mladým vínem a na zadním dvorku se tyčily hory a rostla tam smuteční vrba, která moc nesmutnila, protože k tomu dosud neměla moc důvodů. Dům byl prý natřený na zeleno a z oken mu vykukovaly rudé muškáty, k fasádě vedlo pár červených schůdků a vchodovými dveřmi ze zrnitého skla si všichni svobodně a bez problémů chodili dovnitř a ven, kdykoli se jim zachtělo. V domě prý všechno fungovalo dobře. Měl mnoho místností s dostatkem prostoru pro hodně lidí, a když jste se s někým potkat nechtěli, stačilo nechodit do jeho pokoje, případně se mu vyhnout chodbou či dvorem, pokud jste ho zahlédli z dálky. V severní části bydleli horníci. Uprostřed učitelé. Nádražáci měli malé pokojíky podél celé chodby. Dělníci se mačkali v kamrlíku u kuchyně, a tak měl v domě každý svůj kout.
Ale jednoho dne kolem roku devatenáct set dvacet …
