O nich s nimi?

Mainstreamová média globálního Severu často informují o migrantech dehumanizujícím jazykem. Jsme zvyklí vídat šokující zprávy o masových úmrtích či skupinové fotografie běženců na lodích blížících se k evropské pevnině, ale jen málokdy se k nám dostane vizuální reprezentace jiných fází jejich cest. Etnicky i kulturně odlišné skupiny lidí, kteří opouštějí své domovské země z různých důvodů, bývají nedbale slučovány a zaměňovány. Italský film Já Kapitán se snaží tento dominantní narativ převrátit a nechat vyprávět migranty samotné.

Vidina zářné budoucnosti

Tvorba režiséra Mattea Garroneho je hluboce zakořeněná v italském kontextu. Dala by se rozdělit do dvou tematických linií: fantaskní adaptace děl italské novelistiky jako Pohádka pohádek (Il racconto dei racconti, 2015) či Pinocchio (2019) a sociálně realistické filmy, které staví do středu pozornosti lidi na okraji společnosti, například Gomora (Gomorrah, 2008) nebo Dogman (2018). Životním podmínkám migrantů v Itálii se Garrone věnoval už ve svém prvním celovečerním počinu Terra di mezzo (1996). Snímek Já Kapitán doplňuje, co v prvotině chybělo, a zobrazuje samotnou cestu do „zaslíbené“ země – Garroneho slovy „novodobou odyseu“.

Hlavními hrdiny snímku jsou Moussa a Seydou, náctiletí bratranci, kteří chtějí utéct z rodného Senegalu do Evropy. Ta v jejich představách slibuje zářnou budoucnost a splnění hudebnických snů. Jsou natolik pevně rozhodnuti odjet, že je o opaku nepřesvědčí ani různá varování z jejich okolí, ani zjištění, že v Evropě také existuje bezdomovectví. Když si dost naspoří, vyrážejí na cestu. Záhy však přijdou o většinu peněz i o svou počáteční naivitu. Čelí kriminálním gangům a obchodníkům s lidmi, procházejí velkou část Sahary pěšky a doprovází je jen krutost a pocity bezmoci. Na vlastní oči se přesvědčí o tom, že ne všem se poštěstí podobnou cestu dokončit. Když Seydou slíbí, že se stane kapitánem lodi, mohou i bez peněz vyplout vstříc Evropě.

Pozorovatelská optika

Materiální podmínky, z nichž hrdinové pocházejí, film většinou spíš naznačuje. Dakar nepůsobí jen jako nuzné město, odkud hoši musí bezpodmínečně odjet, umí být také barevný, plný života, hudby a tance. Ekonomický stav a motivace hrdinů částečně prosvítá z dialogů i samotného obrazu. Že si oba Evropu idealizují, tušíme dříve, než to sami vysloví: lze to vidět z dresů známých fotbalistů, které nosí, nebo ze směsice světových jazyků, jimiž k nim promlouvají sociální sítě.

Garrone sleduje hrdiny nenápadnou pozorovatelskou optikou, tu ale občas střídají výrazněji stylizované sekvence. Saharská pouť se odehrává v naprostém bezčasí a stejně jako protagonistům se i divákům a divačkám zdá okolní poušť nekonečná. Dny a noci se neurčitě prolínají a z lidí se stávají anonymní siluety, které musí vytěsnit utrpení okolo sebe, aby mohly samy přežít. Jindy se kamera snaží na sebe co nejméně upozorňovat a v dlouhých záběrech nechává vypovídat samotné prostředí nebo vyděšené výrazy na tvářích neherců.

Ač Já Kapitán většinu času působí jako realistické sociální drama, místy užívá také fantaskních prvků. V okamžicích největšího psychického a fyzického vypětí protagonistů se ocitáme uvnitř snů, jimiž se utěšují. Když Seydou nemůže pomoct umírající ženě během saharské pouti, představuje si, jak ji chytne za ruku a její tělo vzlétne jako balónek. Chvílemi se skoro zdá, že o trajektorii celého příběhu rozhoduje magie či aspoň šťastná náhoda. Hoši se po dlouhém odloučení zázračně shledají a v okamžicích největší nouze pokaždé potkají někoho, kdo je ochotný jim pomoct.

Co nebylo vyřčeno

Film záměrně nezachycuje konec cesty svých hrdinů. Nikdy nespatříme, jak se jejich loď dotkne pevniny. V závěrečném záběru Seydou radostně křičí: „Já, kapitán!“, dokud ho nepřehluší hukot helikoptéry. Z jeho obličeje se vytratí radostný výraz, a celá podniknutá cesta tak nabývá ambivalentního vyznění. Dá se tušit, že plavbou přes Středozemní moře proces migrace do Evropy zdaleka nekončí. Snímek nám neukazuje střediska pro migranty, která několikanásobně překračují svou kapacitu, ani boj, jejž svádí italská protiimigrační politika s humanitárními organizacemi snažícími se lodě bezpečně dopravit na pevninu. Lze jen předpokládat, že v zemi, jejíž premiérka nepokrytě podporuje konspirační teorii takzvané velké výměny, se Moussa a Seydou pravděpodobně velkolepého happy endu nedočkají.

Garrone balancuje na tenké hraně. Na jednu stranu ukazuje publiku imigraci z opačné perspektivy, než na kterou je z mainstreamových médií zvyklé. Snaží se polidštit ty, které jinak známe hlavně z novinových titulků nebo anonymních fotografií. Na druhou stranu celý film nese jisté blahosklonné podtóny. Vznikl přece jenom pro pohled evropského či amerického diváka a Garroneho hrdinové nevyprávějí vlastní příběh, ale pouze pasivně naplňují kreativní vizi bílého Evropana. Obě hlavní postavy navíc působí spíš jako zploštěné archetypy než skuteční lidé. O jejich zájmech a osobnostech se dozvíme jen minimum a ani jejich motivace emigrovat není pořádně vyřčená. To nemusí být nutně na škodu: hrdinové pak působí jako neurčité předobrazy skutečných lidí, na jejichž místo si můžeme dosadit kohokoli. Zároveň tím však film, podobně jako četná zpravodajská média, redukuje komplexní lidské osobnosti jen na nálepku migrantů – nevymaňuje se tak z protikladu „my versus oni“.

Režisér si je této principiální nerovnosti vědom a v rozhovorech ji často zviditelňuje: „Vstupoval jsem do cizí kultury, a abych mohl natočit tento film, musel jsem ho udělat nejen o nich, ale hlavně s nimi.“ Do hlavních rolí najal senegalské neherce, kteří mluvili wolofsky a jimž nerozuměl. Příběh sestrojil na základě zkušeností konkrétních lidí a při natáčení se údajně radil s těmi, kteří měli s daným úsekem cesty osobní zkušenost. Mohl toho vůbec udělat více? Chyba není nutně ve snímku samotném, Já Kapitán je pouhým symptomem širších problémů a asymetrických vztahů. Vzhledem k tomu, jak vypadá (nejen) český nebo italský mediál­ní diskurs, jak se téma migrace zneužívá jako nástroj politické manipulace, zplošťuje se a vytrhává z veškerých souvislostí, je nepochybně potřeba, aby vznikalo více audiovizuálních děl s podobnou tematikou.

Autorka je filmová publicistka.