Italský režisér Matteo Garrone ve filmu Já Kapitán vyobrazuje dlouhou a strastiplnou cestu dvou senegalských migrantů za vidinou lepší budoucnosti. V díle ověnčeném cenou za režii na loňském festivalu v Benátkách se bezmoc i naděje mísí s fantastičnem.
Mainstreamová média globálního Severu často informují o migrantech dehumanizujícím jazykem. Jsme zvyklí vídat šokující zprávy o masových úmrtích či skupinové fotografie běženců na lodích blížících se k evropské pevnině, ale jen málokdy se k nám dostane vizuální reprezentace jiných fází jejich cest. Etnicky i kulturně odlišné skupiny lidí, kteří opouštějí své domovské země z různých důvodů, bývají nedbale slučovány a zaměňovány. Italský film Já Kapitán se snaží tento dominantní narativ převrátit a nechat vyprávět migranty samotné.
Vidina zářné budoucnosti
Tvorba režiséra Mattea Garroneho je hluboce zakořeněná v italském kontextu. Dala by se rozdělit do dvou tematických linií: fantaskní adaptace děl italské novelistiky jako Pohádka pohádek (Il racconto dei racconti, 2015) či Pinocchio (2019) a sociálně realistické filmy, které staví do středu pozornosti lidi na okraji společnosti, například Gomora (Gomorrah, 2008) nebo Dogman (2018). Životním podmínkám migrantů v …
