Pamflet psaný vlastní krví

Nikdy jsem neměl auto, řidičák mám už pár let propadlý a neřídil jsem téměř dvě desítky let. S auty ale chtě nechtě přicházím do styku každý den a zvrhlá kultura motorismu mě doslova dusí. Přiznám se, že při každodenním pohybu městem sdílím s hlavním hrdinou knihy Petra Šestáka Vyhoření mnohé úkony: vztyčování prostředníku na motorizované hulváty, kteří ohrožují můj život, vzteklé spílání nadávajícím obludám, které jsou nuceny dát mi přednost, případně zahalování obličeje při pohybu ulicí zaplavenou výfukovými plyny. Vedle toho mám jakožto chodec možnost kompenzovat si svou pozici nejzranitelnějšího druhu v městské dopravní džungli pliváním na oplechované pinďoury, kteří mě na přechodech míjejí o jednotky centimetrů.

Hlas neviditelných lidí

Při čtení Vyhoření Petra Šestáka jsem zažíval potěšení z precizního a zároveň velmi živého popisu problému, který dříme pod povrchem zdánlivé normality současného světa. Hlavní hrdina knihy je kurýr, rozvážející po Praze jídlo na kole. Zaměstnává ho nadnárodní Platforma s velmi specifickými podmínkami, které udržují poslíčka v neustálém stresu. Na spokojenosti mu nepřidává ani každodenní ohrožení, šikana a hraniční momenty, které prožívá jako účastník silničního provozu ve městě projektovaném řidiči pro řidiče. Šesták dokáže důvěrně a uvěřitelně zprostředkovat vhled do prekérního světa námezdných „podnikatelů“, kteří si jako novodobá inkarnace vykořisťovaných dělníků vydělávají bez zaměstnaneckých výhod, žijí z ruky do úst a pro společnost jsou prakticky neviditelní. Tato neviditelnost jim ale zároveň umožňuje pronikat napříč různými sociálními sférami.

Dlouho jsem nečetl českou prózu, u níž bych měl pocit, že stojí za to podtrhnout každý druhý odstavec. Snad je to způsobeno hybridním žánrem, který je ostatně celkem výstižně definovaný na začátku knihy jako „pamflet/román/alegorie“. Děj není nijak světoborný. Hrdina jezdí po městě, musí vydělávat, ale zároveň je to jeho svobodná volba, protože nechce skončit v korporátu a potřebuje být pořád v pohybu. Najdeme tu románek se salónní ekoaktivistkou z Akademie, intermez­zo, v němž hrdinu dva staří kamarádi vezmou na cyklovýlet, který se ukáže jako esence marnosti, a nakonec pronikneme do sabotérské organizace, pohybující se za hranicí zákona.

Děj je ovšem až druhořadý. Cyklista promlouvá, oslovuje, zvyšuje hlas a někdy i řve na zástupce různých společenských tříd, sedících za volantem. Sociální kritiku střídá nabourávání zažitých myšlenkových vzorců, vtipné psychologické exkursy navazují na historické vsuvky o tradici fordismu nebo na genderovou kritiku motorismu, který bývá víc než co jiného přehlídkou zbytnělých eg a toxické maskulinity. Z pozice doručovatele drahých jídel v kompostovatelných obalech kurýr glosuje absurdní pokrytectví dnešní doby, greenwashing i válku, která „je plná aut, plná řvoucích motorů a kouře z výfuků“.

Na hranici katastrofy

Vyhoření je jako správný pamflet nesmiřitelné. Jako by bylo psáno vlastní krví, na hranici katastrofy, s vědomím roztříštěných kostí, zmačkaného plechu, otráveného vzduchu a vytěžené planety. Vyhrocenost a zvýrazněné extrémy jsou určeny strážcům zaběhlých hodnot, kteří sebemenší omezení práv motoristů (masožroutů, vyznavačů soukromého vlastnictví, tradiční rodiny nebo patriarchátu) považují za novou totalitu, avšak ve své slepotě nevidí, že jedinou totalitou je jejich toporné myšlení a lpění na zákonech světa, který už dávno neexistuje. I když si nemusíme myslet, že je auto nutně prostředkem zotročení lidstva, rozhodně je „stavebním kamenem společnosti konzumu, prostředkem i cílem“. Šestákova kniha je nepochybně velmi časová a úzce svázaná s konkrétními fenomény naší doby, avšak zablokované magistrály, propíchané pneumatiky a hořící automobily jsou zatím jen okrajové jevy, takže její aktuálnost bohužel ještě nějaký čas potrvá.

„Octli jsme se od sebe tak daleko, že jediný způsob, jak se můžeme potkat, je bouračka,“ promlouvá cyklista k řidiči sedícímu uvnitř klimatizované zvukotěsné zbraně. Podobnou nevyhnutelnost tragického střetu je možné vztáhnout na situaci celé společnosti. Právě kvůli zaklenutí příběhu bouračkou se v ději objevuje exemplární nepřítel, ředitel místní pobočky mezinárodního developerského korporátu. Ten jezdí historickým Porsche 911 Carrera a během nečekaně akčního závěru se stane obětí ve jménu vyšší myšlenky. Autor dokáže být naléhavý, vtipný i nasraný. Ve svém aktivistickém zápalu je schopný dívat se na realitu z více úhlů, ale zároveň si nedělá iluze, že velkých cílů lze dosáhnout jinak než podvratnou intervencí, vandalismem, přímou akcí.

Vyhoření bylo nominováno na Magnesii Literu v hlavní kategorii. Smysl tohoto ocenění spočívá kromě pochybné bilance „toho nejlepšího“ také v mediální pozornosti: o knize se začne více mluvit a třeba se nakonec dostane k výrazně širšímu publiku. Pokud má mít letošní Magnesia smysl, měl by zvítězit právě Šestákův pamflet, který má potenciál donutit nahodilé čtenáře k přemýšlení o zdánlivých samozřejmostech, případně je rozčílit a vystavit nepochopitelnému světu mimo jejich komfortní zónu. Málokteré dílo tohle dokáže. I z tohoto důvodu lze Vyhoření, které radikálně pojmenovává radikální realitu, v níž je svět aut „vystavěn na troskách budoucnosti“, považovat za výherce bez ohledu na to, jaké budou skutečné výsledky.