Izraelsko-palestinský konflikt a útoky na nákladní lodě v průlivu Báb al-Mandab související s politickými ambicemi jemenského hnutí Ansar Alláh otřásají globálními dodavatelskými řetězci. Potvrzuje se, že v současnosti můžeme dopady kteréhokoli regionálního konfliktu pocítit kdekoli na světě.
Když jeden z amerických otců zakladatelů, Benjamin Franklin, navrhoval státní pečeť USA, zvolil pro ni heslo „Vzpoura proti tyranům je poslušností vůči Bohu“ a jako motiv si vybral biblickou scénu, v níž Mojžíš na Boží příkaz rozdělil vody Rudého moře, aby zajistil Židům cestu ke svobodě. Tato starověká vodní cesta, spojující Středozemní moře s Indickým oceánem, nejenže odedávna umožňovala obchod, kulturní výměnu a migraci obyvatelstva, ale slouží i jako dojemná připomínka boje za svobodu.
Od října loňského roku je oblast Rudého moře dějištěm zásadní vojensko-politické krize, která vznikla jako reakce na probíhající izraelsko-palestinský konflikt. Eskalace napětí přerostla v sérii útoků na komerční lodní dopravu. Tyto incidenty nejsou pouze důsledkem lokálních sporů, ale patří do širšího rámce zástupných geopolitických konfliktů, které zasahují klíčové obchodní trasy. Epicentrem těchto událostí je aktuálně průliv Báb al-Mandab, strategický námořní koridor, jehož bezpečnost je pro mezinárodní námořní přepravu naprosto zásadní.
Strategický význam Brány nářků
Průliv Báb al-Mandab, který propojuje Rudé moře s Adenským zálivem a Indickým oceánem, patří už od starověku k významným námořním uzlům. Od pradávna tudy proudilo koření, hedvábí, smaragdy, myrha a další drahocenné zboží z Jemenu a zemí takzvaného Afrického rohu. Z Indie a východní Asie sem naopak směřovala slonovina a vzácné dřeviny jako eben či santal. Později cesta těmito vodami představovala důležitý bod arabského obchodu s otroky. A možná právě proto znamená jméno této úžiny v češtině Brána nářků.
Strategický význam místa si uvědomovaly všechny starověké mocnosti. Po vzestupu Portugalska jako námořní velmoci a objevu alternativní plavební trasy kolem mysu Dobré naděje jeho význam zásadně poklesl. Tento úpadek se ještě prohloubil jeho militarizací, když v 16. století Osmané jeho vody uzavřeli evropským lodím pod záminkou ochrany svatých míst islámu — saúdské Mekky a Mediny. S otevřením Suezského průplavu se průliv opět vrátil na námořní mapy jako životně důležitá obchodní tepna, kterou prochází zhruba dvanáct procent světové námořní přepravy, včetně ropy a zkapalněného zemního plynu z Perského zálivu do Evropy i Asie.
Prodloužená ruka Íránu
Strůjci současných útoků, jemenské hnutí Ansar Alláh, které je na Západě známější jako Húsiové, patří k vyznavačům zajdijského šíitského islámu a důležitým aktérům jemenské občanské války. Díky štědré podpoře Íránu ovládli Húsiové významnou část Jemenu a pomocí íránských dodávek zbraní, včetně raket, dronů, útočných člunů či námořních min, kontrolují rozsáhlou část místních vod.
V duchu hesla „Bůh je veliký. Smrt Americe. Smrt Izraeli. Prokletí Židům a vítězství pro Islám“ se Húsiové rozhodli vstoupit do současného konfliktu v Izraeli a Palestině sérií útoků na obchodní lodě různých států. Jeden z húsijských mluvčích, Mohamed Abdul-Salám, prohlásil: „Nezastavíme žádné operace, které pomáhají Palestincům, dokud se nezastaví izraelská agrese a obléhání pásma Gazy.“ Díky těmto nekompromisním postojům získali Húsiové rychle sympatie běžných lidí v arabských zemích, ale i části poněkud naivní západní levice.
Húsiové, stejně jako například irácké milice nebo libanonské hnutí Hizballáh, patří do tzv. Osy odporu, strategické aliance vedené Íránem s cílem vytvořit protiváhu k Západu a jeho regionálním spojencům na Blízkém východě. Akce Ansar Alláh včetně současných útoků na komerční dopravu tak musíme vnímat jako součást širší íránské vojenské a geopolitické strategie.
Íránská vojenská doktrína, která začala vznikat již během války s Irákem v osmdesátých letech, dává přednost asymetrickému způsobu boje proti technologicky silnějším soupeřům. Jejím cílem není ani tak přímá vojenská porážka, jako spíše odstrašení protivníka, které se projevuje v odhodlání podstoupit větší lidské, ekonomické i materiální ztráty než nepřítel. Veškeré pokusy o řešení situace ze strany mezinárodního společenství se tak neobejdou bez vyjednávání nejen s jemenskými povstalci, ale i s Teheránem.
Už jen proto, že Írán má vlastní vojenskou doktrínu (tzv. Anti-Access/Area-Denial) pro oblast Perského zálivu, která by v případě napadení země Spojenými státy či Izraelem hrozila uzavřením Hormuzského průlivu, jímž proudí zhruba čtvrtina světové produkce ropy, přičemž tento významný „choke point“ představuje jedinou námořní cestu z Perského zálivu do otevřeného oceánu.
Křehkost dodavatelských řetězců
Současné útoky v Rudém moři nejen že zvýšily geopolitické napětí, ale také ukázaly na křehkost globálního obchodu a dodavatelských řetězců. Zatímco dříve touto trasou ročně proplouvalo přibližně 22 tisíc komerčních lodí, což představovalo skoro patnáct procent veškeré světové lodní dopravy, od počátku války v Gaze jejich počet poklesl zhruba o šedesát procent. Tisíce lodí byly přesměrovány k plavbě kolem Jižní Afriky, což zvýšilo cenu dopravy a ovlivnilo ceny zboží na celém světě. Podle platformy Xeneta, která se zabývá komerční námořní přepravou, stouply náklady na přepravu mezi Dálným východem a severní Evropou o 124 procent a v rámci Dálného východu o 45 procent.
Takový nárůst nákladů, zpoždění dodávek a zvyšující se nejistota ohrožující fungování firem poukazují na až překvapivou zranitelnost světové ekonomiky vlivem geopolitických šoků. Tyto události nejen komplikují hospodářský růst, ale také zvyšují ceny energií a komodit, což má široké dopady na spotřebitele i firmy po celém světě.
Politický geograf Michael Romancov ve své knize Námořní slepota (viz recenzi v A2 č. 3/2024) poukazuje právě na to, jak přehlížený je význam moří pro světový obchod a současný globální řád. V ohrožení podle něj není jen ropa či spotřební zboží, ale i strategické potraviny jako obilí, kukuřice, rýže a sója nebo hnojiva, která jsou na mnoha místech světa pro pěstování zmiňovaných plodin nezbytná.
Současné komplikace v Rudém moři připomínají Romancovem popsanou situaci z roku 2021, kdy v Suezském průplavu uvízla jedna z největších kontejnerových lodí světa Ever Given. Na devět dní tak zůstala ucpaná jedna z nejdůležitějších dopravních tepen světa, což vyvolalo naprostý chaos. Incident způsobený plavidlem pod tchajwanskou vlajkou nakonec stál světovou ekonomiku zhruba deset miliard amerických dolarů.
Jak západní velmoci, tak Rusko a Čína si vážnost podobných situací velmi dobře uvědomují. Pokud chce svět zajistit odolnost globální ekonomiky vůči budoucím šokům, musíme se aktivně věnovat budování alternativních a robustnějších dodavatelských řetězců a zabránit „weaponizaci“ námořní dopravy, která ve spojení s moderními technologiemi představuje reálnou hrozbu pro globální ekonomiku.
Cílené útočení na dodavatelsko-odběratelské řetězce odhaluje novou dimenzi moderního asymetrického válečnictví, která vyžaduje promyšlenou reakci nejen na vojensko-politické, ale i na technologicko-logistické úrovni. V této souvislosti otázka nezní, zda se tak stane, ale jak rychle dokážeme reagovat, adaptovat se na nové výzvy a přejít – podobně jako kdysi Izraelité – do bezpečí suchou nohou.
Autor je spolupracovník redakce.