Aniž jsem to plánoval, ocitl jsem se nedávno v podnikové prodejně jedné čokoládovny. Půlkilové pytle nestandardních výrobků se tu prodávají za nestandardní ceny. Zmetky se v tuhém igelitu drolí, vypadají nevábně, ale chutnají jako ty, co prošly kontrolou jakosti. Prodejnu prostupuje lepkavá nepatřičnost. Omluvný úsměv prodavačky stupňuje u zákazníků komplex přistiženosti, jemuž chlap v bílých botaskách vzdoruje přezíravým chováním, žena se silonovou šálou překotným hovorem. Vzdorují všichni. Od chvíle, co jsem vzal do ruky košík, sužuje mě myšlenka, že bych si měl něco koupit.
Z prodejny se vychází do vágního terénu pod nadjezdem. Nic tu neroste, na štěrku parkují auta. Vzadu se táhne chatrný plot průmyslového areálu. Vpravo je železniční trať, vlevo několik paneláků. Na trávníku mezi nimi vzrostlý keř požírá renesanční boží muka.
Zpod nadjezdu vede dlouhý, rozviklaný chodník, který se rozšiřuje v bezduchou ulici. Nespěchám, vlak mi jede až za hodinu. Na sebe natlačené domy nejsou ani venkovské, ani městské. Jsou ohavné jako tenkrát, když jsem v jednom z nich bydlel. Zírám na jejich mělkou štukovou výzdobu, na nastavované štíty s letopočty, na kabřincové sokly a olezlý brizolit – a zřetelně a klidně, jako když se ujišťuju, že mám v kapse klíč, cítím, jak tohle město nenávidím.
Před patnácti lety uveřejnil Jakub Řehák v Listech esej s názvem Olomouc – rozdrobené město, kde se vyznal z nenávisti k témuž městu. Předloni vyšel znovu, v knižním souboru Řehákových kritických textů Poezie ve věku vnějškovosti. Eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022. Třebaže je věnován místu, a nikoli veršům, je pro porozumění Řehákovu myšlení o poezii, troufám si říct, nepostradatelný.
Přirozenost, s jakou zde básník v reakci na podněty města rýsuje obludné výjevy, a snaha osvětlit jejich působení zakládají přesvědčivost jeho vidění. Sama skutečnost, že svým dojmům přisuzuje takovou moc, že se jim odevzdává a vážně je zkoumá, působí pronikavěji a naléhavěji než leckteré postřehy stran jeho půlročního pobytu ve zlořečeném městě. V plné důvěře ve slova, která volí, nás Řehák vybízí, abychom přijali jím spatřený svět za skutečný.
Totiž svět, v němž se tramvaje pohybovaly „s úděsným skřípavým zvukem, jenž připomínal táhlé vorvaní zvuky“, jelikož – smí-li svázat tyto dva obrazy příčinnou spojkou – tramvaje „ve svém obřadně pomalém sunutí působily jako obří kytovci vyvržení na mělčinu“. K tomu chci zaprvé dodat, že skřípění olomouckých tramvají bylo jedinečné – aby nenarušovaly statiku domů ve středu města, projížděly ulicemi pomaleji, obrušovaly kolejnice v obloucích úpěnlivěji. A zadruhé: Řehákův obraz ke mně mluví dvojnásob účinně, protože v představě kolejového vozidla jako sténajícího (mořského) tvora mě už vycvičil Wolfgang Borchert, který „neslýchaný zvířecí/rybí/netopýří/chrobáčí výkřik lokomotivy“ uplatnil ve svých povídkách opakovaně.
Byl to svět, který básníka pokryl „krustou nechuti a duševního malomocenství“ a dal mu pochopit, proč „Radek Malý v Olomouci zavětřil expresionistický tón“. Vidím poťouchlý výraz jednoho profesora, který – historicky zcela oprávněně – prohlásil, že Olomouc je město kněží, vojáků a kurev. A představuju si rej těchto tří stavů vyvedený na obrazech Jamese Ensora nebo Otto Dixe. Pokud jde o přízračnost města, města „groteskního ‚světaskonu‘ a plíživé smrti“, jak to Řehák v eseji formuluje, i tady se jeho zkušenost prolíná s mojí. Okázalá barokní nádhera, která pozbyla svého opodstatnění, člověka tísnila. Naplňovala jej odporem jako pohled do výlohy, kde se vystavují objekty z vlhnoucího těsta a žluklých krémů. Bezvadně natřené fasády na náměstích, šikovně vycpané prodejnami, pobočkami, restauracemi a bankomaty, byly pro mě zdrojem setrvalé únavy, jíž jsem se bránil o to vzpurněji, oč jasnější mi bylo, že město stále něco předstírá.
A byl to konečně svět, kde nebe začíná hned nad střechami domů. Řehák pro to má výmluvný obraz: „Špalír domů zakrýval horizont a mně se při nočních procházkách zdálo, že se celé město jako bájná Laputa vznáší ve vzduchu.“ Představu levitujícího města básník doplňuje inverzní představou města, které se propadá, města, jehož „rozdrolené náspy a mosty (…) klesaly s každým rokem níž do bahnité řeky Moravy“.
Mezi všemi těmi skličujícími výjevy, kterým bez námitek přitakám, mě už při prvním čtení eseje zarazila věta: „Pamatuji si cestu tramvají na Nový dvůr.“ Jako bych se vynořil z omamné lázně zadostiučinění a nadechl se čerstvého vzduchu! Představa, že by ke statku na samém okraji města, v nezastavěné krajině mezi dálnicí, železničním koridorem a nivou s meandry Moravy, vedla tramvajová trať, je pomýlená, ale dokonale odpovídá somnambulně zpřeházeným souvislostem zde pře(d)stavovaného světa. V líčení domnělé cesty tramvají na „Nový dvůr“ se prolínají motivy ze všech tří skutečných větví olomoucké tramvajové sítě, z nichž jedna končila v čase vydání textu na Nové ulici. Ten básnický omyl si budu pamatovat. Bude pro mě napříště výstižnější než topografická skutečnost.
V úvodu eseje Řehák píše, že smyslem nostalgického vzpomínání je zpřítomňování lásky, respektive „milostného citu k zmizelým vrstvám času“, a ptá se, je-li možné tímto způsobem zpřítomnit i nenávist. Nepochybně ano, jak jeho esej dokazuje. Napadá mě však lepší, trvanlivější důvod, proč se Řehák k nenáviděnému městu po letech vrátil, ba vrátit musel, tak hutným, obrazy oplývajícím textem. Zpřítomňování lásky i zpřítomňování nenávisti, jak o nich básník uvažuje, mají jedno společné – lítost. Lítost nad tím, že to, co ve mně zažehlo, kým nyní jsem, je nenávratně pryč. Zůstala vzpomínka na tu intenzitu, která jakkoli byla nesnesitelná, byla přece skutečná. Jako by za břitkými řádky strašila básníka otázka: Byl bych ještě takovou intenzitu schopen snášet dnes? Byl bych ochoten vlézt do lisu, pod jehož tlakem vydám ze sebe, co je ryzí?
Někde tady, v blízkosti otázek, které klade lítost, pramení hádám Řehákův „vzteklý vděk“ vůči „prostoru a psýché“ města Olomouce, o jehož životnosti koneckonců svědčí závěr eseje: „Dívám se nyní na mapu Olomouce, ale už mi nedává příliš smysl. Jména ulic nic neříkají. Svoji soukromou Olomouc si však pamatuji dobře. Nechci na ni zapomenout a nechci se do ní už nikdy vrátit.“
Soukromá Olomouc jednoho básníka se potkala se soukromou Olomoucí jednoho čtenáře. A ty, kdo čteš tyhle řádky, věz, že ani Jakub Řehák, ani já nepřeháníme.
Autor je literární kritik.