Úmorně dlouhá cesta

Švédský spisovatel August Strindberg tvrdil, že neznáme žádný jiný život než svůj vlastní. Tradice autobiografického žánru sahá až do antického Říma, ale dramat, v nichž autoři zpracovávají své vlastní životy, bychom v dějinách literatury nenašli mnoho. Jedním z příkladů je Cesta dlouhým dnem do noci od amerického nobelisty Eugena O‘Neilla. A právě toto melodrama si v novém překladu Ester Žantovské a v dramaturgii Terezy Marečkové pro svůj režijní debut v Divadle v Dlouhé zvolil Ivan Buraj.

Burajova dekáda

Jméno tohoto ani ne čtyřicetiletého divadelníka je poslední dekádu neodmyslitelně spjato s brněnským HaDivadlem, kde Buraj působí jako umělecký šéf. Spolu s dalšími členy a členkami vedení se mu podařilo prosadit několik výrazných změn. Tou pro běžného diváka nejpatrnější bylo zavedení tematických sezón, jejichž prostřednictvím se umělecký soubor vyjadřuje k aktuálním otázkám, jako je individualismus, prekarizace práce či paradigma nerůstu. Vznikla řada kritikou oceňovaných titulů, jako Zeď v režii Kamily Polívkové nebo Humanismus 2022, na němž Buraj spolupracoval se scenáristou Bohdanem Karáskem. Za zmínku stojí i četné dramaturgické úvody, jež mají za cíl laickou veřejnost seznámit s okolnostmi vzniku vybraného díla.

Následující jubilejní padesátá sezóna HaDivadla bude Burajovou poslední, od podzimu 2025 nastupuje jako umělecký šéf Divadla v Dlouhé. To si pod dlouholetým vedením Hany Burešové a Štěpána Otčenáška vydobylo přízeň širokého diváctva, avšak část kritiků ho považuje za spíše konzervativní a umělecky zakrnělou instituci. Divadelní obec proto napjatě očekávala, kdo se jeho vedení ujme. Dlouhé měsíce před zveřejněním výsledků výběrového řízení šla divadelními kavárnami šuškanda připomínající spekulace o příchodu hvězdného trenéra, který má oprášit zašlou slávu skomírajícího klubu.

Neodcházejte, prosím!

V Cestě dlouhým dnem do noci, jejíž děj se odehrává během jednoho letního dne, vystupuje čtyřčlenná rodina Tyronových, inspirovaná O’Neillovými nejbližšími příbuznými. Dramatikovým alter egem je volnomyšlenkářský Edmund Tyron (ztvárněný Samuelem Tomanem), mladší syn, který své dospívání strávil cestováním po světě a do otcova domu se vrátil švorc, navíc s podlomeným zdravím. Snad ještě vyvedenějším synátorem je starší Jamie (Matyáš Řezníček), který nedokončil žádná ze svých mnoha studií a jen díky otcovým konexím zakotvil na Broadwayi. V uměleckém prostředí však namísto pokory k rodinnému řemeslu našel jen cestu k rodinnému zlozvyku – holdování tvrdému alkoholu. Vina ale neleží jen na potomcích. Postupně se začnou vyjevovat nezacelené šrámy rodinné minulosti a přítomnost jako by byla pouhou špičkou ledovce. Ten pod náporem letního slunka taje a vše skryté vyplouvá na povrch.

Buraj výběrem této moderní klasiky vsadil na svá oblíbená témata, jako jsou krize tradiční patriarchální rodiny, nemožnost komunikace mezi blízkými lidmi a motiv neodvratného rozpadu. Stejně jako jeho předešlé inscenace se i Cesta dlouhým dnem do noci odvíjí v pomalém tempu a rytmizována je ostrými střihy. Čím dál tíživější nálada vrcholí hypnotickým výjevem. Monotónní zvuk graduje v ohlušující šum a ostře blikající světla míří jak na jeviště, tak směrem do publika.

Přestože se z dosavadního krátkého popisu může zdát, že se jedná o klasickou „burajovinu“, která vždy znamenala stylisticky vytříbenou práci s atmosférou, zmíněné prvky nedrží pohromadě a představení vyvolává dojem rozkolísané sinusoidy. Tempo tříapůlhodinového představení je unylé a unavující, realistické ztvárnění připomíná tu nejotřepanější činohru a většina zmíněných režijních postupů působí pouze jako zkrášlující ornamenty. Nezbývá nic jiného než konstatovat, že to tentokrát nevyšlo. Sál po první polovině přestavení opustila značná část diváků, přestože se tím ochudili o bohatý premiérový raut.

Rychloterapie

O’Neillův otec se živil jako kočovný herec a svou rodinu během divadelní sezóny tahal po levných hotelech. Chudému irskému přistěhovalci se ale podařilo prorazit a zbohatl natolik, že si mohl dovolit zakoupit letní sídlo, kde jeho rodina společně trávila teplé měsíce. Prostorná společenská místnost se solidním dřevěným nábytkem a kamenným krbem je v realistickém detailu přenesena na jeviště. Až dokonalou iluzi středostavovského klidu ztělesňuje Jan Vondráček oblečený do pracovních džínů s kšandami a lněné košile. Coby hlava rodiny sedí s lehkým slaměným kloboukem na hlavě v houpacím křesle a vychutnává si svůj ranní doutníček.

Pro Burajovu práci je typické, že takto úhledně vystavěný obraz různě narušuje. Podobně jako ve své předešlé inscenaci Jenom konec světa (viz A2 č. 1/2024) herce opatřil mikroporty, jež činí jejich hlas záměrně nepřirozeným. V komorní atmosféře brněnského divadla se režisérovi podařilo dosáhnout nezvykle prostého, avšak strhujícího výrazu. Nicméně v kukátkovém typu divadla, kde si herci pro rozlehlost sálu musí vypomáhat výraznými gesty, toto spojení působí až nelidským dojmem. Tuto neživotnou strojenost lze nejlépe pozorovat během častých hádek mezi členy domácnosti. Když zkušená herečka Barbara Lukešová, ztvárňující psychicky zdeptanou a na drogách závislou matku, propadne v hysterický pláč, divák neví, zda jde o tragickou, nebo humornou scénu. Zejména v první polovině představení, kdy je použito minimum dalších prvků narušujících realistickou iluzi, se nelze zbavit pocitu ze špatně nazkoušené inscenace.

Obdobně jako v Náměsíčnících, které Buraj režíroval v HaDivadle v roce 2016, dochází po začátku druhé poloviny představení k nečekanému zvratu. Po krátké scéně jakéhosi výrazového tance – nejspíš znázorňujícího matčino zešílení – na jeviště přichází civilně oblečený herec v roli terapeuta, který s až karikaturním důrazem na ohleduplnost vůči pacientům přivítá Tyronovy na sezení, jež svolal nejmladší syn. Jedná se o oceněníhodný nápad, jenž i díky současné mluvě a neformálním výrazům zcivilňuje teatrální a za čtvrtou stěnou vydělené postavy. Chvíle ticha, kdy se panovačný otec zdráhá omluvit, skvěle vystihuje smutek nad vyprázdněnými vztahy a zpackanými životními rozhodnutími. Autorský tým se bohužel rozhodl tuto slibně se rozvíjející pasáž po zhruba dvaceti minutách utnout ve prospěch posledního, zhruba hodinu trvajícího dějství. Odvážný vstup tak nakonec vyznívá pouze jako módní přívěsek, jenž může zlákat případné diváky, kteří si přečtou anotaci. Závěrečná část je už jen úmornou opileckou estrádou, při níž divák čeká, až si postavy pod vlivem alkoholu vše vyříkají.

Z jedné rozpačité inscenace pochopitelně nelze soudit, jak se Buraj společně s Marečkovou, která se podílela na jeho koncepci a od ledna v Dlouhé působí jako dramaturgyně, projeví ve vedení divadla. Dá se však předpokládat, že se dramaturgie posune směrem k aktuálním společenským tématům nahlíženým z intimní perspektivy, jako je právě rodinná terapie. V tiskové zprávě vydané na konci minulého roku Buraj uvedl, že by rád pracoval s divadelními stálicemi, jako jsou Dušan Pařízek či Kamila Polívková. Ke spolupráci by chtěl přizvat i předními tuzemskými scénami prověřený talent, režisérku Annu Klimešovou. Uvidíme, co tato nová etapa Divadla v Dlouhé přinese. Vše začne naostro až na podzim roku 2025.