Veď mě dál, cesto má

Kamera hledí v detailu na obří výfuk, přichází střih na nárazník, který svou mřížkou vyplní takřka celou plochu plátna. Úvodní záběry snímku Polda a bandita (Smokey and the Bandit, 1977) zhmotňují hollywoodskou fascinaci fotogenickými kusy strojů, jejichž řidiči byli v druhé polovině sedmdesátých let romantizováni jako kovbojové, kteří na svých železných osmnáctikolových ořích brázdí americkou krajinu. Polda a bandita je přímočará akční komedie, jejíž hrdinové mají zásadní misi: vyhrát sázku, že se jim podaří v časovém limitu dovézt kamion plný piva značky Coors přes několik států a zamezit tak nedostatku alkoholického moku na čísi oslavě. Akce, k jejímuž úspěchu je třeba spáchat řadu přestupků a porušit několik zákonů, vede k vzedmutí vlny podpory, a tak chlapík řečený Bandita a jeho parťák Snowman čelí pronásledujícím policistům s pomocí řadových občanů i kolegů řidičů. Tento úsměvný béčkový „klenot“ s Burtem Reynoldsem v roli Bandity dnes působí jako kuriozita, v době svého vzniku však byl druhým nejvýdělečnějším filmem hned po Star Wars.

Proti chlupatejm

Polda a bandita byl asi nejznámějším představitelem vlny „trucker movies“. V pozadí jejich popularity bylo arabské ropné embargo z roku 1973, které otřáslo s cenami ropy ve Spojených státech, a dobová vládní bezpečnostní, environmentální i ekonomická opatření, která vedla k regulaci rychlosti kamionů, k uspěchanému zavedení nedostatečně testovaných systémů ABS, což tehdy dopadalo především na řidiče, kteří pracovali sami na sebe, a vedlo k řadě protestů.

V polovině sedmdesátých let se tak začaly objevovat kamioňácké snímky, v nichž hráli hlavní roli právě nezávislí řidiči coby noví lidoví hrdinové. V těchto titulech na sebe svérázně – někdy až bizarně – narážela témata dobových kontrakulturních děl s westernovou nostalgií. Kamioňáci, kteří místo pušek třímali Citizen Band vysílačky a komunikovali spolu specifickým žargonem, putovali za zvuků banja krajem a vedli boj za svobodu. Ovšem především za svobodu jet rychle a bez omezení.

Burt Reynolds se svým knírkatým úsměvem jakožto psanec se srdcem na správném místě se v Poldovi a banditovi snadno stal miláčkem davů. V patách mu byl nerudný rasistický texaský šerif, který nepronásledoval jen Banditu, nýbrž také ženu, jež se měla stát manželkou jeho syna, ale prchla od oltáře. Tuto drzost muž zákona okomentoval slovy: „Ponížila mého syna, ohrozila mou autoritu, jednoduše řečeno, zatracenej komunismus v celý svý kráse. Děje se to furt dokola.“ A v podobném duchu glosoval většinu okolního dění. Protivení se takovému pojetí zákona pašováním neprocleného piva a nepovolenou jízdou je snadné vykreslit jako takřka bohulibou činnost.

Většina tehdejších kamioňáckých titulů spadala do ranku akční zábavy bez větších ambic. Za volant usedla řada aktuálních či budoucích hvězd ve více či méně brakových produkcích: Chuck Norris v silně nepovedeném počinu Bourák (Breaker! Brea­ker!, 1977) zachraňoval uneseného bratra a demoloval s pomocí pěstí, kopů i těžkých tahačů pouštní město ovládané zlotřilým soudcem, Clint Eastwood měl v Nikdy neprohrát (Every Which Way But Loose, 1978) za parťáka na sedadle spolujezdce pro změnu orangutana.

Ježíš, marihuana a dieselové výpary

Komplikovaněji se téma občanské neposlušnosti objevuje v komerčně nejúspěšnějším snímku Sama Peckinpaha Konvoj (Convoy, 1978). Autor vlivných, byť kontroverzně přijímaných westernů (Divoká banda, Wild Bunch, 1969) jako svůj předposlední počin zfilmoval stejnojmenný country hit, plný truckerského slangu a kamioňáků odhodlaných bojovat proti vládě bez ohledu na to, jak velké přesile čelí. Už úvodní střet s policistou, který zneužívá jejich vysílačky a vybízí je k překročení povolené rychlosti, aby je následně mohl pokutovat, odráží dobovou náladu. Drobná pomsta za toto zneužívání moci vyústí ve spektakulární bitku v bistru u cesty, v níž policisté i řidiči létají vzduchem v typicky peckinpahovských zpomalených záběrech. Z malé barové šarvátky tak režisér dělá velkolepý akt vzdoru proti bezpráví.

Konvoj, který se záhy spontánně formuje na obranu stíhané skupinky, sestává z rozmanitého osazenstva: ze starých vousatých řidičů, žen, Afroameričanů a připojuje se k nim také minibus se skupinkou hippies, kteří vzývají stejnou měrou Ježíše jako marihuanu. Kris Kristofferson coby hrdina vystupující v songu i ve filmu pod přezdívkou Rubber Duck se samovolně stává vůdcem i mluvčím skupiny, kterou chce pro své politické cíle využít neúspěšný senátor. Jenže Peckinpah Ducka pojímá jako záhadného westernového hrdinu. Duck neprotestuje proti něčemu tak přízemnímu, jako je rychlostní limit, a své motivace halí do vět na pomezí zenu a banality: „Cílem konvoje je, aby jel.“ Peckinpah je tak jako ve svých nejproslulejších filmech obtížně uchopitelný, nesoudržný autor, Konvoj se láme do různých nálad. Oproti jeho westernům či válečným dramatům však toto dílo ze současnosti nečekaně zabředá do komických momentů, které jdou silně proti patosu a melodramatičnosti jiných okamžiků, jimž dominují záběry na kamiony táhnoucí krajinou jako klidná a zároveň hrozivá síla. A rozpor vrcholí v závěrečné scéně, v níž se Duck ve svém trucku vydává proti kulometům i tankům a vše ústí v masivní přestřelku, která se odvolává k finále Divoké bandy.

Peckinpah se pohybuje na hraně mezi vyobrazením symbolického sebeobětování a trochu klukovským aktem vzpoury. Muž, který proti obrovské palebné přesile používá jen volant, pedál na podlaze a cisternu plnou hořlaviny druhé třídy, je bizarním kontrakulturním hrdinou. Ten sice dodnes zůstává ztělesněním vzdoru proti bezpráví, bohužel ale převážně v konzervativních kruzích, kde svobodu reprezentují především hektolitry spálené nafty.

Vzpoura kamionů

Ne vždy však výfukový kouř v Hollywoodu reprezentoval svobodu. „Raději mluvte o znečištění,“ říká si pro sebe i k moderátorům v rádiu hlavní postava debutového snímku Stevena Spielberga Duel (1971). Obchodnímu cestujícímu zrovna výhled kryje čoudící monstrum, na jehož zrezlé cisterně vyniká výhružně působící nápis „hořlavé“. Když se rozhodne tirák předjet, kamera vůz sleduje z podhledu a bez hudby. Způsob snímání zdůrazňuje děsivé aspekty stroje, nikoli nablýskanou mechanickou a metalickou krásu jako pozdější trucker filmy.

A z kamionu se záhy poté, co jej protagonista předjede, opravdu stává monstrum, které nejistému řidiči po zbytek snímku usiluje o život. Spielberg přetváří jednoduchý námět vycházející z povídky Richarda Mathesona, údajně založené na reálné události, v intenzivní thriller, v němž nikdy nevidíme z antagonisty více než ruku opřenou o otevřené okénko. Tím, kdo se snaží hrdinu zabít, je tak anonymní síla, využívající hmotnostní převahu a záhadně výkonný dieselový motor, který zvládá držet krok s protagonistovým červeným vozem značky Plymouth Valiant.

Myšlenku vraždících kamionů bez řidiče zpracoval doslovně Steven King ve filmu podle vlastní předlohy. Kytarové riffy kapely AC/DC v úvodním záběru napovídají, že snímek Vzpoura strojů (Maximum Overdrive, 1987) nebude příliš závažným počinem. Samovolně se pohybující padací most za doprovodu řízné hudby likviduje řidiče, potměšilost se tu mísí s explicitními krvavými úmrtími: tu někdo upadne na hromadu melounů, v dalším střihu už stříká opravdová krev. Kingův horor o kometě, která oživila veškeré stroje na zemi, zapadá do pozdních osmdesátých let v Hollywoodu, kdy se stroje opět stávají spíše hrozbou než romantickým symbolem. Osazenstvo benzínky, kde se děj odehrává, pocítí mechanický hněv elektrického kuchyňského nože i automatu na nápoje, ale brzy se největším nepřítelem stávají právě kamiony kroužící kolem čerpací stanice s jediným cílem: natankovat a nadále zabíjet.

Kingův snímek je průměrné, byť nikoli nezábavné béčko. Ale už jeho úvodní scéna, radikálně vyjadřující názor na přebujelý automobilismus, působí nadčasověji než o dekádu starší filmy subžánru „trucker movies“, které se pokoušely do role novodobých osiřelých kovbojů či roninů se záhadnou povahou, ale dobrým srdcem pasovat kamioňáky.