Mnoho chytrých hlav často diskutuje o možných podobách řešení klimatické krize. Jak co nejrychleji nahradit špinavé technologie za čisté, motivovat firmy k transformaci energetiky a přesvědčit lidi, aby změnili své návyky. V diskusi o potenciálních řešeních však chybí jedno, které by mohlo zásadním způsobem změnit pravidla hry. Konkrétně jde o možnost vyvlastnit za náhradu klíčovou energetickou infrastrukturu ve veřejném zájmu a spravovat ji demokratickým způsobem.
Nejedná se přitom o recept z minulého, nedemokratického režimu. V minulosti nastávaly situace, kdy zespolečenštění vlastnictví napomohlo k rozvoji demokracie a svobody. V našich končinách stojí za zmínku pozemková reforma, bez níž by nebyl možný rozvoj první republiky. Spojené státy zase ve třicátých letech během Velké hospodářské krize zestátnily banky s cílem ozdravit ekonomiku.
Debaty o větší roli veřejného sektoru v otázce transformace jsou namístě zejména proto, že ostatní cesty selhávají. Přesvědčovat lidi ke změně návyků samo o sobě nestačí, protože ve špatně nastaveném systému se zkrátka nedá chovat ekologicky. Stačí se podívat na rozdíl v cenách letenek a jízdenek na vlak nebo porovnat biopotraviny s těmi běžnými. Samotný technologický pokrok nás nespasí, protože ho využívají i korporace k dosahování zisků. Technologie potřebné k uskutečnění transformace nakonec již máme takřka všechny.
Podbízení se soukromému sektoru, jenž by měl transformaci uskutečnit, rovněž selhává. Ukazují to studie organizace BankTrack, které dokládají, že banky stále ve velkém točí peníze ve fosilních palivech – v posledních letech zejména v ropě a plynu. Podle studie Energy Transition Mythbuster od Transnational Institute veřejný sektor dnes investuje do energetické transformace více než oslavovaný sektor soukromý. V letech 2019 a 2020 tvořila veřejná část šedesát procent veškerých investic do obnovitelných zdrojů. Soukromé firmy navíc do čistých technologií investují jen v případě, že od států dostanou pobídky nebo dotace.
Jinými slovy, veřejný sektor je už nyní hybatelem transformace. Neexistuje důvod, proč jeho roli ještě nezvýšit. Když odmítneme antikomunistickou propagandu, zbude relevantní protiargument poukazující na příklady firem, jako je polská státem vlastněná společnost PGE, které dělají vše pro zachování devastace těžbou uhlí. Aby se podobným případům zamezilo, kampaň Deutsche Wohnen Enteigen, požadující vyvlastnění velkých majitelů bytů, navrhla model, který při rozhodování o zespolečenštěných nemovitostech přiznává zásadní roli přímo nájemníkům.
Jak by podobné participativní metody vlastnictví mohly vypadat v oblasti energetiky a jak zajistit, aby se firmy ve veřejném vlastnictví skutečně řídily transformací, dosud není jasné. Stejně tak nemáme konkrétní strategii, jak zespolečenštění energetických gigantů dosáhnout. V Berlíně se v polovině března konala konference, jejímž cílem bylo hledat na podobné otázky odpovědi. Jedno je však jisté. Veřejný sektor může být motorem rychlé transformace, kterou soukromý kapitál neudělá. Je proto nutné otevřít debatu o aktivní roli veřejného sektoru v přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku.