Rakouská režisérka Jessica Hausner se i ve svém třetím filmu Club Zero zabývá tím, jak ideologie ovlivňují naše těla. Oproti debutovému dramatu Lurdy a následujícímu snímku Láska šílená však tentokrát svou ironickou kritiku staví na vratkých základech.
I když to tak na první pohled vypadá, Club Zero není film o dietologii a poruchách příjmu potravy. Technika „uvědomělého stravování“, kterou tajemná mladá učitelka Novaková vštěpuje studentkám a studentům elitní školy, tu slouží jen jako zvlášť absurdní příklad toho, jak mohou ideologie manipulovat našimi těly. Režisérka Jessica Hausner se tímto tématem zabývala už ve svých starších filmech. Slavnější a zdařilejší Lurdy (Lourdes, 2009) vyprávěly o ženě upoutané na invalidní vozík, které se při návštěvě poutního místa navrací schopnost chodit. Zápletku režisérka využila ke zkoumání toho, jak se katolická církev i obyčejní lidé vztahují k možnosti zázraku jako aktu Boží vůle. Následující Láska šílená (Amour fou, 2014; viz A2 č. 13/2015), v níž romantik Heinrich von Kleist hledá spřízněnou duši pro společnou sebevraždu, je jízlivě ironickým pohledem na romantický ideál „lásky až za hrob“.
Za sedmero školami
Také Club Zero nám ukazuje, že pokud …
