Labyrint queer duše

Jsou autoři, kteří vedou čtenáře přímou lesní pěšinou a po celou dobu navíc vysbírávají všechny spadlé větvičky a ostré kamínky, jež by se poutníkovi mohly zapíchnout do plo­sek nohou. Člověk se sice příliš nezapotí, ale zároveň si mnoho nových zkušeností neodnese. Protipólem takovýchto schůdných děl jsou ta, jež se podobají bludišti s více vchody a bez jasného cíle. Je zde tma a žádný hlas nenavádí zbloudilce k východu. Jediné, na co se může spolehnout, je chabý plamínek intuice a vědomostí, které mu slouží ke čtení spletité sítě symbolů. Takovou nesnadnou toulkou je nová inscenace Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli), uvedená na začátku března v HaDivadle.

Život kyborga

Hlavní inspirací pro vznik této scénické básně byly život a dílo geniálního britského matematika Alana Turinga. Jeho jméno nese Turingův test, postup sloužící k rozlišení strojové a lidské inteligence, s nímž se běžný uživatel internetu setkal při úmorném plnění ­CAPTCHA. Za vědcův největší úspěch bývá po právu považován vynález, který zásadně přispěl k porážce nacistů. Spolu s dalšími kolegy navrhl a zkonstruoval Bombu – stroj, pomocí nějž bylo prolomeno německé šifrovací zařízení Enigma.

Po Turingovi bývá neoficiálně nazýván i zá­kon schválený britskou vládou v roce 2016. Jedná se o novelu omilostňující zhruba padesát tisíc homosexuálních a bisexuálních mužů, kteří byli v minulosti odsouzeni za dnes již zrušené sexuální trestné činy. Národní hrdina ověnčený Řádem britského impéria totiž kvůli své menšinové sexuální orientaci v roce 1952 stanul před soudem. Aby se vyhnul vězení, souhlasil s chemickou kastrací, jejímž vedlejším účinkem byly také zásadní fyziognomické změny. Zbavený řady významných profesních funkcí, se zákazem vycestovat a s narůstajícími depresemi nakonec o dva roky později spáchal sebevraždu. Snědl kyanidem napuštěné jablko.

Turingovým tragickým osudem, ale i jeho přelomovým dílem se inspirovala řada umělců včetně divadelníků. Jako příklad lze uvést oceňovanou inscenaci Uncanny Valley (Tísnivé údolí, 2018) od berlínských Rimini Protokoll, kteří se svou robotí přednáškou v roce 2020 zavítali i do Prahy. Dramatik Thomas Melle spolu s režisérem Stefanem Kaegim divákům předložili komplexní posthumanistickou úvahu o vztahu člověka a stroje, vzájemném propojení kopie a originálu či nejasných hranicích lidství. „Tvořivá bytost“ JQr, jež je podepsána pod Queer Runnerem, k tématu přistoupila opačně. Namísto soustředěně vedené argumentace vsadila na nepolapitelný tvůrčí náboj – klade vedle sebe citace Turingových i autorských textů, biografické údaje mísí s vlastní zkušeností a vědecká fakta přetváří v až mystickou fascinaci přírodou, které vládne bergsonovský élan vital.

Postmoderní mystik

Za zvláštní třípísmennou šifrou JQr se skrývá hned několik autorů (včetně umělé inteligence ChatGPT), které jako jakési médium propojuje psychofyzická osoba Janka Růžičky. Vystudovaný dokumentarista, ale i básník či tanečník bude širšímu čtenářstvu nejspíše znám jako jeden z tvůrců dokumentárního cyklu Queer, vysílaného na České televizi v letech 2013 až 2022. Přestože se jedná o Růžičkův dramatický a jevištní debut, s jeho tvorbou se divadelní divák mohl setkat již dříve, a to při sledování trailerů, které dlouhá léta natáčel právě pro brněnskou scénu nebo pro Národní divadlo.

Umělcovu nezřízenou energii lze pozorovat i ve vzniku a výstavbě hry. Původní verzi JQr napsal v krátkém časovém úseku jako automatický text. Pro finální, jevištní verzi se jako nejpřiléhavější označení jeví slovo koláž. Tuto techniku ráda využívala řada postmoderních myslitelů, kteří na ní oceňovali jednak náhodné propojování již existujících heterogenních prvků, jednak významovou víceznačnost. Interpretace byla ponechána pouze na čtenáři, jenž se měl plně osvobodit od autora jako garanta významu. Záleželo tedy pouze na recipientovi, jak text, chápaný jako součást rozsáhlé sítě kulturních odkazů, uchopí. Růžičkův text nelze vnímat jinak než jako návrat k postmoderním postupům či jejich znovu(vy)nalézání. Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů je záměrné překrývání jednotlivých textových vrstev. Úvodní obraz, jenž je nepřímou citací slavné scény Voight­-Kampffova testu z filmu Blade Runner, lze zároveň chápat jako aluzi na Turingův test nebo policejní výslech týkající se Turingova „provinění“. Jednotlivé odkazy jsou rovnocenné, doplňují se, ale nerozvíjejí. A stejně tomu je u celé inscenace.

Gay Runner

Je poměrně obtížné přiblížit, o čem inscenace pojednává. Vedle nedějovosti tomu brání i jistá statičnost témat a motivů. Ty nejsou po dobu pětasedmdesáti minut rozvíjeny, ale pouze na sebe vrstveny jako v uvedeném příkladu. Na začátku představení leží Radim Chyba coby Alan Turing uprostřed jeviště nahý a schoulený do klubíčka. Jako právě probuzeného ze snu jej přivítá skupina herců oblečených do kostýmů připomínajících oděv posádky z legendární hvězdné lodi Enterprise. Právě podle jednoho z jejích členů se oslovují Q. Magdalena Kuntová, Sára Venclovská, Jan Lepšík a Jáchym Sůra se ve svém projevu snaží působit co nejjednotněji, jako jakési astrální bytosti, jež spojuje společné vyšší vědomí. O jejich vztahu k Alanovi toho příliš nevyčteme: přistupují k němu z nadřazené pozice a jako zajatce jej drží v jedné místnosti. Celý systém řídí umělá inteligence Trivia, kterou reprezentuje animace na kulaté obrazovce a chladný ženský elektrický hlas.

Za uvěřitelným sci­-fi sound designem stojí Natálie Pleváková. Švitořivé zvuky dodávají Trivii živočišný charakter a množství reproduktorů rozmístěných v sále zajišťuje vše­prostupující pocit imerzivity. I scénograf Jan Matýsek dodal vesmírné lodi zvířecí rys, když na jevišti zpodobnil obří (snad plazí) ocas. Mladý výtvarník pro scénu zvolil výraznou růžovou barvu a pro detaily a lemování fialový chlup. Dalším dominantním prvkem je nafukovací stěna, skrze niž herci vcházejí na jeviště. Výtvarné řešení stojí v protipólu vůči chladné sci­-fi hudbě a představení dodává hravost a nevázanost; snoubí se i s jedním z motivů – smyslností. Tu zosobňuje postava Sergeje, ztvárněná Jiřím Miroslavem Valůškem. Inspirována byla jednak slavným sovětským režisérem Ejzenštejnem, jednak postavou Mámení z Komenského barokního veledíla Labyrint světa a ráj srdce, na něž inscenace ve svém názvu odkazuje.

Přestože se v titulu objevuje slovo queer, znázorněna je spíš cis homosexuální zkušenost, zejména v druhé části představení, kdy se více pracuje s tělesností obou herců a kdy Sergej s Alanem spočinou ve vzájemném objetí. Zmínění queer zkušenosti lze chápat jako autorské gesto – jako snahu o žánrovou nezařaditelnost a záměrnou neuchopitelnost.

Cesta bludištěm

Člověk nemusí mít divadelní vzdělání, aby si uvědomil, jak nelehký úkol čekal druhého člena inscenačního týmu, Mila Jurániho, který by jakožto dramaturg měl zajistit pochopitelnost představení pro diváka. To se u textu, jenž se vzpírá snadnému uchopení, jeví jako sisyfovský úkol. Queer Runner je jako šifra, u níž není jisté, zda má řešení. Divák bude po většinu představení přemýšlet, jak se k dílu vztáhnout, jak fragmentárním obrazům porozumět a jak prohlédnout skrze houštinu všemožných symbolů a kulturních odkazů. Zejména při prvním zhlédnutí může být inscenace příliš hutným tvarem, z nějž je těžké si něco odnést. Na scéně proběhne rapový battle, odehrají se kouzelnická čísla, zazní Prokofjevova kantáta, recituje se jedna z nejslavnějších nonsensových básní Žvahlav z Carrollovy Alenky v říši divů. Je skoro jisté, že se v tomto světě napoprvé ztratíte, a bohužel se nejedná ani o ten typ inscenace, která ve vás postupně zraje a vy v ní zpětně naleznete smysl. Jedinou cestou, jež vás přiblíží k jistějšímu pochopení, je podle mě zajít na další představení a s urputností hermeneutika v díle objevovat další skryté významy, stejně jako když člověk poněkolikáté vstoupí do bludiště a přestane se v něm ztrácet. Otázkou je, kolik návštěvníků se tímhle přístupem nenechá odradit.