Zvýšení dostupnosti generativní umělé inteligence vyvolává v posledních letech mnoho debat – mimo jiné proto, že její aplikace zpochybňuje stávající definice umělecké tvorby a podněcuje k jejich přehodnocení. I když je ale AI v umění využívána čím dál častěji, její skutečný potenciál stále neznáme.
V době, kdy jsou tahy digitálním štětcem stejně působivé jako tahy na plátně, se vnímavý pozorovatel stává svědkem symbiotického propojování umělé inteligence a lidské kreativity, které se překotně rozvíjí. Nacházíme se tak jakoby mezi přítomným a budoucím časem. To, co platilo před šesti měsíci, dnes již neplatí a za půl roku bude vše zase úplně jinak. Vznikají stále nové nástroje, které technologičtí nadšenci ani startupy nestačí sledovat. Dochází k další technologické revoluci, která není nepodobná nástupu internetu na konci osmdesátých let 20. století, jejž někteří teoretici považovali za větší inovaci, než byl knihtisk, a který předčí snad jen vynález písma.
Umělá inteligence se jeví nejen jako nástroj, ale i jako iniciátor a katalyzátor úplně nového druhu umělecké tvorby. Během procesu fúze umělé inteligence s uměleckou tvorbou můžeme zachytit nesčetné způsoby, jakými se AI prolíná s lidským projevem a vytváří inovativní artefakty vizuálního i konceptuálního charakteru. …
