Hrdinkou švýcarsko-gruzínského snímku Kos v ostružiní, uvedeného loni na festivalu v Cannes, je samotářka Etera, silná žena, která mezi ostatní obyvatele gruzínské vsi příliš nezapadá. S autorem*kou uhrančivého dramatu, jež aktuálně vstupuje do českých kin, jsme mluvili mimo jiné o překonávání stereotypů.
Když jsem váš film Kos v ostružiní pro jeho minimalismus a humor přirovnala ke snímkům Akiho Kaurismäkiho, rozhodně jste to odmítl*a. Jak byste ho tedy popsal*a?
Na začátku byla otázka, jak představit povahu hrdinky, aby mohla věrohodně existovat v prostředí, kde žije. Chtěli jsme respektovat prostředí gruzínského venkova. A z toho vychází i styl snímku. Samo místo se svými barvami, světly a stíny nám ukazovalo směr, jakým se máme dát. A i díky tomu je hlavní postava krásná a silná.
Předlohou je stejnojmenný román gruzínské spisovatelky Tamty Malashvili. Proč právě toto dílo?
Předlohu napsala feministická autorka. Přál*a jsem si protagonistku Eteru zvěčnit, dát jí, řekněme, druhý život. Protože by byla škoda ji uchovat jen v podobě románu. Hodně jsem přemýšlel*a o tom, jak ji uchopit, jak s jejím příběhem pracovat. Bylo potřeba vykreslit její povahu, a hlavně zachytit její tělo. Na podobný druh protagonistek totiž nejsme v kinematografii zvyklí a snadno by mohlo …
